I. Dux et Pater v dílech svaté Terezie a svatého Jana
Když svatá Terezie zahájila dílo své řádové reformy, neměla v úmyslu nic jiného než jednoduše „plnit povinnosti svého řeholního povolání“ (Ž 32,9). Ani ve snu ji nenapadlo, aby kvůli tomu opouštěla Karmelitánský řád a jeho tradici a zakládala něco nového. (4) Jednoduše chtěla jen založit dům – Klášter svatého Josefa v Avile (1562) – kde by mohla s ostatními sestrami zachovávat karmelitánskou řeholi se vší možnou dokonalostí (srov. Ž 32,9n.). Dokonce ani poté, co dostala od generála Řádu Rossiho pověření k dalším zakládáním (srov. Z 2,4), nepomýšlela na to, aby se jakýmkoli způsobem oddělovala od zděděné karmelitánské tradice, třebaže už v té době začíná klíčit a růst také její vlastní tereziánský způsob, jak tuto tradici uskutečňovat v každodenním životě. (5)
A když došlo k jejímu prozřetelnostnímu setkání s Janem od svatého Matěje, budoucím Janem od Kříže, a to v Medině del Campo roku 1567, světice se jej snažila „navnadit“ pro dílo reformy právě vizí možného spojení radikálního řeholního života s tradicí Karmelu. (6) Je přitom pravděpodobné, že to byla právě tato skutečnost, která mladého, horlivého karmelitána přesvědčila, aby upustil od svého záměru odejít do Kartouzy v El Paular (u Segovie) a tím fakticky opustit karmelitánský řád.
Není proto divu, že jak svatá Terezie od Ježíše, tak svatý Jan od Kříže se k proroku Eliášovi hlásí, a to docela samozřejmým způsobem. Dokonce natolik samozřejmým, že nepotřebují v žádném textu svých děl, kde se o něm zmiňují, odůvodňovat svou přináležitost k němu. Jednoduše ji předpokládají, z ní vycházejí a takto ji prezentují také svým čtenářům. (7)
Ve shodě s karmelitánskou tradicí nazývají Eliáše takřka při každé příležitosti „náš otec“. (8) Opírají se přitom o biblické zvolání proroka Elizea během Eliášova uchvácení do nebe, které Vulgáta přeložila jako: Pater, mi pater, mi currus Israhel et auriga eius („Otče, otče můj, voze můj, Izraeli, a jeho vozataji“; 2 Král 2,12) a jehož zjednodušenou ozvěnou je tradiční řádové označení proroka Eliáše: Dux et Pater Carmeli („vůdce a otec Karmelu“). (9)
Vzápětí uvidíme, že oba světci, Terezie i Jan, nepřejímají tento titul bezmyšlenkovitě, nýbrž dávají mu zcela konkrétní obsah, takže by bylo jednostranné tvrdit, že pro ně prorok Eliáš neznamenal nic než pouhou součást „řádového folklóru“, který nekriticky přejali bez dalšího rozvinutí a promýšlení. Na druhou stranu je ovšem třeba rovněž přiznat – a samotné citace konkrétních „eliášských textů“ obou autorů to jistě zřetelně ukáží – že jak v Tereziiných, tak i v Janových spisech představuje prorok Eliáš rozhodně jen okrajové téma, kterému se věnují spíše náhodně a velmi krátce.