Pramen
Z Lurd:
Bernadeta schází směrem ke Gávě. Tam ji něco zastaví. Obrátí se k výklenku a jde opačným směrem, tentokrát vzpřímená. Vydává se po svahu až ke konci jeskyně, shýbne se. S odporem se dívá k zemi: je tam jen načervenalé bahno, bláto nasáklé vodou. Rozpačitě se ohlédne k výklenku, jako by chtěla říct: „Proč mě posíláte, abych hledala tady? Tady nic není.“
Potom nenadále poklekne k mokré půdě. Hrabe pravou rukou a vyhloubí malý důlek, odkud nabere trochu bahnité vody. Podá si ji k ústům, ale s odporem ji odmítne a znovu se otočí s tázavým pohledem. Podruhé začne hrabat, pak potřetí a vždy znovu ji odmítá pít. Při čtvrtém pokusu už to není bahno ale kalná voda, kterou nabere do dlaně a s námahou spolkne. Nabere ještě jednou, ale tentokrát, aby si umyla tvář. Nakonec nasbírá něco laločnatých listů z planých rostlin, které tam rostou, a sní je. Skončila. Otáčí se a odchází…
Bernadeta vysvětluje své jednání bez rozpaků a bez vzrušení, v jednoduchosti svého nářečí: „Aquero (ono Zjevení) mi řeklo, abych se šla napít a umýt ke studni. Protože jsem žádnou neviděla, šla jsem ke Gávě. Ale ono mi znamením ruky ukázalo, že mám jít pod jeskyni. šla jsem tam a našla jsem trochu vody jako bláto, bylo jí tak málo, že jsem ji stěží mohla nabrat do dlaně. Třikrát jsem ji vylila, tak byla špinavá. Počtvrté jsem ji mohla pít.
Proč tě o to žádalo?
Neřeklo mi to.
Tak co ti řeklo?
Bernadeta soustředí svou slabou paměť a nachází slova toho rána, jedno po druhém:
Jděte se napít k prameni a umýt se. (2)
Z Karmelu:
Tradice ztotožňuje „pramen“ na Karmelu zmíněný v Albertově řeholi s pramenem Eliášovým. U něj se nacházejí zřízeniny kláštera z doby křížových výprav: to je klášter postavený svatým Brokardem. Jakub z Vitry ho nazývá „pramenem Eliášovým.“ Poustevníci si zvolili toto výhodné místo, aby mohli následovat Eliáše, světce, proroka a poustevníka. (3)
Navíc jméno Karmel bylo někdy v karmelitánské tradici vykládáno ve smyslu: „milosrdenství, tryskající jako pramen“. Z hory bohatě vyvěrá svěží pramen, nazývaný pramen Eliášův. Maria, jejímž obrazem hora Karmel je, vylila na lidský rod proud milosti a spásy. Tak to odpovídá snu, který měl Mardocheus o královně Ester, jež je předobrazem Panny Marie: „Malý pramínek se stal řekou. (…) Tou řekou je Ester, kterou král pojal za ženu a učinil královnou“ (Est 10,6).
Ale Karmel, oblíbená Mariina „zahrada“ (což je jiný tradiční výklad jména Karmel), je „zahrada uzavřená“ (Pís 4,12) prostřednictvím dodržování poslušnosti; je „studna vody živé“ (Pís 4,15) svou ryzí čistotou; je „zapečetěný pramen“ (Pís 4,12) prostřednictvím zřeknutí se pozemských věcí.
A pramenem Karmelu je Maria. Z jejího nitra tečou proudy vod (srov. Jan 7,38), vždyť Ježíš seděl na této studnici (Jan 4,6 – dle Vulg.). Z tohoto pramene se vylévá milosrdenství pro všechny. „Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu“ (Ž 46,5). Proto prorok Izaiáš (12,3) říká: „S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy“. Tento karmelský pramen nenacházel ve své době prorok Ámos a naříkal slovy: „Jsou pusté pastviny pastýřů a vrchol Karmelu je vyprahlý“ (1,2 – dle Vulg.). A Šalomoun říká v Příslovích (5,16 – dle Vulg.): „Tvé prameny ať se roztékají ven a své potoky rozděl na nádvořích.“ Tak jako voda z pramene na hoře Karmel stéká po svahu a její vláha dává vzkvétat květinám; tak je správné, že bratři blahoslavené Panny Marie Karmelské „přinášeli vodu z tohoto pramene na svah hory“, to znamená, že všude hlásali Boží milosrdenství ke chvále Boží a Panny Marie, tak jako ona sama, zdá se, jim přikázala prostřednictvím proroka Izaiáše: „Jděte vstříc žíznivému a přineste mu vodu“ (Iz 21,14).
Toto je třetí význam slova Karmel: „Pramen, který přináší milosrdenství.“ (4)
A nelze tu nevzpomenout báseň Jana od Kříže: (5)
Já o studnici vím, jež vody rozlévá
i v temné noci.
(…)
Vím, že nic nemůže být v světě krásnější,
že i zem i nebesa tam žízeň konejší
i v temné noci.