„Ženo, to je tvůj syn… To je tvá matka“
apoštolský nuncius, Mons. Giovanni Coppa
homilie o slavnosti Panny Marie Karmelské,
kostel sv. Benedikta, Hradčany, 16. července 1994
„Ženo, to je tvůj syn… To je tvá matka“ (Jan 19,26–27)
Slyšeli jsme tento hlas při slavnosti Panny Marie Karmelské, kterou slavíme zde, v karmelitánském srdci Prahy, s vámi, mé drahé sestry. V tento den, jejž slaví tisíce křesťanů po celém světě, nám Ježíš připomíná nejcennější dar, který nám dal z kříže: svou Matku, jež se stala naší matkou v nejsmutnějším okamžiku svého života.
Nevím, zdali by se našel jiný text, který by nám dával srozumitelněji najevo, co pro nás znamená oddanost k Panně Marii Karmelské. Je to oslava Mariina duchovního mateřství; je to rovněž oslava milosti Boží; a konečně je to oslava vnitřního života, jehož je Maria obrazem i silným a moudrým průvodcem.
„Ženo, to je tvůj syn… To je tvá matka.“ V tomto svrchovaném okamžiku svého života Ježíš, obětovaný za nás, myslí na nás a v Janově osobě nás činí svými bratry. V hodině završení našeho vykoupení nám Ježíš dává na srozuměnou, že jsme skutečně zachráněni: neboť nám dává svou Neposkvrněnou Matku, nám hříšníkům, nám, kteří jsme Jej ukřižovali, nám, kteří jsme nevěděli, co děláme, když Jej ještě nyní křižujeme svými hříchy. Ona, jež zrodila svého Syna v extázi lásky, tam v betlémském osamocení, chudobě a tichu, rodí i nás v bolesti tak nezměrné, jako je nezměrná její láska k jejím novým synům.
V této vrcholné chvíli je jednoduše „ženou“. Stejným slovem ji nazývá Pavel ve svém dopise Galaťanům, když se odvolává na vtělení věčného Slova: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, (…) aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu“ (Gal 4,4–5). Také v Káně byla Maria zvána „ženou“, když dosáhla prvního zázraku svého Syna; přispěla vždycky, když se měla zrodit víra v srdcích jeho učedníků. Maria, Žena, je stvoření, které rodí Ježíše, hlavu tajemného Těla, a nás, kteří jsme Jeho údy; je žena, která nás na Kalvárii přijímá jako syny namísto svého Jediného a svatého Syna; Ona je prostřednicí všech milostí, které nám umožňují žít v záři Božského života, podobně jako apoštolům po zázraku v Káně.
Chápeme tedy, proč je karmelitánský svátek svátkem milosti Boží v našich životech. Je to svátek duchovního Mariina mateřství. Druhý vatikánský koncil to říká velice dobře: „Její poslušnost, víra, naděje a vroucí láska spolupracovaly jedinečným způsobem při Spasitelově díle na obnově nadpřirozeného života v duších, když počala Krista, porodila Ho, živila, představila Otci v chrámě a trpěla spolu se Synem umírajícím na kříži. Proto se stala v řádu milosti naší matkou“ (Lumen gentium, 61).
Maria je naše matka. My všichni víme, že úcta k Panně Marii Karmelské nachází svůj výraz, velmi jednoduchý, ale velmi bohatý, ve škapulíři, který ona sama dala svatému Šimonu Stockovi se slovy: „Vezmi, můj milovaný synu, tento škapulíř. Ti, kteří s ním zemřou, nebudou trpět ohněm věčným.“
Každá matka opatřuje svým dětem šaty, které nutně potřebují, pokud je sama nešije v nočních hodinách. Maria, dávajíc nám tyto „šatečky“, nám umožňuje pochopit, že nám dává oděv milosti. Jak výborně řekl P. Gabriel od Marie Magdalény ve své slavné knize „Důvěrný styk s Bohem“: „Maria, zcela čistá, plná milosti už od prvního okamžiku svého početí, bere naše duše pošpiněné hříchem a s mateřským gestem je bělí v krvi Kristově, odívá je milostí, kterou nám s Ním zasloužila. Můžeme tedy říci, že oděv milosti byl utkán požehnanýma Mariinýma rukama… Maria nás nikdy nepřestala sledovat svým mateřským pohledem, aby v nás chránila život milosti. Každé z našich obrácení k Bohu, každé naše povstání z hříchu – ať byl malý nebo velký, každý náš pokrok v milosti, se uskutečňuje vždycky prostřednictvím Panny Marie.“
Tento svátek Karmelu k nám promlouvá o tomto životě milosti, jenž je samotnou přítomností Boha u nás, v nás, uprostřed našeho srdce, naší osobnosti, která má být zcela uchvácena Bohem. To všechno nám přichází od Marie.
Je to konečně také proto, že svátek Karmelu je apotheosa vnitřního života. Vskutku, nemůžeme prožívat „krásy Božské milosti“, jak je nazval velký německý teolog Scheeben, aniž bychom se nechali cele zajmout touto živou a sladkou přítomností Božské Trojice, jež v nás přebývá svou milostí. Protože milost není „jen tak něco“, ale je to „Někdo“, Bůh Otec, Syn a Duch Svatý, kteří si z nás učinili svůj příbytek.
Naše myšlenka tedy jde do samoty hory Karmelu, kde žil velký Eliáš, prorok moci a něžnosti Boží. Když vystupujeme na horu Karmel a vidíme před sebou azurově modré nebe, jiskřící sluncem, nelze si nevzpomenout na vyprávění z dnešního prvního čtení, kdy Eliáš viděl malý mráček, jenž znamenal konec Božího trestu za hříchy lidu. Karmel! Jen když si vzpomeneme na toto požehnané místo, opakujeme si krásnou větu: „O beata solitudo, o sola beatitudo: Ó blažená samoto, ó samotná blaženosti!“
Karmel je obrazem vnitřního života, kde žije sám Kristus s celou Trojicí. Karmel, jak víte, znamená v hebrejštině „zahrada“. V rajské zahradě byli naši prarodiče stvořeni a ztratili tam milost; v Olivetské zahradě započal Ježíš své utrpení, jež nás znovu stvořilo a vrátilo nám Boží přátelství; v zahradě Josefa z Arimatie byl hrob, jím darovaný pro pohřbení Ježíše – a zde náš Spasitel vstal z mrtvých.
Na přímluvu Panny Marie se má také naše duše stát zahradou, zářící barvami a světlem: v té zahradě má vládnout láska k samotě, kde nalezneme Boha, daleko od hluku světa; v této zahradě, kde Ježíš chce žít skrytý, má panovat spravedlnost, mír s Bohem a lidmi, láska k církvi a lidem – na Karmelu se totiž nezapomíná na všechna lidská utrpení. Jedním slovem, v zahradě vítězí vnitřní život, z jehož středu vycházejí nevyčerpatelné síly, jež podpírají apoštolát a darování se druhým. Buďme svým vnitřním životem tou zahradou, tímto Karmelem.
V této chvíli se cítíme blízko všem duším svatých a světic Karmelu: chtěli bychom mít stejné srdce jako oni, abychom mohli dávat Bohu prvenství lásky. Na jejich přímluvu prosme Pannu Marii Karmelskou slovy Šimona Stocka: „Maria, květe Karmelu, révo květonosná, lesku nebe, ustavičná Panno jedinečná, Matko vlídná, neznající muže, karmelitánům buď milostivá, hvězdo mořská!“