Negativní prvky, které nesvědčí společnému životu: samota, izolace, komplexy
Výše jsme nekompletně a stručně uvedli tématickou koncepci podstatnou pro komunitní život. Nyní chceme přejít k pojednání o elementech, které v komunitě způsobují třenice a napětí.
Samota a řeholní společenství
Jak je možné, že v řeholní komunitě může existovat samota? Je spojena s řeholním povoláním či také závisí na lidské nedokonalosti?
Podle některých současných autorů je psychologický problém samoty spojen s identitou a citovou zralostí člověka, která v sobě zahrnuje řešení krize blízkosti a čistoty. J. Lorimier říká, že identita řeholníka je osobnost člověka, který žije sám ve společenství. Není osobností, která by byla prožívána jako doplnění druhé osoby v oblasti sexuálního života. On nachází pomoc ve vztazích s ostatními v komunitě. Tak jako manželé musejí objevit, že jsou-li dva, nejsou tím méně sebou, tak i řeholní osoba musí objevit, že není méně sebou, je-li s ostatními. Jak je tedy možná samota v řeholním společenství?
Jestliže existuje samota, pak pouze na emocionálním pozadí. Je třeba podotknout, že samota patří k podstatě řeholního povolání, ale ne jako izolace. Samota v tomto smyslu je důsledkem slibu čistoty. Člověk, jenž volí celibát, si musí uvědomit, že s jeho životním stavem bude spojena samota nejednou velmi bolestná. Právě ona se může stát místem zvláštního setkání s Bohem. Nakolik je pro manžele zvláštním místem setkání s Bohem manželská a rodičovská láska, natolik je pro člověka žijícího v celibátu tímto zvláštním místem vnitřní samota. Celibát má hodnotu pro nebeské království pouze tehdy, když člověk uvede Boha do prázdnoty, která vznikne z rezignace na to, uzavřít manželství a založit rodinu. (16)
Člověk je tím více sebou, je tím zralejší, čím hlouběji dokáže participovat na životě druhého člověka. V každém člověku je čitelná touha po harmonii duše a těla. Jenže člověk ne vždycky volí správnou cestu za účelem tuto harmonii získat. Pro člověka je víc vzrušující to, co vnímá smysly. Lehkost vnímat smyslové dojmy je pokušení hledat na této cestě mělké, levné uspokojení. Naproti tomu duchovní a evangelní hodnoty nemají sílu pro člověka pociťovatelnou. Nejsou člověku bezprostředně dané. Je třeba o ně usilovat. Toto úsilí je v mezích lidských možností, proto izolace je znamením nevyřešené krize identity. Samota zasvěceného člověka se mění v izolaci jen tehdy, když je zastoupena jinými způsoby doplnění. (17)
Dobrá řeholní komunita může pouze pomáhat zachovávat celibát, ale nemůže ze života odstranit zkušenost bolestné samoty. Člověk, který žije v celibátu, se musí řídit svými city a obětovat je Bohu. A tak se samota a prázdnota, které vznikly důsledkem odmítnutí milovat lidskou láskou, stávají školou větší lásky k Bohu i k lidem. Výchova k celibátu nemůže být postavena na negativním hodnocení lidské sexuality. Nemůže se ani spojovat s vštěpováním strachu z vlastní sexuality či ze sexuality opačného pohlaví. Nejde o to vystavovat kandidáty celibátu umělému riziku, ale o život v normálních podmínkách, lidských podmínkách, v nichž se setkáváme jak s muži, tak s ženami. Výchova k celibátu předpokládá osobní a hlubokou angažovanost do plnější formy lásky. Na jednu stranu se jedná o to navazovat intimní, mystičtější kontakt s Bohem, na druhou stranu o to rozvíjet plnější, všeobecnější lásku k bližnímu. Láska člověka žijícího v celibátu je všeobecná, neboť není obrácena k jedné osobě. Člověk žijící v celibátu nemůže milovat výlučnou láskou. Hledat a rozvíjet v sobě výlučnou lásku k jednomu člověku je vždy určitá forma nevěry vůči celibátu i tehdy, kdy není spojena s erotickou a sexuální činností. Je třeba mít na paměti, že výchova k celibátu nebude nikdy definitivně uzavřena. Celibát není nikdy hodnotou dosaženou jednou provždy. Konečné rozhodnutí žít v celibátu prostřednictvím řeholních slibů neznamená současné ukončení výchovy k celibátu. Celibát je hodnota, kterou člověk realizuje ustavičnou snahou.
Podle Rogerse není jedním z nejúčinnějších způsobů jak zabránit samotě, být intenzivně sebou samým ve vztazích s ostatními, ale dovednost navázat s nimi kontakty a zlehčit tíhu samoty. Pokud ten, kdo je sám, akceptuje sebe takového, jaký je, uznává své slabosti a přiznává si, že dělá mnoho chyb tam, kde být nesmějí, stává se autentičtější. V momentě, kdy přijme fakt své slabosti, vzbuzuje tím u druhých sympatie, které potřebuje. Ještě je nutno podotknout, že krize identity tak jako i ostatní krize lidského vývoje, nebude překonána samotným jednotlivcem. Je to krize dospělého věku a může být překonána pouze s pomocí druhých lidí. Jsme pro ostatní (18).
Předpokládá se, že každý, když je dospělý a zralý, je schopen pevně stát na vlastních nohou. V tomto individualistickém personalismu je ztracen ten druhý, můj spolubratr, jenž patří do téže řehole a věrně se účastní téhož díla. Věrnost se netýká samotné práce, ale i spolubratří. „Je třeba varovat se jak individualismu, který komunitu ničí, tak opaku, který uvádí všechno do jedné úrovně. Řeholní společenství musí být místem, kde se každý den uskutečňuje trpělivý přechod od „já“ k „my“, od mého úvazku k úvazku svěřenému komunitě, od hledání toho, co je moje, k hledání toho, co je Kristovo“ (VFC 39).
Řeholní přátelství v duchu Kristova evangelia je nutné k posile intimity. V osobním rozvoji bratrské přátelství posiluje čistotu a prohlubuje lásku. Jedná se především o osvobozující přátelství. Mnoho lidí hledá pouze takové přátelství, které jim dovolí uniknout před mnoha problémy: tedy citovou blízkost, jež má přinášet zapomnění na obtíže, v kterých člověk žije, je to příjemná přítomnost zakrývající nespravedlnost. Řeholní osoba ví, že to není zralé přátelství, ale jen obyčejný neplodný soucit. Přátelství se osvědčuje v nárocích: dokáže přikázat, když je to nutné, dokáže se přetvořit v hledání společenské nespravedlnosti, v revoluční proměnu: „Řeholní komunita se pak stává místem, na němž se bratři a sestry denně učí nově smýšlet, a to jim dovoluje v bratrském společenství využívat bohatství rozmanitých darů, ale zároveň to způsobuje, že tyto dary posilují komunitu i její vlastní odpovědnost“ (VFC 39).
Jiným druhem těžkostí ve společném životě jsou komplexy různého druhu, které se vyskytují s různou intenzitou, občas až k neurózám.
Komplexy
Komplex odmítnutí
Často popisovaný jako emocionální frustrace. Je to přecitlivělost k sobě spojená s nedostatkem soucitu s druhými. Leitmotiv: nikdo mě nemá rád, nikdo mě nechce, komunita mě odmítá, drží se zdálky, stranou, atd.
Komplex bratrského soupeření
Charakteristickým rysem je zde žárlivost ve vztahu k některému ze spolubratří nebo sester. Vzniká obvykle v dospělosti a mívá formu agrese.
Komplex nejistoty
Občas se mění v neurózu, zatrpklost. Je to prostě špatné morální sebevědomí, člověk vidí všechno v černých barvách, provází ho neklid, strach atd.
Komplex pocitu viny
Pocit viny je psychologický fakt s rozrůzněnou intenzitou. Je natolik významný, že do značné míry vymezuje pozitivní a normální vývoj osobnosti, anebo má také vliv na pochybné, někdy přímo patologické chování.
Komplex méněcennosti
Projevuje se hlavně v přesvědčení, že člověk není ničeho schopen, v nedostatku odpovídající intelektuální úrovně (úsudku) atd. Osoba s tímto komplexem prožívá obtíže v komunikaci s ostatními, má strach před veřejností a skupinou. U takových lidí se velmi často vyskytuje touha obrátit na sebe pozornost, občas se vyskytne arogance, pocit nadřazenosti.
Kromě zmíněných případů se objevují ještě další problémy, které se vyskytují spolu s vadami charakteru nebo chování. Charakteristické poruchy spolu nesou narušené chování v situacích, v nichž se tito lidé ocitají. Dělají tedy dojem, že nejsou schopni se přizpůsobit společnému životu a podřídit se komunitní disciplíně.
Přecitlivělost a neuróza
V případě přecitlivělosti s sebou rozvoj emocionálního života přináší specifické těžkosti, a to především v přizpůsobování společnému životu. V některých případech se jedná o lidi přející, dobrácké, nestálé, vrtkavé.
Introverze
Případy uzavřenosti do sebe a „posedlosti“ se objevují u nerozhodných typů, rozvíjejících reflexivnost, myšlení, odstup vůči okolí a druhému člověku, ve zralé podobě i vůči sobě. Pro introverta je charakteristická sebekontrola, uvědomování si sebe, rezervovaný postoj, snížené podléhání emocím, náladám a citům. Je pro něho výrazně obtížné se projevovat a vyjadřovat. Je to typ člověka přísného, uzavřeného do sebe, samotáře, neochotného se svěřovat a zásadového, jenž se angažuje buď hluboce nebo vůbec ne. V náboženském životě ho charakterizuje rozvinutý morální a dogmatický postoj, věrný tradici. Dává přednost otcovskému Bohu, tradici, řádu a poklidu. Potřebuje zpověď a důvěru průvodce. Ve společném životě se introvert otevírá pomalu a nemá rád četné kontakty. Intimní a erotický život mu dovoluje vybít přemíru zábran a stresů. V případě těžkostí v této oblasti se stává moralistou a zaujímá postoj síly. Negativní rysy – pocity studu, viny, hříchu, izolace, samotářství, posuzování, mstivost, nedostatek důvěry k druhým lidem, bezcitnost, dogmatismus. (19)
Osobní zralost je mírou zralosti komunity. Nakolik jednotliví lidé ve společenství budou nábožensky a osobně zralí, natolik bude zralá komunita. Společenství musí být do jisté míry oporou lidem, kteří se v něm nacházejí. Je zde důležité, aby se cítili akceptováni takoví, jací jsou, s celou jejich jinakostí, a aby v těžkých chvílích cítili oporu lidí, kteří v komunitě žijí.