Mariánské básně bl. Alžběty od Trojice
Báseň 79
V hlubokém mlčení, nevýslovném pokoji,
božské modlitbě, která nikdy nepřestává,
s duší celou zaplavenou nebeským jasem
zůstává nocí i dnem Maria, věrná Panna.
Její srdce jako krystal odráží božské,
hosta, který ji obývá, Krásu bez západu.
Ona přitahuje nebe, a hle, Otec
ji dává své Slovo, aby mu byla Matkou!
Duch lásky ji tedy přikrývá svým stínem,
Tři k ní přicházejí, celé nebe se otvírá,
sestupuje a sklání se v adoraci tajemství
onoho Boha, který se vtěluje v této panenské Matce!
Báseň 87
Matko Slova, vypověz mi své tajemství,
když se Bůh v tobě vtělil.
Řekni mi, jak jsi žila na zemi,
ponořena do ustavičného klanění.
Zahrnuta do naprostého, nepopsatelného pokoje.
V tomto tajemném mlčení
jsi pronikala stále hlouběji
do bezedného Bytí,
když jsi v sobě nosila Boží Dar.
Ó Matko, opatruj mě stále
v Božím objetí,
aby do mě byl vtisknut obraz
onoho Boha, jenž je celý láska:
„Amo Christum“