Závěr
Tyto krátké úvahy nad Eliášským cyklem, nás přivedly k rozjímání nad různými aspekty modlitby. Eliášova modlitba, jeho poselství a jeho svědectví, jsou tedy – dle mého názoru – velmi aktuální pro náš dnešní svět. Ve vyprahlosti „suchopáru“, kterým trpí naše prostředí, naše kultura a filozofie, mnohdy i naše teologie a naše liturgická a existenční vyjádření víry, má pozvání k tomu, abychom vstoupili do vlastního nitra, a skryli se v pramenech, které Duch svatý otevřel v našich srdcích, je navýsost aktuální a naléhavé.
Pozvání k tomu, abychom bránili a podporovali život ve všech jeho aspektech, je dramaticky aktuální, pomyslíme-li na tolik dětí, znásilňovaných naší kulturou smrti. Nevychovávat totiž k vnitřnímu a duchovnímu rozvoji osoby se rovná výchově ke kultuře výhradně pomíjivých věcí, a tedy ke kultuře smrti. Stáváme se nad-odborníky skutečností, které zítra již budou zastaralé, avšak zaostáváme v rozvoji oněch kvalit, které nás činí více „osobami“.
Eliášova modlitba přímluvy na Karmelu zve všechny věřící, a zvláštním způsobem karmelitány, aby všechnu svou energii dali do služeb míru, přijetí a službě všem, se zřetelem k jejich obrácení. Musíme cítit, že v našich srdcích hoří modlitba, která ustavičně vyprošuje u Boha „návrat“ k němu tolika našich bratří a sester. Eliáš nás učí, abychom se modlili o jednotu tří velkých monoteistických náboženství, jednotu, která neznamená – jak to víme – uniformitu a stejnost, nýbrž pokrok na cestě Pravdy bok po boku, společné „šíření“ téhož univerzálního poselství Boží lásky. Lásky, která byla vylita do našich srdcí, a tedy konkrétně poznána.
A nakonec, důvěryplná modlitba v našich nocích, v noci světa, který již nenachází cestu domů, je předehrou skutečného vzkříšení. Jen tehdy, existují-li věřící, kteří s důvěrou a v bdělém stavu pátrají v noci světa s lampami srdcí, které jsou živeny láskou toho, jehož očekáváme jako plnost naší radosti, bude ve světě ustavičně zvěstováno, že stojí za to spolehnout se na Boha a důvěřovat mu. Jen důvěryplná modlitba z Getseman otevírá našemu životu a životu jiných lidí, nám tak podobných, světlo Velikonočního rána, definitivního zrození nového Adama v nás, Krista, který je životem našeho života.
Z italštiny přeložili P. David od sv. Terezie OCD
a P. Vojtěch od sv. Hedviky OCD
ze dne karmelitánské spirituality v Praze
Poznámky pod čarou:
(1) „Stát v něčí přítomnosti“, z kořene dm[ ‘amad. Stát vzpřímeně, v pozici toho, kdo pozorně očekává, sloužícího, který čeká na příkazy svého pána. Překlad „kterému já sloužím“ je tedy odůvodněný. Eliáš představuje sám sebe tím, že se zařazuje do kategorie „služebníků JHWH“, proroků (srov. 2 Král 9,7; Amos 3,7).
(2) Kritický aparát BHS signalizuje, že po zmínce „Tišban“, ybev’Tomi mittôšábé může být interpretováno jako „jeden z obyvatel Galaadu“, nebo pouhou záměnou yodu za waw dostaneme mittyšábé, jak překládá LXX, „z Tišbe Galaadského“.
(3) Joz 22,30-34. Jedná se možná o pozdější vsuvku, neboť tato epizoda je dřívější nežli zákon střežící jedinost místa kultu mezi kmeny již stabilně usazenými v zemi – srov. Dt 12,5.
(4) Existovaly například seznamy řemesel dovolených a nedovolených, podle toho zda ponechávaly možnost přísnému zachovávání Tóry. Proto byla některá řemesla v nevážnosti: ne že by byla sama o sobě nečistá, ale znečišťovala častými kontakty s pohany, nebo tím, že ten, kdo je provozoval, nemohl zachovávat zákon předků.
Srov. Joachim Jeremias, Jerusalem in the Time of Jesus. An investigation into Economic and Social Conditions During the New Testament Period, Philadelphia: Fortress Press, 1989 (německý originál 1962), s. 303-312.
(5) Tím se odliší od pozdějších kázání proroků, kteří se daleko více zaměří na sdělování Slova.
(6) Dt 11,16-18: „Střezte se, aby se vaše srdce nedalo zlákat, takže byste se odchýlili, sloužili jiným bohům a klaněli se jim. To by HOSPODIN vzplanul proti vám hněvem a zavřel by nebesa, takže by nebylo deště, z půdy by se nic neurodilo a vy byste v té dobré zemi, kterou vám HOSPODIN dává, rychle vyhynuli. Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima.“ Připomínka Božího Slova je stavěna proti „službě modlám“; modloslužba je zdrojem bídy, věrnost Slovu je synonymem plodnosti a úrodnosti.
(7) Takové chápání vzejde jen z povrchní a uspěchané četby epizody na hoře Karmel v 1 Král 18.
(8) Poslední kapitoly největší homilie o Tóře, Deuteronomium, se vyjadřuje právě těmito slovy: přijetí Smlouvy, Boží život nabídnutý v krvi na Sinaji, to je cesta života. Odmítnout Jeho nabídku, nekráčet cestou Dekalogu a Smlouvy, to je cesta smrti. Třetí varianta neexistuje.
(9) Jak známo, v hebrejštině se pro vyjádření obojího užívá stejného slova: Šema. Kdo nenaslouchá, není poslušný; kdo poslechne, je to proto, že nechal Slovo proniknout do svého srdce.
(10) Otcové používající latinu například využívají asonance, když mluví o Kerítu jako o caritas, o lásce: Eliáš by tedy byl sycen a napájen Boží láskou. To je sice věcně pravdivé, ale nemá to filologickou oporu v textu, neboť k-r-t je radikál pro „řezat“, a označuje wadí – velmi hluboký kaňon „zaříznutý“ do skály.
(11) Tak je tomu s Adamem, který uteče v zahradě Edenu, a kterého Bůh, najde a dotazuje se jej. Srov. Jer 23,24: „Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův. Nenaplňuji snad nebe i zemi?“
(12) Žl 17,8; 27,5; 31,21; 91,1
(13) Iz 45,15. Tak zní správný překlad, nikoli „Bůh tajemný“, jak to mnohé bible překládají.
(14) Jeremjáš a Báruch jsou „ukrytí“ Bohem před králem Jojakímem, jenž právě spálil svitek s prorockým slovem. Srov. též Iz 49,2: Služebník je ukryt Bohem, uložen v jeho toulci, aby jeho slovo neztratilo ostrost.
(15) Sof 2,3: „Hledejte Hospodina, všichni pokorní země, kdo jednáte podle jeho práva. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.“
(16) Dt 31,17-18; 32,20.
(17) Pís 2,14: „Holubice moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas, jak půvabnou máš tvář!“
(18) Jhwh dává zákon, on nechává tábor zvednout se a zas rozložit, dává pokrm svému lidu, na kamenné desky píše svým prstem atd.
(19) Srov. Sk 7: ve Štěpánově promluvě Bůh mluví z (hořícího) keře skrze „anděla“ (v. 35). Mojžíš je prostředníkem mezi andělem poslaným od Boha na Sinaj a lidem (v. 38), Zákon je předán Mojžíšovi „prostřednictvím andělů“, nikoli přímo od Boha (v. 53). Srovnáním s příslušnými texty Exodu se rozdíl stává očividným.
(20) Překlad CEI uvádí: ripugnanti („ohavnými, odpudivými“).
(21) Bylo by zajímavé analyzovat výraz „ohavnost zpustošení“, obsahující všechny prvky, které zrovna usilujeme hlouběji poznat: bdelygma tou erêmôseôs, „něco ohavného“, cosi, co není podle zákona svatosti, čistoty a dokonalosti Boží, co se týká místa „pustého“ a tudíž opuštěného, místa, o němž se „normálně“ míní, že Bůh je tam nepřítomen! (srov. „váš dům bude pustý“ – Lk 13,35).
(22) V žalmu 137 nacházíme právě vrbu spojenou s nejtemnějším momentem izraelských dějin, s babylónským vyhnanstvím.
(23) Tuto poslední etymologii nejlépe objasňuje text Izajáše 44,3-5, kde se vracejí všechna tato témata a poskytují nejlepší pozadí k pochopení Eliášovy situace u Kerítu: „Já vyleji vody v místa sprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha (…) své požehnání (…) porostou jako tráva a vrby při tekoucích vodách. Onen řekne: já náležím Hospodinu (…) napíše si na ruku „Hospodinův!“
(24) Texty tohoto druhu se nacházejí u Izaiáše, v Pláči, u Ezechiela 16, Malachiáše 1, atd.
(25) ht’p;r>c Corfatâ – Sarepta pochází z kořene, který znamená „tavit, čistit ohněm, vytříbit kov za účelem vyloučení okují“. Sarepta je slévárna, kam je Eliáš povolán. Jestliže předtím to byla nečistá zvířata, která mu přinášela pokrm jako znamení Boží prozřetelnosti, nýní Bůh „nařídil“ jedné pohanské vdově, aby se starala o obživu jeho chráněnce, osobě, která nenáležela k lidu Smlouvy. Jde o ženu, která nejenže nezná Eliášova Boha, Jahveho, ale která ctí modly, proti kterým on zápasí a které se vetřely do Izraele, bůžkové Kanaánu, bůh Ba’al a bohyně Aštarta, se všemi jejich obřady plodnosti, vázanými na přirozený zemědělský cyklus. Ji musí žádat o pomoc. Toho, kdo nic nemá, žádá Bůh, aby dal. Od Božího proroka, nositele pravdy a živého slova živoucího Hospodina, se žádá, aby prosil. Eliáš tedy sestupuje. Musí se stát žebrákem u žebračky. Eliáš nachází Boha tam, kde by jej nikdy nehledal, v pohanské zemi, v jedné chudé ženě, která je ještě s to vykonat hrdinský čin lásky k cizinci jako je Eliáš.
(26) Pirkê R/Eliezer 33. Srov. i Berešít Rabba 98,11.
(27) Jde o vyjádření, použité Eliášem: „‘Dokdy budete kulhat z obou stran? Je-li HOSPODINEM Bůh, následujte ho; jestliže však je jím Ba‘al, následujte jej.’ Lid mu nic neodpověděl“ (1 Král 18,21). I tentokrát jde o radikální slovo, naléhavou výzvu k jasné a definitivní existenční volbě. Je lepší ten, kdo se zmýlí a v dobré víře se postaví proti Bohu, než „vlažní“, kteří, než aby se spletli, nezvolí si nic, a budou „vyvrženi“ (Zj 3,16).
(28) Mt 6,24 a ║ Lk 16,13.
(29) To je Ježíšova katecheze k samařské ženě (Jan 4), která přejímá prorockou nauku Ozeáše, Jeremiáše, Ezechiela, atd.
(30) Ek-stasis = vyjít ze sebe, být „mimo sebe“.
(31) Je to poprvé, kdy jej text označuje takto výslovně jako proroka.
(32) Ester 4 podle LXX.
(33) Na místě oběti, které bylo archeologicky identifikováno se značnou jistotou jihoafrickým Židem Eliasem Freedmanem s místem zvaným „El Muhraqa“ („Oběť“), kde stojí konvent bosých karmelitánů, se v průběhu roku často blýská. Skály, které obklopují konvent, jsou totiž často „černé“, železnaté, a když jsou bouřky, nezřídka přitahují blesky.
(34) Žalm 77.
(35) Srov. Abrahám v Gn 18,16n. a 20,17.
(36) Srov. Ez 3,17nn. a 33,27.
(37) Keřík dxa ’echad: kořen retem vyjadřuje cosi „propleteného“, zamotaného, avšak nejde o vlastní jméno. Někteří překládají „kručinka“ nebo „jalovec“. ’Echad znamená „jediný, jeden“. Zde může označovat „osamělý“ keřík, ale mohlo by také jít o náznak ve smyslu „keříku Jednoho“, tedy o židovský způsob vyjadřování, které chce vyloučit uvádění Božího jména. „Boží keřík“ by tedy označoval keř, z něhož Hospodin promlouval k Mojžíšovi. Eliáš si sedá a čeká, uléhá a usíná v očekávání, zda se snad Pán nerozhodne mu odpovědět.
(38) Některé rukopisy mají jinou předložku (l[ ‘al namísto la ’al), což by znamenalo „proti svému životu“, ale takový překlad ještě více zatemňuje smysl věty.
(39) Za každým stromem totiž mohl potkat královniny najaté vrahy, kteří jej mohli přepadnout ze zálohy. Aby „utekl“ z místa, kde se nachází (poblíž Jizreelu), až na nejzazší jih, kde se nachází Bersabé, musí totiž projít celé Achabovo království a takřka celé jižní království.
(40) Iz 49,4: Hebel – „kouř, bezpodstatnost, marnost“. Všechno se stává neužitečným, nechápe-li se smysl toho, co se děje. Jde o typický výraz knihy Kazatel.
(41) Jde hlavně o takzvaná „Jeremiášova vyznání“, zejména Jer 20.
(42) Srov. Marco Chiolerio, Giobbe invoca la morte: paura o desiderio? (Gb 3,3-26), in: Teresianum 1, 1992, s. 27-52.
(43) Agónie znamená „zápas, boj“. Jde o Jákobův zápas trvající celou noc (Gn 32), zápas všech věřících se sebou samými, aby se člověk v důvěře odevzdal Bohu, aby vyřkl své „ano“ Bohu právě tehdy, když člověk ničemu nerozumí a musí jen „důvěřovat“, spolehnout se.
(44) Gn 16 a 21. Vyprávění je umístěno právě do této oblasti, poušti Bersabé. Izmael, Hagařin syn, je Boží odpovědí: „Bůh-naslouchá!“ (Isma‘-El pochází ze stejného kořene jako Šema‘). Chlapec je požehnán a Hagar se otevírá nová budoucnost.
(45) Jde o vyjádření svatého Jana od Kříže, které označuje fyzickou smrt, poslední jemný závoj na Boží Tváři, jediná překážka, která zbývá pro duši, která dospěla k nejvyššímu možnému sjednocení s Bohem na této zemi, mystickému duchovnímu manželství.