Samota a společenství
Důležitým elementem života je samota, ústraní. Cela je místo našeho ústraní, kde jsme docela samotné jen s Bohem. Když Terezie obnovovala pravidla v prvotním duchu, uvědoměle požadovala pro každou sestru samostatnou celu. V té době to nebylo normální. Cela je místo, kde uvědoměle prožíváme samotu s Bohem. Pokud možno co nejvíce času v ní trávíme o samotě. Tato samota nemá být projevem askeze, ale má sloužit k prohloubení vnitřního vztahu k Bohu. Buď to nevydržíme a odejdeme, nebo budeme usilovat o to, abychom zde prožily blízkost Boží. Samota nás nutí, abychom se zcela ponořily do svého nitra, potom poznáváme své starosti, své úzkosti, své problémy a učíme se v samotě mluvit k Bohu, nejen zbožné liturgické formulky, ale modlitbu jako volání, jako křik srdce k Bohu. Modlíme se, protože to potřebujeme, kvůli svým starostem, svými vlastními slovy ke svému Bohu. V této samotě se skutečně učíme opravdové modlitbě. Být samotné a v tichu – to je důležitý prvek Karmelu.
Na druhé straně patří k tomuto karmelitánskému způsobu života intenzivní společný život. Tady dochází k tomu napětí. Intenzivní společný život na Karmelu znamená zcela vědomě žít život jako v rodině. Ne jeden vedle druhého, ale zcela vědomě s druhým. Tak je jeden s každým ve vzájemném vztahu. Když Terezie zakládala nový Karmel, kladla zvláštní důraz na tento společný život. Když vstoupila do kláštera, nalezla tam společenství 180 sester. V tak velkém společenství nebylo možné navázat s každou sestrou osobní vztah. Žily pouze vedle sebe. Z toho důvodu řekla Terezie, že nový Karmel má mít pouze 13 sester – podle příkladu Ježíše a apoštolů. Později to zvýšila na 21, ale základní myšlenka je, že to má být malé společenství, v němž jsou sestry ve vzájemném vnitřním kontaktu. Terezie požaduje: „Máte si být vzájemně přítelkyněmi!“ Ve svých dílech často píše, co myslí tímto přátelstvím. Přátelství je skutečně hluboká vnitřní náklonnost k tomu druhému. Brát toho druhého jaký je, s jeho slabostmi, starostmi, radostmi. Tento společný, intenzivní život se projevuje například tím, že se společně v kapitule projednávají úspěchy i selhání. Ale také tím, že se v rekreaci rozmlouvá o starostech, bolestech, radostech a takto se navzájem ve všem sdílíme. Také občasný kontakt dvou sester mezi sebou byl Tereziiným přáním, i když na druhé straně vyhledávání výlučného přátelství jen mezi dvěma sestrami bylo kritizováno a byly k němu vyslovovány výhrady.
Terezie měla zvláštní cit pro řeholní život, a to již 400 let před Druhým vatikánským koncilem, a dovedla rozpoznat, o co v řeholním životě jde. Totiž o uskutečňování intenzivní lásky, a to ke všem, ne výlučně, ale vůči každé ve společenství. Život na Karmelu záleží v tom, že dovedeme žít intenzivně vnitřně v samotě, ale i intenzivním vnitřním životem ve společenství. Obojí je krásné a obojí je těžké. A právě tímto způsobem života se máme učit dozrávat v lásce. Být o samotě a být ve společenství se zdánlivě vylučuje. Nemáme žít tak, abychom mezi těmito dvěma extrémy hledaly střední cestu, totiž být trochu o samotě a trochu ve společenství, ale zcela o samotě a zcela ve společenství.
To je Karmel! Potom pociťujeme napětí. Například v rekreaci bychom chtěly být raději samotné. Ne! Teď je rekreace a je důležité, abychom se věnovaly sestrám. Nebo obráceně. Připadá nám těžké být o samotě v cele, vše na nás padá, nejraději bychom si šly popovídat s nějakou sestrou. Ne! Teď je mlčení, musíme zůstat o samotě v cele. Oba extrémy musíme vydržet!