Prorok Eliáš a svatá matka
Chceme-li co nejvýstižněji představit, jak vnímala proroka Eliáše svatá Terezie od Ježíše, bude asi dobře začít nejméně známým textem, totiž básní Mnišky Karmelu. Jde o jednoduchou poezii, kterou světice složila s velkou pravděpodobností při příležitosti nějaké klášterní slavnosti. Je to osmistrofá báseň, v níž každou sloku tvoří dvě dvojverší, přičemž posledním veršem všech strof je stále stejně znějící motiv: Monjas del Carmelo („mnišky Karmelu“).
Základním obsahem této poezie je povzbuzení spolusester k radikálnímu způsobu prožívání řeholního života. Vrchol básně, poslední dvě strofy, jsou přitom věnovány právě prorokům Eliášovi a Elizeovi. Čteme v nich: „A otce Eliáše následujíce / odporujme sobě / s jeho silou a horlivostí / mnišky Karmelu. // Ve zřeknutí se našeho chtění / usilujme o dvojnásobného / ducha Elizeova / mnišky Karmelu.“ (10)
Prorok Eliáš je zde vykreslen jako vzor asketického života, kterého každá bosá karmelitka následuje vždy, když odporuje sama sobě, a to s mocí a horlivostí, prorokovi vlastní (srov. 1 Král 19,10). Je jasné, že tento obraz má co do činění nejen s velmi starodávnou a úctyhodně rozvinutou mnišskou tradicí (jak zde již dnes také zaznělo), ale především s vlastní situací Terezie a jejích spolusester, které usilovaly o návrat k prvotní horlivosti a řeholní observanci Karmelu a v Eliášovi proto právem viděly především vzor takto radikálního způsobu života.
Zajímavá je pro nás ovšem i poslední strofa, která se jen zdánlivě týká výhradně proroka Elizea. I tady totiž vychází světice z konkrétního biblického místa, jež už bylo zmíněno (jde o Eliášovo uchvácení do nebe), kdy si Elizeus vyprošuje na Eliášovi „dvojí díl jeho ducha“ (2 Král 2,9c). Mluví-li proto světice ve své básni o „dvojnásobném duchu Elizeově“, (11) má ve skutečnosti na mysli ducha, kterého Elizeus dostal jako dědictví po Eliášovi. Jde tedy o Eliášova ducha a tento duch je „dvojnásobný“, poněvadž představuje dvojí aspekt Eliášova prorockého života, který prostřednictvím Elizea zdědili karmelitáni: kontemplaci a apoštolát. (12) Dále se pokusím ukázat, jak se právě tento obraz stane pro vztah tereziánské reformy k proroku Eliášovi určující a klíčový.
V každém případě, oněch osm prostých veršů básně, které jsem před chvílí citoval, vyjadřuje velmi bohatý obsah, který se skrývá za tímto skromným hávem, a poodhaluje nám naprosto výstižně Tereziino vnímání proroka Eliáše: je to vzor řeholní observance tereziánského Karmelu, charakterizovaný oproštěností od sebe sama, a tím uschopněný k životu kontemplace a apoštolátu. (13)
Z hlediska našeho zájmu o proroka Eliáše v dílech svaté matky jsou pro nás ústředními ovšem dva úryvky z Vnitřního hradu. V obou se o něm světice vyjadřuje pouze na okraj jiných témat a tak je snadné nechat si uniknout jejich obsah, třebaže není bez významu.
Muž mimořádné mystické modlitby
První z nich se nachází v sedmé kapitole šestých příbytků, kde světice pojednává o potřebě setrvávat ve vnitřní modlitbě u Ježíšova lidství, zvláště v rozjímání o jeho utrpení, ale i o životě svatých, a podobně. Jinými slovy: mluví o potřebě konkrétnosti naší modlitby, zejména o jeho evangelijním základu, z něhož nelze slevit. Stěžuji si přitom na nerozum některých osob, které by se rády modlily zcela abstraktně, jen co jsou na okamžik uvedeny do vlité, mystické modlitby (srov. 6 H 7,6). A v této souvislosti píše:
„Všimněte si, sestry, tohoto bodu, který je (velmi) důležitý, a tak vám jej chci objasnit víc. Duše touží úplně se vydat v lásce a chtěla by nerozumět ničemu jinému; avšak nebude moci, i kdyby chtěla, neboť i když její vůle není mrtvá, je zmírající (její) oheň, který ji obvykle spaluje, a je zapotřebí toho, kdo by foukal, aby ze sebe (oheň) vydával teplo. Bylo by (snad tedy) dobré, aby duše setrvávala v této vyprahlosti a očekávala oheň z nebe, který by spálil tuto oběť sebe samé, kterou přináší Bohu, jak to učinil náš otec Eliáš? Jistěže ne, ani není dobré očekávat zázraky; Pán je koná, když mu tato duše slouží, jak bylo řečeno a řekne se dále; avšak jeho Velebnost chce, abychom se považovali za tak ubohé, že si nezasloužíme, aby to učinil, nýbrž abychom si vypomohli ve všem, co můžeme. A mám za to, že dokud nezemřeme – byť by (naše) modlitba byla sebevznešenější – je toho zapotřebí“ (6 H 7,8).
Bezprostřední záměr tereziánské výpovědi je jasný: není dobré očekávat v modlitbě zázraky a myslet si, že člověk může dlouhodoběji setrvávat v ryze duchovním sdílení s Bohem, aniž by si vypomáhal zcela konkrétními podněty. Znamenalo by to spolehnout se jako Eliáš na to, že Bůh nechá spadnout ohni z nebe, aby strávil připravenou oběť.
Terezie se ve svém příměru odvolává na známou (a zde již dnes rozebíranou) biblickou událost Eliášova zápasu s Bálovými proroky na hoře Karmel (srov. 1 Král 18,17nn.). A třebaže v tomto kontextu představuje Eliášův postoj jako pro nás nenapodobitelný, vyjadřuje se tím zároveň nepřímo o mimořádné kvalitě Eliášovy mystické modlitby. Zatímco v našem případě totiž není dobré setrvávat ve vyprahlosti a očekávat oheň z nebe bez jakéhokoli dalšího přičinění, Eliáš naproti tomu mohl očekávat zázrak a nebyl zklamán, neboť jeho modlitba byla docela jiné kvality než je ta naše. A povšimněme si, že v závěru uvedené citace svatá Terezie tvrdí, že to platí po celou dobu našeho života, i kdyby naše modlitba byla sebevznešenější. Něco podobného uvidíme dále u svatého Jana od Kříže, tam ovšem vyjádřeno teologicky propracovanějším jazykem.
Muž příkladné horlivosti pro Hospodina
Eliáš ovšem není pro avilskou světici pouze mužem mimořádně účinné mystické modlitby. Je zároveň příkladem horlivosti pro Hospodina a tím i vzorem v jakékoli apoštolské činnosti.
Výpověď v tomto duchu nalezneme ve čtvrté kapitole sedmých příbytků Vnitřního hradu, tedy v samotném závěru stěžejního díla velké reformátorky a zakladatelky Karmelu, kde Terezie poněkud překvapivě cítí povinnost zdůraznit, jak všechny ony mystické milosti kontemplativní modlitby, kterým je celá kniha věnována, směřují k tomu, aby se z nich rodily skutky, či chceme-li, činy. (14)
Mimo jiné zde píše: „…Odtud by měly pocházet velké kajícnosti, které konali mnozí svatí – zvláště slavná Magdaléna, hýčkaná vždy v takovém potěšení – a onen hlad, který měl náš otec Eliáš po cti svého Boha, a jaký měl svatý Dominik a svatý František ve shromažďování duší, aby byl (Bůh) chválen; neboť vám říkám, že nemohli projít málem (utrpení), když tak zapomínali sami na sebe“ (7 H 4,11).
Nacházíme zde dvojí, vzájemně se doplňující nahlížení na kontemplativní modlitbu a apoštolskou činnost: na jedné straně platí, že modlitba není cílem sama v sobě a má vést a přinášet plody v apoštolátu; na straně druhé je neméně pravdivé, že sílu k činnosti může člověk nalézat právě v kontemplaci. Proto byla Magdaléna, zvyklá dříve na rozmařilý a změkčilý život nevěstky, schopna vést mimořádně přísný kající život, nebo – a zde se objevuje naše postava – odtud bral prorok Eliáš svou neutuchající sílu kráčet za Bohem, onen hlad po cti svého Boha.
Rovněž zde Terezie nevychází z žádné starověké či středověké eliášské legendy, nýbrž se opírá o biblický údaj: odvolává se na prorokovu odpověď Hospodinu při tajemném zjevení na Chórebu: „Rozhorlil jsem se horlivostí pro Hospodina, Boha zástupů“ (srov. 1 Král 19,10a), tedy na větu, kterou nese ve svém znaku celá karmelitánská rodina.
Světice svou myšlenku dále nerozvádí, avšak je zřejmé, že tím má na mysli horlivost, která vede proroka Eliáše jak v jeho kontemplativním životě, tak především v jeho apoštolátu, v jeho touze přivést nazpět k Hospodinu celého Izraele.
Důvěrně známý a blízký v díle reformy
Poslední dvě zmínky o proroku Eliášovi u svaté Terezie nacházíme v Knize o zakládání. Tato místa poukazují zejména na to, do jaké míry a proč byl Eliáš Terezii drahý a blízký, neboť z nich plyne, že si na něj při různých příležitostech spontánně vzpomínala, a to ze zcela pochopitelných důvodů.
Když líčí světice svou cestu z Malagónu do Beas de Segura, píše: „…měla jsem horečku a tolik jiných bolestí dohromady, že se mi stalo, když jsem pomyslela na o, co jsem měla procestovat a viděla se v takovém stavu, že jsem si vzpomněla na našeho otce Eliáše, když utíkal před Jezábel, a řekla jsem: ‘Pane, jak to mám (všechno) snést? Hleďte si toho sám.’ A je pravdou, že nakolik mě jeho Velebnost viděla (skutečně) tak slabou, znenadání mi odňala horečku i bolest…“ (Z 27,17).
A když o něco dále popisuje založení ve Villanueva de la Jara, uvádí: „Poněvadž (bratři) kráčeli bosi a ve svých pláštích z hrubé vlny, vzbuzovali v nás všech zbožnost, a já jsem byla velmi dojata, poněvadž se mi zdálo, jako kdybych se ocitla v oné kvetoucí době našich svatých otců. Připadali mi na onom prostranství jako vonné bílé květy, a věřím, že jimi před Bohem skutečně jsou, protože – jak mám za to – slouží se mu tam skutečně velmi opravdově. Vstoupili do kostela s (chvalozpěvem) Te Deum, s velmi umrtvenými hlasy. Vchod do něj je pod zemí – jakoby skrze jeskyni – takže to připomínalo (jeskyni) našeho otce Eliáše. Kráčela jsem jistě s takovou vnitřní radostí, že bych považovala za dobře využité i mnohem delší putování…“ (Z 28,20)
V obou případech, které se od sebe navzájem tolik liší, – vždyť v prvním se Terezie nalézá v mimořádně bolestném stavu během únavného cestování, zatímco ve druhém se naopak velmi raduje v okamžiku liturgické oslavy nového založení – se světici spontánně vybaví dva různé okamžiky ze stejné události Eliášova života: z jeho putování na Chóreb (srov. 1 Král 19,1nn.). Čím to? Nebude to snad tím, že je Terezii tento – pro celou karmelitánskou tradici tak drahý příběh – mimořádně blízký? Cítí se ztotožněna s Eliášem, který trpí pro poslání, které mu bylo Bohem svěřeno, a zároveň je ochoten v něm i nadále horlivě pokračovat.
Světice vidí v Eliášovi především horlivé počátky Karmelitánského řádu, a proto se s ním ve svém díle zakládání nových klášterů cítí zvláštním způsobem spřízněna a spojena, takže jí často vyvstává v mysli. Věřím, že právě tyto dva drobné úryvky ukazují na jednu věc: chceme-li mít Tereziin obraz o Eliášovi úplný, musíme jej rozšířit o všechna místa, kde se světice odvolává na počátky Řádu na hoře Karmel, a to bez ohledu na to, že přitom bezprostředně tišbejského proroka nezmiňuje. (15)
Jen v takto široce pojatém kontextu lze docenit celý smysl a dosah oněch několika drobných zmínek o proroku Eliášovi v tereziánských spisech.