Eliáš a svatý Jan
O Janových spisech je vcelku obecně známo, že obsahují jen velmi málo historických a autobiografických údajů, a také se ví, že to souvisí s jeho zdrženlivostí vyjadřovat se o sobě samém. Proto nás nepřekvapí, že bychom zde marně hledali kdovíjak významné úvahy o karmelitánské spiritualitě a tím i o proroku Eliášovi. Přesto zde několik zmínek nalezneme a domnívám se, že je můžeme co do rozsahu i významu srovnávat s těmi, které jsme právě probrali u svaté Terezie. I v případě Mystického učitele máme totiž co do činění s texty, které se odvolávají výhradně na biblické údaje, a také u něj platí, že Eliáš je vnímán jako zakladatel Řádu (byť jistě ne v doslovném, nýbrž inspiračním smyslu) a jako vzor duchovního života a především kontemplativní modlitby. (16)
Muž posílaný Bohem
Panoráma sanjuanistických textů o proroku Eliášovi ovšem otevřeme dvěma úryvky z Výstupu na horu Karmel, představujícími tuto postavu způsobem, který bychom u svaté Terezie marně hledali. Eliáš je v nich prezentován jako muž poslaný od Boha, aby zvěstoval jeho slovo, tedy ve vlastním a nejtypičtějším prorockém projevu.
Kontextem prvního úryvku je jedna ze známých tezí Jana od Kříže: je nemoudré stavět duchovní život na zjeveních a viděních, a to i pravých, pocházejících od Boha. Aby světec toto své tvrzení doložil, uvádí celou řadu vysvětlení, opřených o biblické důkazy. Tak je tomu i v případě našeho textu: jedním z důvodů, proč se nemá člověk spoléhat na vidění, je i fakt, že splnění Božích předpovědí je často podmíněno následným lidským chováním. Svatý Jan píše: „…Také v první knize Královské čteme (21,21), že když spáchal král Achab velmi veliký hřích, poslal Bůh k němu našeho otce Eliáše se zvěstí o velikém trestu, jaký dopadne na jeho osobu, na jeho dům a na jeho království. A protože si Achab s bolestí roztrhl šaty, oblékl si žínici a postil se, spal v pytlovině a chodil smutný a pokořený, vzkázal mu zase skrze téhož proroka tato slova: (…) Protože se Achab z lásky ke mně pokořil, nesešlu to zlo za jeho dnů, ale za dnů jeho syna (1 Král 21,27-29). Vidíme z toho, že když změnil Achab své smýšlení a cítění, které měl, změnil také Bůh svůj rozsudek…“ (2 V 20,2).
Nadvakrát v tomto úryvku vystupuje Eliáš v prorocké úloze posla Boží zvěsti: nejprve jako nesmlouvavý kritik a ohlašovatel zkázy a vzápětí nato jako posel Božího odpuštění.
Motiv poslání ale nenacházíme pouze zde, kde není nikterak překvapivý, neboť jednoduše kopíruje biblické líčení. Vystupuje i v samém závěru Výstupu, kde se Mystický učitel vyjadřuje k docela jinému tématu: poutních a jiných posvátných míst. Uvádí tam: „…jsou některá zvláštní místa, která si volí Bůh, aby tam byl vzýván, jako je hora Sinaj, kde dal Bůh Mojžíšovi zákon (Ex 24,12). A místo, které označil Abrahámovi, aby tam obětoval svého syna (Gn 22,2). A také hora Chóreb, kde se zjevil našemu otci Eliášovi (1 Král 19,8) (…) Důvod, proč si Bůh vybírá ke své chvále tato místa víc než jiná, zná jen on. Nám přísluší vědět, že všechno je k našemu užitku a proto, aby vyslyšel naše modlitby na těch místech a všude, kde ho prosíme s plnou vírou…“ (3 V 42,5n.)
Scéna Božího zjevení Eliášovi na hoře Chóreb Jana od Kříže uchvacovala bezesporu nejvíc z celého eliášského cyklu Královských knih. To ostatně uvidíme při prezentaci ostatních Janových textů. U tohoto je ovšem třeba říci, že inkriminované vyjádření, znějící v podstatě dost banálně (tj.: „…A také hora Chóreb, kde se zjevil našemu otci Eliášovi“), má v kodexu z Alby de Tormes jednu pro nás zajímavější variantu: „…A také hora Chóreb, kam Bůh poslal Eliáše, aby se mu tam zjevil“. Třebaže i tento detail má biblické opodstatnění (srov. pobídku Hospodinova anděla v 1 Král 19,7), přece jen je opět drobným svědectvím o tom, jak je svatý Jan od Kříže citlivý vůči disponovanosti, s jakou je prorok z Tišbe ochoten poslechnout a stát se Hospodinovým poslem ve všem, co je mu svěřováno…
Muž přímého Božího vidění
Následující – a zároveň poslední tři – úryvky z Janových děl věnované proroku Eliášovi se nejenže všechny vztahují k téže scéně Božího zjevení na hoře Chóreb, ale navíc všechny vypovídají podstatně o tomtéž, a proto je v nich možné vnímat jádro sanjuanistické výpovědi.
Mystický učitel je jedním z nejodvážnějších autorů co do popisu významu a dosahu duchovních zkušeností, které je možné učinit již v tomto životě. A přece, když mluví o přímém vidění Boha, vyhrazuje je – v souladu s převládajícím biblickým i teologickým přesvědčením – pro věčný život. V tomto životě Boha vidět nelze. Nakonec ovšem ustupuje a zmiňuje tři biblická svědectví jakýchsi „výjimek“ z tohoto pravidla. Třem osobám se dostalo výsady přímého vidění či podstatného poznání Boha už v tomto životě: Mojžíšovi, svatému Pavlovi a proroku Eliášovi.
Světec píše ve Výstupu: „Když prosil Mojžíš Boha o tento jasný poznatek, odpověděl mu Bůh, že ho nemůže spatřit (…). Proto říká svatý Pavel (…): Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do srdce člověka nevstoupilo. (…) A o našem otci Eliášovi se říká, že si na hoře v přítomnosti Boha zakryl tvář (1 Král 19,13), což znamená, že oslepil rozum; to tam udělal, protože se neopovažoval položit tak nízkou ruku na něco tak vznešeného, když jasně viděl, že všechno, co by spatřil, a zejména pochopil, je od Boha velmi vzdálené a jemu nepodobné“ (2 V 8,4).
Z tohoto úryvku by se ještě mohlo zdát, že i zde je svatý Jan skeptický co do možnosti podstatného poznání Boha, zvláště když zdůrazňuje Eliášovo gesto zakrytí si tváře. (17) O něco dále, opět ve Výstupu na horu Karmel, je ovšem autor již mnohem jednoznačnější, když tvrdí: „…tato vidění nejsou z tohoto života, leda někdy velmi letmo, a to když Bůh na okamžik oprostí od zákona nebo uchrání přirozený život a ducha od něho úplně oddělí a když je z jeho milosti vyřazeno přirozené fungování duše vzhledem k tělu. (…) Tato podstatná vidění, jaká měli svatý Pavel a Mojžíš a náš otec Eliáš, když si zakryl tvář při sladkém vánku Boha (1 Král 19,12n.), i když k nim dochází letmo, bývá to i tak velice zřídkakdy a skoro nikdy a velice málokomu, protože to Bůh činí jen u těch, kdo jsou velmi silní duchem církve a Božího zákona, jako byli oni tři výše jmenovaní“ (2 V 24,3).
Zde je možné si na jedné straně povšimnout, za jak výjimečné světec takové poznání považuje, (18) na straně druhé, že je připisuje stejným biblickým postavám (Pavel, Mojžíš a Eliáš), ale hlavně (a to nás zajímá nejvíce), že nás nenechává na pochybách, jaké kvality takové Boží sdílení u daného člověka předpokládá: „…Bůh to činí jen u těch, kdo jsou velmi silní duchem církve a Božího zákona, jako byli oni tři výše jmenovaní“. Ponechejme již k následnému vlastnímu promeditování, co vedlo světce k tomu, aby tyto kvality připisoval proroku Eliášovi.
Poslední text, věnovaný tématu Eliášova podstatného poznání či přímého vidění Boha na hoře Chóreb, najdeme v Duchovní písni, kde se navíc blíže charakterizuje, v čem toto poznání a vidění spočívá: „…A tak proto, že tento svist označuje zmíněné podstatné poznání, domnívají se někteří teologové, (19) že náš otec Eliáš viděl Boha v onom svistu jemného vánku, který ucítil na hoře u vchodu do své jeskyně (1 Král 19,12). (…) Tento božský svist, který vstupuje sluchem duše, není jen, jak jsme řekli, pochopenou podstatou, nýbrž také odhalením pravd o Božství a zjevením jeho ukrytých tajemství. (…) Takže proto, aby dal svatý Pavel na srozuměnou vznešenost svého zjevení, (…) řekl: Slyšel jsem tajemná slova, která není člověku dovoleno pronést (1 Kor 12,4). Tím se myslí, že viděl Boha také jako náš otec Eliáš ve vánku.“ (DP 14a15,14n.)
Dá se tedy bez přehánění říci, že pro svatého Jana od Kříže je prorok Eliáš především jedním z oněch mála lidí, kterým bylo dopřáno již v tomto životě dojít přímého patření na Boha, jeho podstatného poznání, a tedy mužem velmi jedinečné a vznešené mystické milosti, kterou byl s to přijmout pro sílu svého ducha.