„Zatmění“ Eliáše v tereziánském Karmelu a jeho důvody
Karmelitánský řád nezná svého zakladatele a tak se od samého počátku své historie váže v tomto smyslu na biblickou postavu proroka Eliáše. Vždyť význam zakladatele pro každý řeholní institut je tak obrovský: je to on, kdo je prvním nositelem a vtělením charismatu daného společenství, je to on, kdo je spolu s Duchem svatým autorem nové konkrétní formy duchovního života, které se říká spiritualita, je to on, kdo je bezprostředním vzorem jednotlivým řeholníkům, zvláště pak první generaci… (21) Je proto pochopitelné, že každý řeholní institut spontánně tíhne k tomu, aby dobře znal a žil z díla a příkladu svého zakladatele a je proto pochopitelné, že takový opěrný bod musel hledat a najít v Eliášovi i Karmel.
Přítomnost nové zakladatelky
Jenže se zrodem tereziánské reformy dochází k posunu: pro bosé karmelitány a bosé karmelitky již Eliáš neplní tu úlohu, jakou má pro Karmel dávné observance. Tu totiž přejímá Terezie! Příznačně to vyjadřuje její první životopisec, Francisco de Ribera, když k tomu píše: „Třebaže náš otec svatý Eliáš je dávným a původním zakladatelem Řádu naší Paní Karmelské, svatá Terezie od Ježíše, jeho dcera, je jedinou Zakladatelkou, Autorkou a Matkou našeho ‘bosáctví’ (nuestra Descalcez), nejen vzhledem k mniškám, nýbrž také k bratřím“. (22) A papež Pavel VI. se dokonce nejen o ní, ale i spolu s Janem od Kříže o nich obou vyjádřil, že „položili jaksi nové základy pod Řád“. (23)
Proto také, když hovoří koncilní dekret Perfectae caritatis v rámci požadavku přizpůsobené obnovy řeholního života také o „zachovávání ducha zakladatelů a jejich záměrů“ (PC 2b), pak to pro bosé karmelitky i bosé karmelitány znamená návrat nikoli k Eliášovi, ba ani na horu Karmel k latinským poustevníkům, nýbrž ke svaté Terezii, případně svatému Janovi. A dívají-li se právem i na ony počátky na hoře Karmel, činí tak „očima svaté Terezie“. (24)
Konkretizace spirituality („zúžení“ a „prohloubení“)
Kromě tohoto prvního, řekl bych, faktického důvodu existence nového zakladatele – či přesněji nové zakladatelky – jsou zde ovšem i další, byť z něj vyplývající: Terezie má tendenci od počátku své reformy vtisknout svým klášterům vlastní svéráz, vlastní způsob prožívání celé karmelitánské tradice. To je právě to, co má na mysli Ribera, když mluví o „našem bosáctví“. Jako kdyby vyšlapala spolu se svatým Janem od Kříže na vrchol Karmelu novou pěšinku, která se stane stezkou pro všechny „bosé“: zatímco Karmel dávné observance mluví o kontemplaci a modlitbě obecně, Terezie mluví o mystické kontemplaci (25) a „svém způsobu“ vnitřní modlitby. (26) Na jedné straně tak dochází v tereziánském Karmelu jednoznačně k jakémusi „zúžení“ původní karmelitánské spirituality (a na to „doplácí“ i prorok Eliáš, který ztrácí své výsadní postavení), na straně druhé je toto „zúžení“ provázeno obohacením či „prohloubením“ o vlastní, nové tereziánské důrazy, které ve starší karmelitánské rodině nenalezneme.
Tereziánský christocentrismus
Kromě faktického a spirituálního důvodu „zatmění“ Eliáše v tereziánském Karmelu je zde možná ještě jeden, na který jsem byl upozorněn při nedávném rozhovoru s jednou mniškou, bosou karmelitkou. Tento důvod by se dal označit jako teologický: nesouvisí Eliášův ústup v osobní spiritualitě svaté Terezie, která se vzápětí stala základem pro nově vznikající řeholní rodinu, s jejím výrazným christocentrismem, který si mohl tak trochu „nevědět rady“ se starozákonní postavou proroka Eliáše? Nechtěla-li se Terezie pouštět do fantazírování o návštěvách Panny Marie s Dítětem Ježíšem u prorockých žáků na Karmelu, těžko mohla nalézat přímé souvislosti a vztahy mezi svým milovaným Pánem a Mistrem, jejím jedinečným Přítelem, a otcem a vůdcem Karmelu… Ostatně, připomeneme-li si báseň Mnišky Karmelu, kterou jsme hned zpočátku tohoto pojednání zmínili, pak je možné si na ní ukázat, že kromě dvou závěrečných strof věnovaných prorokům Eliášovi a Elizeovi, a tedy z hlediska karmelitánské tradice velmi typického tématu, se zde setkáváme (ve třetí strofě) s tajemstvím Kristova vtělení a jeho zrození v chudobě, které v karmelitánské tradici nepředstavují výraznější motiv, zato k tereziánské patří neoddiskutovatelně. (27)