V srdci církve
1. Z papežova listu je jasné, že František nechce zasvěcený život uzavřít či omezit do úzkého okruhu nějaké dané činnosti, ale chce ho umístit do srdce, do nitra církve, jakož i do nejširších horizontů, které nás volají stále dál. Do srdce církve, protože „zasvěcený život je dar církve, rodí se v církvi, roste v církvi a je zaměřen na církev“, jak řekl ještě jako kardinál Bergoglio v roce 1994 na biskupské synodě, a překračuje všechny horizonty, protože – spolu s církví – je zasvěcený život vyzván jít na „existenciální periferie“, kde kromě dětí, chudých a starých lidí žijí také „boháči, nasycení každým dobrem, ale prázdného srdce“ (L II,4). Jen tak můžeme pochopit papežovu konkrétní pobídku: „Nezaměřujte se na sebe samé, nenechte se přemoci malými komunitními hádkami, nebuďte vězni svých problémů. Tyto se vyřeší, když vyjdete ven a budete pomáhat jiným řešit jejich problémy a hlásat radostnou zvěst“ (L II,4).
Totéž volání jsme slyšeli od sv. Jana Pavla II. dne 6. ledna 2000 při zakončení Velkého jubilea roku 2000: „Duc in altum – Zajeď na hlubinu. Pojďme dál s nadějí! Před církví se otevírá nové tisíciletí jako široký oceán: čekají nás v něm mnohá dobrodružství a my při nich můžeme počítat s Kristovou pomocí“ (Novo millennio ineunte 58; dále jen NMI).
Pro nás, kteří jsme byli milostí Boží povoláni na Karmel, inspirováni Řeholí sv. Alberta a příkladem mnoha svatých, kteří se po celá staletí oddávali tomuto ideálu; pro nás, kteří jsme zvláštním způsobem voláni jít v tomto jubilejním roce ve stopách sv. Terezie od Ježíše a chápat sami sebe jako „syny a dcery církve“, „přijímat za své velké potřeby církve“ (Duchovní relace 3,7), „modlit se za rozšíření církve“ (Kniha o zakládáních 1,6) a zůstávat „v srdci církve, své matky“ (Terezie z Lisieux, Autobiografické spisy, str. 188) to není nějaká zbytečná námaha, ale dar. V této souvislosti je nejvýš vhodné připomenout slova Svatého otce biskupovi avilskému ze dne 15. října 2014: „Není nic krásnějšího, než žít a umírat jako děti této matky – církve!“ Když lidé nezakusí její mateřství, které živí a učí, jsou nutně „duchovními sirotky“, i když si to nemusejí uvědomovat, a to může nastat i uprostřed řeholní rodiny, jako je ta naše.
2. Těsně před koncilem Hans Urs von Balthazar upozornil, že když se mluví o povolání, všichni mají starost o to, jaké jsou potřeby církve, dnešního světa, nebo – ještě hůře – jaké jsou potřeby kněze či řeholníka. Nikdo se už ale neptá: Co si asi přeje Bůh? Papež František ve svém listě píše: „Očekávám, že každá forma zasvěceného života si bude klást otázky ohledně toho, co od jejích členů dnes požaduje Bůh a lidé.“ (L II,5). To je ústřední otázka, která také nás, karmelitány, vede k tomu, abychom se ptali sami sebe: „Co Bůh dnes od nás žádá?“ Nástin odpovědi nacházíme již v papežově listu: „Jsme povoláni zažít a ukázat, že Bůh dokáže naplnit naše srdce a udělat nás šťastnými, aniž bychom měli potřebu své štěstí vyhledávat někde jinde“ (L II,1). Pokud říkáme sami sobě a druhým, že „Bůh sám stačí“, nemůžeme se spokojit s tím, že mu budeme sloužit „jen tak od oka“ (Cesta dokonalosti 4, 5). Také sv. Marie Magdalena de Pazzi o pár let později napsala odvážným způsobem papeži Sixtu V., aby mu připomněla, že církev se má stále více podobat Kristu: „Věnuj, Svatý otče, pozornost tomuto způsobu následování, to jest, abys byl úplně svlečen ze sebe sama a oblékl si Jeho: Induimini Dominum Jesum Christum (Řím 13,14)“ (RC 66).
3. „Kde jsou řeholníci a řeholnice, tam je radost“, píše papež (L II,2). Pokud nechceme naši radost stavět na písku pocitů, musíme ji postavit na pevné skále osobní individuální i komunitní zkušenosti lásky Boží. „Ó, můj líbezný odpočinku těch, kdo milují mého Boha!“ napsala sv. Terezie od Ježíše (Zvolání duše 15,2). Papež František v promluvě k biskupovi z Avily o radosti v Tereziině životě říká: „Díky poznání lásky Boží, která dlí v ní samé, vytryskla z ní nakažlivá radost, kterou nemohla skrýt a kterou šířila kolem sebe.“ Nad tímto krátkým, ale výstižným popisem Tereziiny radosti by se měly naše komunity zamyslet a ptát se, zda je v nich – byť v různých stupních – přítomná (srov. Vnitřní hrad VI,6,12).
V minulém roce proběhla beatifikace papeže Pavla VI. Čtyřicet let po vydání jeho exhortace o křesťanské radosti Gaudete in Domino (1975-2015) je papežovo poselství stále aktuální a dokonce čím dál aktuálnější, protože – jak napsal blahoslavený papež – sv. Terezie z Avily a další svatí jsou autentickými učiteli radosti a svatosti. Pro jinou Terezii, Terezii z Lisieux, se stejná radost vtělila v „odvážnou cestou k úplnému svěření sebe sama do Božích rukou“. Bl. Titus Brandsma v době, kdy trpěl v nacistickém koncentračním táboře, neúnavně povzbuzoval své spoluvězně, protože byl přesvědčen, že život karmelitána má být pro každého člověka znamením radosti a naděje.
4. Každý z nás mnohokrát zakusil, že radost, stejně jako každé jiné dobro, se jednak šíří k druhým lidem (srov. Jan 15,11), jednak přitahuje ty, kdo se s ní setkají a kdo ji zakusí (srov. Ž 92,5). Zde se otevírá cesta pro život církve jako celku a pro zasvěcený život zvláště. Papež píše, že „apoštolská účinnost zasvěceného života nezávisí od účinnosti a síly použitých prostředků. Je to váš život, který musí promlouvat, život, z něhož prýští radost a krása z prožívání evangelia a následování Krista“ (L II,1). Kdybychom mohli požádat sv. Terezii od Ježíše, aby svými slovy vyjádřila to, co říká papež, pravděpodobně by řekla, že jedním z cílů jejího života bylo „engolosinar las almas“, tedy přivábit, přilákat, upoutat lidi a přivést je k Bohu (Kniha života 18,8).
Není právě toto tím, co od nás papež žádá, k čemu jsme jako karmelitáni povoláni a v čem máme následovat sv. Terezii od Ježíše a ostatní karmelitánské svaté? Abychom upoutali druhé, musíme být nejprve sami upoutáni. Stejně tak abychom mohli s druhými sdílet „radost a krásu života podle evangelia a následování Krista“, musíme ji nejprve my sami zakusit. Terezie vzpomíná, že jednou slyšela říci Graciána: „Duše se nemají dobývat silou zbraní, jako tomu bývá u těl!“ (Dopis z 9. ledna 1577).
Pokud nechceme být jenom správci posvátna v životě druhých lidí či ve svém vlastním životě, musíme přijmout za svá slova sv. Terezie: „Kéž se, můj Bože, nepřestanu těšit z takové krásy udílející se v pokoji. Váš Otec nám dal Vás, kéž tedy já, můj Pane, neztratím tak vzácný šperk“ (Zvolání duše 14,2).