Eliáš a Maria – hledání totožnosti

Wilfrid McGreal O.Carm.

Rychlý rozvoj řádu v druhé polovině 13. století a stěhování do Evropy vedl mezi mladšími karmelitány k hledání totožnosti. Co mohli říci, o svých počátcích, když nebyli schopni určit datum založení nebo jmenovat zakladatele, jako byl František nebo Dominik? Prvním zaznamenaným pokusem odpovědět na otázky o původu karmelitánů byly úvodní řádky řadových stanov sestavených na generální kapitule v Londýně r. 1281. Tato odpověď je známa jako Rubrica prima:
„Vydáváme svědectví pravdě a prohlašujeme, že od doby, kdy proroci Eliáš a Elizeus dleli zbožně na hoře Karmelu, vedli zde svatí otcové Starého i Nového zákona, které kontemplace nebeských věcí přivedla do samoty na téže hoře, bezpochyby chvalitebný život u Eliášova pramene v neustálé a úspěšné svaté kajícnosti. Tyto jejich nástupce spojil jeruzalémský patriarcha Albert v době Inocence III. v komunitu a napsal pro ně řeholi. Inocencův nástupce papež Honorius a mnozí jejich nástupci schválili tento řád a s velkou zbožností ho potvrdili svými listinami. Zachováváním této řehole my jejich následovníci sloužíme Pánu v různých částech světa až dodnes.“
Jak poznamenává Joachim Smet ve svých dějinách karmelitánů, bylo to semeno, z něhož vyrůstala tradice o Eliášovi. Karmelitáni se pokládali za nástupce školy proroků, která existovala na Karmelu, a také dlouhé tradice křesťanských poustevníků, kteří si volili Karmel za své bydliště. Pojetí, že karmelitáni jsou potomky Eliáše a Elizea, později zahrnovalo doslovnou posloupnost a stalo se příčinou ostrých disputací. Když byla Rubrika poprvé napsána, chtěla zařadit vznikající řád do určité tradice a v Eliášovi viděla pravzor a příklad. Pojetí Eliáše jako někoho, kdo stál před Bohem v modlitbě a svědčil o Boží pravdě před mocnými, souznělo s karmelitány pozdního 13. století, když se snažili sloučit poustevnické a žebravé prvky. Paul Chandler vykládá řádovou tradici o Eliášovi:
„Už v něm viděla prvního karmelitána a bohatý vzor karmelitánského způsobu života… My ho považujeme za člověka na cestách, který je stále na cestě „odtud“ „tam“ jako odpověď na Boží volání, a v tomto smyslu vidíme, že Eliáš Písma a Eliáš karmelitánské tradice jsou jedno. Boží milost mu nedovoluje být potichu. Volá ho k růstu a k vlastnímu uskutečňování. Nebylo to pro něho lehké, zmáhaly ho slabost a obavy. Ale v pečlivé Boží lásce a v síle, kterou dává Boží milost, nebyla cesta příliš dlouhá.“
Obraz cesty je mohutný – v podstatě jde vždycky o naši cestu do jádra naší bytosti, ale je to také pouť na Východ do Jeruzaléma nebo s Eliášem ke Kerítu, když dojde ke zkušenosti s Bohem.
Karmelitánská tradice o Eliášovi a v menším rozsahu o Panně Marii se nalézá v Liber de Institutione Primorum Monachorum (Kniha o zřízení prvních mnichů). Tento dokument ve své nynější formě je dílem Felipe Ribota, který byl provinciálem katalánské provincie, a pravděpodobně datum jeho složení je rok 1370. Australský karmelitán Paul Chandler udělal mnoho, aby zpřístupnil tento dokument současnému čtenáři.
Po řeholi je to možná klíčové dílo pro pochopení karmelitánské spirituality a od r. 1400 jistě ovládalo karmelitánské historické myšlení a pohled na řád. Obsahuje všechna klíčová témata karmelitánské spirituality: poslušnost Kristu, otevřenost Písmu, smysl pro mlčení a samotu a nerozdělené srdce. Také vysvítají mariánské prvky, ale především je v podtextu smysl pro Boží přítomnost a ochranu, kterou lze nalézt v důvěrné modlitbě. Dílo je plné symbolů: hora, poušť, potok Kerít a mráček, který je předobrazem Panny Marie.
Dílo je syntézou starších karmelitánských tradic a napovídá, jak karmelitáni onoho období četli Písmo. Hlavně ukazuje, jak došlo k zabarvení karmelitánského myšlení o pravé podstatě řádu, a že je to především výraz eliášovské tradice.
To, co Paul Chandler vyvozuje z tohoto díla, nám pomáhá k jeho nanejvýš pozitivnímu chápání. Vidí v těchto spisech obrazotvornost prvotních karmelitánů, která vytvořila mýtus. Úloha mýtu je vždycky cenná a v náboženské souvislosti má mýtus hluboký význam. Je to způsob, jak komunita uvažuje o svých klíčových zkušenostech. Tento způsob může vytvářet dějiny:
„V tomto díle jsme s to pozorovat středověkou karmelitánskou obrazotvornost při jejím vytváření mýtu. Tento mýtus vyjadřuje, co si řád myslí o povaze a účelu svého povolání v církvi, a dává obraznou formu hodnotám a tužbám, které si přeje vidět vyjádřeny ve svém životě jako řeholní komunita. Jejími hlavními stavebními kameny jsou svatá Písma, která jsou důmyslně vykládána tak, aby dávala dohromady nepřetržitou historii „Eliášova institutu“ během staletí, od doby jeho založení prorokem až do té doby, kdy jeho následovníky byli křesťané. Naší první reakcí může být, že se usmějeme této zdánlivé naivitě, ale pečlivější a citlivější čtení ukáže, jak tu působí hluboká duchovní dynamika. Podstatné prvky a ideály karmelitánského života – inspirace Ducha, otevření srdce a mysli Mesiáši, dynamika společného rozlišování, důležitost Božího slova a mnoho jiných stránek – jsou promítnuty do minulosti a dávají jí konkrétní „mýtickou“ formu. Když už máme klíč k výkladu těchto příběhu, můžeme vidět odhalenou duchovní cestu karmelitána a vnitřní dynamiku a ústřední hodnoty karmelitánského povolání.“
Liber de Institutione (budeme používat zkratku LI) je rozdělena na sedm knih o osmi kapitolách. Klíčovým textem je Boží příkaz Eliášovi, aby šel a ukryl se u potoka Kerítu (1 Král 17, 3-4). Tento příkaz a následná cesta tvoří ústřední námět tohoto spisu. Jsou tu dvě cesty – jedna, při níž je Eliáš přetvořen láskou, a druhá je historický vývoj řádu jako synů proroků.
Rád bych se soustředil na 1. knihu, kde je Eliáš ukazován jako vzor mnišského života a tedy také jako vzor pro karmelitány. LI je podávána jako rozhovor mezi Janem, 44. biskupem jeruzalémským ve 4. století, a mnichem Kaprasiem. Kaprasius se vyptává na začátky řádu. Je uváděn do života a do děl Eliášových. Eliáš se tu jeví jako první vůdce mnichů, od něhož „má původ svaté a starobylé zřízení“.
Eliášovi přikáže Bůh, aby šel a ukryl se v údolí a zůstal v samotě. Text, který je vzat za základ tohoto odchodu a tak se stává klíčovým textem, je z první knihy Královské. „Ozvalo se k němu slovo Hospodinovo: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou“ (1 Král 17, 2-4).
Autor nás žádá, abychom uvažovali o těchto slovech. Upozorňuje na jejich mystický smysl. Chce nám tím ukázat, jak může být prorok a potom čtenář přetvořen láskou. My bychom se měli snažit o čisté srdce, tj. měli bychom se vyhýbat všemu, co nevnuká láska. Toto můžeme uskutečňovat, když jsme ukryti u Kerítu. Podaří-li se nám dospět k nerozdělenému srdci, můžeme i v tomto životě zakusit něco z Boží přítomnosti. Máme-li však dospět k čistému srdci, potřebujeme udělat čtyři kroky, abychom vystoupili na vrchol dokonalosti a byli s to napít se z bystřiny.
Prvním krokem je zřeknutí se pozemských věcí. Kdo čte LI, snadno vidí, že mnohé z toho, co je řečeno, zní jako důvěrně známé. Vidění, plný výraz toho všeho, bude zjevné ve spisech Terezie z Avily a Jana od Kříže. A oni zas měli LI jako součást své formace. Terezie zmiňuje svaté otce ve svých spisech. Jan od Kříže svým učením o „todo“ („všechno“) a „nada“ („nic“) zjevně vyjadřuje podstatný smysl zřeknutí, jaké vyžaduje LI, zatímco bystřina Boží přítomnosti je vyjádřena v Janově názoru na mystické sjednocení v duchovním manželství.
Podle autora LI neuzavírá vlastnění bohatství dveře do království. Prostě jde o to, že k němu upoutáváme své srdce. A když máme majetek, pak trápení a úzkosti, které nám přináší, jsou jako plevel, který dusí růst rostliny. Ale pak se nás autor táže, co jsou bohatství ve srovnání s darem věčného života? Tato krátká pasáž o našem postoji k majetku je ve skvělém souladu s komentářem a pasážemi z mudroslovné literatury a z evangelií.
Dalším krokem je zřeknutí se hříchu a vlastní vůle. Zde je klíčovým pojmem, že musíme vzít na sebe kříž a Kristovo umučení, abychom mohli dojít ke vzkříšení, k novému očištěnému životu. Obrazem změny je cesta „na východ“ k potoku Kerítu – opačným směrem od našich přání. Klíčovým příkladem zřeknutí se vlastní vůle je Ježíš, který přišel z nebe konat vůli Otce a sám sebe oloupil o slávu. Ježíš se zde stává vzorem, takže askeze je zakořeněna v jeho spásonosných činech a v jeho duchu láskyplné poslušnosti.
Třetím krokem k dokonalosti je mlčení, samota a celibát. Zde mluví autor podobně jako Mikuláš Francouz, který pokládal město a davy za nepřátele růstu v dokonalosti. Na druhé straně vzhledem k celkovému rázu díla je ideál samoty zdůrazněn jako hodnota i pro ty, kdo pracují mezi lidmi. Je to tedy vědomí lidské křehkosti a potřeba se usebrat spíš než být rozptylován zaměstnáním. K celibátu radí autor jako k ideálu, který souvisí s hledáním Božího království jako první hodnoty. Není popřením vztahů, ale znamená, že dát se Bohu je nejmocnější dynamika. Mlčení je v této souvislosti životně důležité pro rozhovor s Bohem, neboť vytváří podmínku k naslouchání. Jako v komunitním uspořádání symbolizuje mlčení úctu k druhým a k jejich potřebám a je nejlepším protilékem povrchních vztahů.
Čtvrtým krokem k dokonalosti je růst v lásce. Ideálem je být u Kerítu, to znamená milovat. Evangelium nás volá, abychom dávali celé své bytí bezvýhradně Bohu. Opět výzva k čistotě srdce, aby jediným předmětem lásky byl Bůh. Avšak spisovatel zdůrazňuje, že taková čistá láska bude znamenat lásku k bližnímu, neboť upřímnost naší lásky se ukáže, milujeme-li své bratry a sestry. Jestliže nemilujeme ty, které můžeme vidět, jak můžeme milovat Boha, kterého nevidíme? Jinou lásku musíme mít k sobě, protože má-li nás Bůh za hodné lásky, musíme si sami sebe cenit. Bůh je pramenem naší radosti a našeho bytí. Budeme-li žít v této trojí lásce, nalezneme také odpuštění, protože čím víc milujeme, tím víc budeme nalézat a prožívat odpuštění. Pohled, který vychází najevo z tohoto úseku, nám ukazuje, jak nás láska osvobozuje pro láskyplnou službu a jak budeme konat dobro svým opravdovým bytím s druhými.
Tyto čtyři kroky nás dovedou ke zkušenosti o dokonalé lásce. Tato zkušenost je líčena jako pití z potoka. Stává se možnou, když jsem očištěni a neklademe ve svém srdci žádnou překážku sjednocení s Bohem. Spisovatel slibuje, že
„ti, kdo přilnou k Bohu s čistým srdcem, budou se za odměnu těšit z hojné rozmluvy s ním, takže skryté, a dokonce i budoucí věci vám budou Bohem odhaleny. Potom budete oplývat nevýslovnými rozkošemi a rádi budete pozvedat tvář své mysli k nazírání Boha“.
Tato blízkost Bohu není míněna jako nepřetržitý stav. Je to dar a milost. Vědomí Boží blízkosti bude přicházet a odcházet, abychom se v něm „nezabydleli“. Ale čím více budeme po této blízkosti toužit, tím intenzivnější bude sjednocení, zkušenost. Ale v obdobích mezitím nás bude živit Boží slovo skrze jeho proroky. V těchto pasážích můžeme vidět semínka učení Jana od Kříže o temné noci – smysl, že jsme povoláni k světlu, jež převyšuje světla, která jsme poznali.

Světlo neviditelné, velebíme Tě!
Jsi příliš jasné pro smrtelný zrak.
Světlo příliš veliké, velebíme Tě za nejmenší svit!
Světlo východní, které se nás lehce dotýká zrána,
světlo, které se sklání nad našimi západními dveřmi večer,
soumraku nad stojatými tůněmi za letu netopýra,
měsíční světlo a světlo hvězd, světlo sovy a můry,
světlo světlušky nad trávníkem,
ó Světlo neviditelné, klaníme se ti!

Děkujeme Ti za světla, která jsme rozžehli,
za světlo oltáře a svatostánku;
za světýlka těch, kdo meditují o půlnoci,
a za světla prorážející barevnými okenními tabulemi,
a za světlo, které se odráží od hlazeného kamene,
od pozlacené dřevěné řezby, od barevné fresky.

Z mořských hlubin míří náš pohled do výšin
a vidí světlo, které se láme v neklidné vodě.
Vidíme světlo, ale nevidíme, odkud přichází.
Ó Světlo neviditelné, oslavujeme tě!

T. S. Eliot

Druhá kniha LI představuje Eliáše jako dokonalý vzor řeholního života. První kniha přihlížela k duchovnímu smyslu biblického textu. Nyní jde o historický smysl. Eliáš je nám představován jako první mnich nebo poustevník. Úsek začíná tím, že splétá biblické a patristické texty uvažující o Eliášovi jako o prvním mnichu. Jedna autorita, tj. Písmo, je podpírána jinou autoritou, totiž Otci. Eliáš zde umírá tělu (Řím 7) a napodobuje svou čistotou anděly. Izidor, Jeroným a Kassián jsou citováni, aby dosvědčili, že Eliáš byl první, kdo pěstoval ctnost čistoty. Svatý Jan Zlatoústý ho chválí za jeho chudobu: „Čím byl Eliáš podivuhodný? Svým zřeknutím se majetku.“ Byl tedy úplně přístupný Boží vůli ve službě jeho lidu. Dále je veleben za svou kajícnost. Umírá hříchu, takže je otevřený Bohu. Jeho setkání s Bohem prohlubují jeho zápal a uschopňují ho ještě víc důvěřovat v Boží prozřetelnost. To ho vede k moudrosti, k smyslu pro rozlišování, a dává mu to kvalifikaci, aby mohl být učitelem svých žáků.
Paul Chandler poznamenává, že zatímco biblický Eliáš je tajemná a osamělá osoba, která se vynořuje z pouště a potom odchází v ohnivém voze, není toto obrázek, jaký namalovala karmelitánská tradice. V karmelitánském zpracování eliášovského mýtu je zakladatelem a otcem rostoucí komunity učedníků. První karmelitáni nepřevzali prostě biblický příběh o Eliášovi, ale přemítali o něm a zařadili ho do své historie. Takovéto čtení Písma neodpovídá biblistice dvacátého století, ale pro středověké karmelitány bylo žitou zkušeností. Každý psaný text je vždycky otevřený výkladům a vztah mezi čtenářem a textem má svou vlastní zvláštní dynamiku.
Šestá kniha LI spojuje eliášovskou a mariánskou tradici řádu. Prvotní odkazy mluví o tom, že kostel na hoře Karmelu byl zasvěcen Panně Marii, a papežské dokumenty mluví o poustevnících jako o bratřích Panny Marie Karmelské. Když r. 1282 generální představený Petr z Millau psal Edvardu I. anglickému a žádal ho o podporu pro řád, mluvil o tom, že byl založen ke cti Panny Marie. Stanovy z r. 1324 přidávají odstavec k rubrice o eliášovském původu: „Po Vtělení postavili tam (na hoře Karmelu) jejich nástupci kostel ke cti blahoslavené Panny Marie a zvolili si její titul. Proto od té doby byly apoštolskou výsadou nazýváni bratřími blahoslavené Panny Marie z hory Karmelu.“
Tento odkaz na následovníky proroků, kteří postavili kostel na Karmelu v rané křesťanské době, je začátkem zapojování Panny Marie do mýtu o karmelitánském původu. John Baconthorpe († 1348), jeden z prvních význačných karmelitánských teologů, narozený v Blakeney v Norfolku, psal zevrubně o Panně Marii a Karmelu. Přede vším svým teologickým zájmem o Pannu Marii byl hlavně velkým obráncem řádu a jeho postavení. Byl první, kdo viděl v mráčku z 1 Král 18,44 symbol Panny Marie. „Služebník řekl: Hle, z moře vystupuje mráček, malý jako lidská dlaň.“ Baconthorpe měl za to, že Maria umožňuje, aby déšť slitování a milostí všechno obnovil. Protože byla v souladu s Bohem, mohla být prostřednicí Boží milosti pro své bratry a sestry. Ribot pokládá vidění mráčku na Karmelu, který dělá konec suchu, za způsob, jak sdružovat Eliáše a Marii. Maria je mráček čistého deště, který vystupuje ze slaného moře. Slané moře je obrazem hříšného lidstva.
Christopher O´Donnell podává v neuveřejněném článku o Panně Marii v karmelitánské tradici poučnou syntézu 6. knihy LI:
„Hlavním mariánským pojednáním je 6. kniha. V celé této knize se Ribot zabývá titulem řádu „bratři blahoslavené Panny Marie z hory Karmelu“. Také souhlasí, že „karmelitáni“ je oprávněný titul. Základní myšlenkou, kterou rozvíjel, byl duchovní, někdy libovolný výklad mráčku, který viděl Eliáš (viz 1 Král 18,44). Klíčem k jeho mariánské symbolice je skutečnost, že mráček čistého deště, jímž je Maria, vystoupil z hříšného lidstva. Prorok přijal z Božího osvícení čtyři tajemství o budoucím vykoupení lidského pokolení, která sdělil svým následovníkům:

narození budoucího vykupitele z panenské matky, která bude od svého počátku osvobozena od jakékoli skvrny hříchu;
doba, kdy se to naplní;
uvážené rozhodnutí budoucí matky zůstat stále pannou zasvěcenou Boží službě;
plodnost jejího panenství, jehož předzvěstí je déšť a které dá do pořádku stav lidstva.

V následování Eliáše, který byl prvním starozákonním panicem, slíbí Maria panenství a bude první ženou, která to učiní. Eliášovi následovníci tedy také skládali takový slib. Ustanovili podobnost a hlubokou sympatii mezi sebou a Marií, takže ji nazvali svou sestrou a sebe bratřími blahoslavené Panny Marie. Pojem „sestra“ však nevylučuje slovo „matka“, které je jemně naznačeno. „Předtím, než se (Slovo) stalo tělem, bylo jen bratrství po otci, protože z téhož Otce, z něhož byl Syn věčně zplozen, bylo také stvořeno lidské pokolení… Předtím než se (Slovo) vtělilo, nebylo bratrství po matce, protože se Syn ještě nenarodil ze své matky.“ To znamená, že po Vtělení byl dán nový základ pro bratrství v Mariině mateřství.
Nyní už tradiční titul „Patronky“ je tedy spojen s panenstvím. Karmelitáni horlivě sloužili Panně se zvláštní oddaností. Zvláště si rádi volili tuto Pannu za svou patronku, protože věděli, že jenom ona se jim jedinečně podobá prvotinami dobrovolného panenství. Jako bylo dobrovolné panictví pro Boha poprvé zahájeno původními příslušníky této řehole a zavedeno u mužů, tak totéž panenství potom poprvé zavedla a započala mezi ženami Boží Matka. Takto vidíme u Ribotova pojetí panenství syntézu tradičních pojmů Marie a řádu – Matka, Patronka a Sestra. A všechny nakonec pocházejí z autorovy kontemplace duchovního smyslu malého mráčku. Nicméně, není to tak mnoho, když Ribot přidává něco nového k mariánskému uvědomění tohoto řádu. Čte v mráčku, jaký byl postoj řádu k Marii, ale jasněji než dřívější spisovatelé učinil jeho základem panenství. Používá vskutku nesprávnou etymologii slova „Karmel“, které značí „znalost obřízky“, a potom je vykládá jako panenství pro Boha, jež hledal nejprve Eliáš a jeho následovníci, a pak Maria.“
Ribot hájí stejně horlivě jako Baconthorpe platnost mariánských titulů řádu a jako Baconthorpe, když vytváří mýtus, vyjadřuje vědomí řádu, že je ve službách Panny Marie.
LI byla klíčovým textem středověkých karmelitánů a byla jím i nadále až do 16. století. Příběhy, které se vyprávěly o Eliášovi a o ctnostech, jež praktikovali prorok a jeho následovníci, představovaly karmelitánskou Utopii. Tyto hodnoty a aspirace se staly pro karmelitány 14. století vzorem jejich způsobu života. Je užitečné vypočítat Eliášovy ideály, jak je tito karmelitáni viděli:

věrnost Božímu slovu;
dokonalá poddajnost pro Boží vůli ve službě jeho lidu;
znalost pravdy o světě;
samota, která vyjadřuje rozhodnutí pro Boha přede vším jiným;
nejen pokání za osobní hříchy, ale přímluva za hříchy druhých;
život lásky, a takto je (Eliáš) mystikem pijícím z „proudu rozkoše“, přičemž mu hoří v srdci oheň božské lásky;
plná důvěra v Boží prozřetelnost, vědomí, že se Bůh stará o ty, kdo hledají nejprve jeho království a jeho spravedlnost;
láskyplná moudrost, která pramení z blízkosti Bohu;
smysl pro péči o jeho učedníky a odpovědnost za ně.

Karmelitánská tradice o Eliášovi byla bohatá a složitá. Ve středověkém smýšlení byl stále víc pokládán za vzor řeholního života. LI ukazuje, jak se Eliáš stává z poustevníka stále víc středem komunity žáků, kteří žijí podle jeho příkladu.
LI klade velký důraz na text, v němž Eliáš jde k východu, aby se ukryl u Kerítu. Avšak na konci spisu je použit jiný text, který má ústřední důležitost. Je to pasáž ze Sk 2, která mluví o jeruzalémské obci. „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba.“ Tento pohled na apoštolskou obec v Jeruzalémě jako ideál je velkou částí řehole. Kde se vyskytuje v LI, zdá se být druhým pilířem nebo základem karmelitánského života. Karmelitán medituje, přistupuje k eucharistii s hořícím srdcem a posílen zmrtvýchvstalým Kristem může vyjít a být připraven pro poslání.
LI uschopňuje generace karmelitánů, aby měli na zřeteli i své počátky i dynamiku pro přítomnost. Bohužel, v 17. století se soustředila pozornost na pokus dokázat v knize historický prvek. Vznikla nekonečná kontroverze, při níž se nadšenci snažili zavést aktuální linii od Eliáše k prvním karmelitánům ve 12. století. Plán ztroskotal, porozumění mýtu se ztratilo a teprve v několika posledních desetiletích se znovu ocenila hodnota a smysl textu. Co víme, je skutečnost, že Jan od Kříže a Terezie z Avily byli živeni touto LI a nalezli v ní semínka inspirace pro svůj projekt.

Z knihy U Eliášova pramene
S laskavým svolením KNA

Zpět