Matka diskrétní přítomnosti sv. Rafaela Kalinowského
Jerzy Zieliński OCD
Křesťanská tradice se často odvolává na Marii slovy Knihy Moudrosti: „Sešli ji ze svatých nebes… aby mi pomáhala a se mnou pracovala… neboť ona vše ví a chápe. Moudře mě povede na mých cestách… Má díla budou příznivě přijata… a budu hoden trůnu svého otce (Mdr 9,10-12).
Ačkoli inspirovaný autor píše o daru Boží moudrosti, jeho výpověď dokonale odráží charakter přítomnosti Ježíšovy Matky v životě sv. Rafaela Kalinowského (1835 – 1907, v řádu Rafaela od sv. Josefa), kterému tereziánský Karmel v Polsku vděčí za dílo obnovy. Maria kráčí ve stopách svatého, aniž by mu vnucovala svou lásku. Diskrétně proniká jeho každodenní události a ve zvlášť těžkých a rozhodujících situacích jeho životního poslání mu se starostlivou péčí říká: „Jsem stále u Tebe.“
Ve stínu Ostré Brány
Když jako dítě ztrácí matku, zůstane v jeho srdci prázdný prostor, který nevyplní ani nejněžnější láska jiných členů rodiny. Někdy jsou zapotřebí dlouhá léta, aby člověk přemohl takové zranění a byl schopen milovat druhé láskou plně zralou, chápající a soucitnou.
Josef Kalinowský svou matku nepoznal. Umřela, když měl sotva několik dní. Navzdory péči hluboce věřící rodiny ztrátu něhy, kterou může dát jedině srdce matky, bolestně prožíval. Nevíme, kdo malému Josefovi jako první řekl, že chybějící mateřskou lásku může nahradit Ježíšova Matka. Není vyloučené, že to odhalil sám, když se v době častých návštěv Ostrobramské svatyně ve Vilně, vedle které bydlel a kterou spravovali bosí karmelitáni, díval do Její tváře.
Jemné přitahování Panny, uctívané zde jako Matka Milosrdenství, nalezlo v srdci mladého chlapce úrodnou půdu. Tehdy ještě nevěděl, že několik století před ním prosila o Mariinu lásku v podobné situaci po ztrátě své matky před jejím obrazem mladá Kastilka – Teresa de Ahumada (sv. Terezie z Avily). Je možné, že právě ona vyprosila Josefovi milost povolání do řeholní rodiny, kterou v XVI. století zreformovala. Než si však náš svatý bude moci obléknout hábit tereziánského Karmelu, bude se muset poměřit s výzvami, které jistě nečekal. Jsou mezi nimi krize víry, drama prohraného povstání, mnoholeté vyhnanství a nelehké hledání svého místa ve světě.
Bůh, který některé osoby povolává k důležitému poslání, dopouští v jejich životě mnoho utrpení. To má z nich učinit lidi veliké svatosti. Zároveň také láska, zrozená v tak velkém utrpení, má obohatit pokladnici církve, ze které pak budou čerpat mnohé duše. Utrpení v životě Rafaela Kalinowského nikdy nechybělo. Postupně si však čím dál více uvědomoval, že byl někdo, kdo mu v tom vydatně pomáhal. Jedno z jeho oblíbených hesel: „Maria vždy a ve všem“, které hlásal v období své duchovní zralosti, bylo výsledkem hlubokých mariánských meditací, ve kterých odhalil, že Maria stála při něm ve všech obdobích jeho života jako „Matka diskrétní přítomnosti“.
Věrný svědek každodenních bojů
Navzdory mnohým životním peripetiím, Josef Kalinowský nikdy neztratil víru v Boha. Jeho osobní vzpomínky svědčí o tom, že v době studií na Vojenské inženýrské akademii v Petrohradě prožíval období vlažnosti a s ním spojenou krizi života z víry. V jeho osobních zápiscích čteme o stavu duchovní vyprahlosti a zároveň kdesi na dně srdce rodícím se plameni touhy po něčem, co tehdy sám ještě neuměl popsat. „Když jsem poprvé procházel kolem kostela sv. Stanislava Kostky v Petrohradě – píše – přišla mi na mysl myšlenka, abych se tu zastavil; poklekl jsem, jak si dnes vzpomínám, u zpovědnice; bohužel byla prázdná, v kostele nikdo nebyl a mě se zmocňoval nepochopitelný pláč. Jakási touha i smutek pohlcovaly celou mou bytost.“ (1)
Období dlouhého hledání cesty návratu k důvěrnému vztahu s Bohem zakončí zpověď, kterou vykonal v den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Výběr tohoto dne nebyl vůbec náhodný. Za svůj návrat byl vděčný jí, protože pocítil, že stojí blízko při něm – a to ještě dřív, než přijal do srdce Krista. V tomto těžkém období – vyznává – „se ve mně probouzel zejména pocit důvěry v prostřednictví Nejsvětější Matky (…). Jak všemocná je přímluva Nejsvětější Panny…“ (2)
Vědomí, že Maria je neustále s ním, se ukázalo klíčovým v bolestných zkušenostech vyhnanství. Mnoholeté odsouzení na těžké práce, které mu bylo vyměřeno místo trestu smrti, se ukázalo být „cestou utrpení“, při které mnozí ztratili víru. Josef si ji nejen zachoval, ale pomáhal v ní setrvat i jiným. Jeho dopisy přátelům a příbuzným z období jeho vyhnanství jsou plné zmínek o mariánské zbožnosti, odevzdání se a stále novém odkrývání Mariiny péče. Když se vrátil do rodné země, neměl ani nejmenší pochybnost o tom, komu za to vděčí. Vydal se tedy do Čenstochové, aby splnil slib, který dal: „Nad ránem, ještě před svítáním, jsem byl v Čenstochové; byl jsem tam až do poledne a trávil jsem tam skoro celou dobu modlitbou a vnější obhlídkou Jasné Hory. Zástupy lidí zaplňovaly klášterní i kostelní prostor. Téměř v nebezpečí života jsem se dostal do kaple Matky Boží, abych vzdal hold naší Přímluvkyni (…)“. (3)
V době pobytu v Paříži, když působil jako vychovatel prince Augusta Czartoryského, prohlubuje svou i jeho mariánskou formaci. Často se spolu modlí před mariánským oltářem v katedrále „Notre-Dame“ a konají spolu poutě do Lurd, kde Josef prosí Marii o milost sjednocení se s Boží vůlí, zvlášť co se týče stavu jeho životního povolání. Maria nenechala jeho prosby bez odpovědi. Do cesty mu přivádí matku Xaverii Czartoryskou, bosou karmelitku z krakovského kláštera. Díky jejímu naléhání vstupuje na tereziánský Karmel, který mu byl představený jako řád s mnoholetou mariánskou tradicí. Po přijetí karmelitánského hábitu a nového jména – Rafael od sv. Josefa – píše své rodině: „Blahoslavím ruku Boží, která mě přivedla pod pohostinnou střechu synů nejsvětější Panny Marie; nezbývá mi nic jiného, než se Bohu bezvýhradně darovat a neodloučit se od Ježíše Krista po zbytek svého života (…)“. (4)
Škola svatosti
Když pozorujeme životy blahoslavených a svatých, které církev povýšila na oltář, můžeme si všimnout, že v době jejich duchovní zralosti nemluví mnoho o sobě a o tom, co se děje v jejich srdcích. Když si chceme pro sebe odnést něco z tajemství jejich naplněného života, musíme se podívat na jejich díla a skutky. Podobně je tomu i se sv. Rafaelem.
Mariánská zbožnost svatého karmelitána v jeho srdci planula příliš velkým plamenem, než aby mohla zůstat skrytá. Pozorný pozorovatel jeho života v něm mohl neustále nalézat Marii, která působila skrze svůj nástroj. Konec konců, sám sv. Rafael ji nazýval „Sluncem“, a karmelitánské kláštery „svícny“, které jsou povinny zářit svatostí jejich ctností. (5) K svatosti řeholního života povzbuzoval nejen jako představený nebo vizitátor karmelitánských komunit. Vlastností duchovně zralých lidí je vyučování příkladem. Takto také vykonával svůj mariánský apoštolát náš světec. Maria pro něj byla školou svatosti „knihou, ve které Věčné Slovo, Kristus Pán, se dává číst světu“. (6)
Když shrneme postavu sv. Rafaela Kalinowského, můžeme si povšimnout následující sloupy jeho mariánského života a apoštolátu. 7 Nejprve je to obrácení, které se uskutečňuje především díky přímluvě Marie. Ona ho přivádí ke Kristu a Jeho svátostem. Následuje vstup na Karmel, do Mariina řádu. Rafael chce tímto způsobem co nejdokonaleji sloužit Kristu a jednotě Jeho církve. Dále je tu svědectví jeho života, které se vyjadřuje skrze následování Marie. Na této cestě touží předat bohatství a realitu mariánské zbožnosti, potvrzené církví. A konečně je tu každodenní věrnost charismatu Řádu bosých karmelitánů nejsvětější Panny Marie z hory Karmel. Tato věrnost se projevuje v přijímání a uskutečňování Boží vůle podle Mariina vzoru; v kontemplaci i hlásání Božího slova; ukazování cesty „ad Jesum per Mariam – k Ježíši skrze Marii“ (nebo „ad Jesum cum Maria – k Ježíši spolu s Marií“) skrze duchovní vedení; v šíření zbožnosti karmelitánského škapulíře, který jako Mariino znamení posvěcuje naší každodennost a její události zaměřuje ke Kristu.
Kdyby se někdo sv. Rafaela zeptal na jeho mariánský testament, jistě by jím mohla být tato jeho slova: „Ctít nejsvětější Pannu je to nejdůležitější, je to hlavní úkol karmelitánů a karmelitek. Milujeme ji tehdy, když se usilujeme napodobovat její ctnosti, pokoru, její setrvávání v modlitbě; když pracujeme na nápravě našich chyb, abychom byli jejími poddanými. Musíme k ní neustále obracet své oči, navracet k ní své city, pamatovat na její dobrodiní a být jí stále věrní.“ (8)
Přeloženo s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
Poznámky pod čarou:
(1) Józef Kalinowski. Wspomnienia, vyd. R. Bender, Lublin 1965, s. 34.
(2) Tamtéž, s. 55.
(3) Dopisy; dopis č. 286, vydal Cz. Gil, Lublin 1978, díl I, část. II, s. 127.
(4) Dopisy; dopis č. 428, díl I, část. II, s. 326.
(5) Čest Matky Boží v Polském Karmelu, Vzpomínková Mariánská Kniha, Lvov-Varšava 1905, díl I, s. 404-405
(6) Buďte svatými! Přednášky a asketické texty, Krakov, 1987, č. 8, 6.
(7) S. Praśkiewicz, „Maria vždy a ve všem.“ Mariánská zbožnost sv. Rafaela Kalinowského, Krakov 1999, s. 33-34.
(8) Tamtéž, s. 15.