Maria, Virgo fidelis (Panna věrná)

bl. Alžběta od Trojice

„Si scires donum Dei…“ – „Kdybys znala Boží dar!“ (Jan 4,10) řekl Ježíš samařské ženě. Ale co jiného je tento Boží dar, ne-li on sám? Milovaný učedník nám říká, že „do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Svatý Jan Křtitel by ještě mohl říci mnoha duším: „Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte“ (Jan 1,26). „Kdybys znala Boží dar“…
Existuje stvořená bytost, která znala tento Boží dar, bytost, která z něho neztratila ani kapku, bytost, která byla tak čistá a zářivá, že se zdála jako samo světlo, „Speculum justitiae“, „Zrcadlo spravedlnosti“: bytost, jejíž život byl tak prostý a ztracený v Bohu, že je skoro nemožné to vypovědět. „Panna věrná“, „Virgo fidelis“: je ta, která „to všechno uchovávala ve svém srdci“ (Lk 2,51).
Zůstávala tak maličká a usebraná v Boží přítomnosti, v úkrytu chrámu, že k sobě přitahovala zalíbení Nejsvětější Trojice. „…Neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici… Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení!…“ (Lk 1,48).
Otec se stále sklání nad tímto tak krásným tvorem, který si ani není vědom své krásy. Chtěl, aby byla v čase Matkou toho, jehož je on od věčnosti Otcem. Tu zasáhl Duch Lásky, který řídí všechny Boží skutky, a Panna pronesla své „fiat“: „Jsem služebnice Pána, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Tehdy se naplnilo největší tajemství a sestoupením Slova se stala Maria navždy Boží kořistí. Zdá se mi, že postoj Panny během měsíců, které uplynuly od zvěstování do narození, má být vzorem vnitřních duší, tvorů, které Bůh vyvolil, aby žily v nitru, na dně bezedné propasti.
Jak pokojně, jak usebraně přistupovala Maria ke všemu, co dělala! Jak zbožštila i nejvšednější věci! Ve všem a vším zůstávala Panna v adoraci nad Božím darem. A toto jí nebránilo vydávat se navenek, když bylo třeba prokazovat lásku.
Evangelium nám říká, že se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách ke své příbuzné Alžbětě. To nevýslovné, co v sobě nazírala, nikdy nezmenšilo její praktickou lásku. A to proto, jak říká jeden zbožný autor, že „tíhne-li kontemplace k chvále a k věčnosti svého Pána, je sjednocená a nemůže jednotu ztratit. Přijde rozkaz z nebe, a ona se obrátí k lidem, cítí se všemi jejich potřebami, sklání se ke všem jejich bědám, musí plakat a zúrodňovat. Osvěcuje jako oheň, hoří jako plamen, vstřebává, pohlcuje a povznáší k nebi to, co pohltila. Když završila své jednání v nížině, pozvedne se, a spalována vnitřním ohněm vrátí se na cestu do výšin!“ (Ruysbroec).

Ze spisu Nebe ve víře (NV 38-40)

Zpět