I. Karmel je celý mariánský
Ve středověku, kdy Karmelitánský řád vznikl, byla mariánská úcta v křesťanském lidu velmi silná a hluboce prožívaná, a po svatém Bernardovi pak zvláště ve všech řeholních řádech. Na křesťanském Západě byla tato úcta živena teologickou reflexí, která se opírala o vztah Panny Marie s Kristem, bohočlověkem, a o její úlohu v díle spásy. Přemítání o jejím božském mateřství ovšem zároveň podporovalo rovněž uvažování o mateřské úloze Panny Marie vůči věřícímu a pozornost k jejímu milosrdenství a zprostředkování milostí. V kontextu reflexe o jejím panenství se pak od 12. století šířilo prohloubení tématu Neposkvrněné a „Celé Svaté“. Kvetla rovněž mariánská témata Nové Evy, Církve a ženy.
Karmelitánská úcta k Marii se utvořila v proudu tohoto myšlení a mariánského kultu. Dotkly se jí ovšem zároveň následky situace, v níž se karmelitáni nacházeli na Východě. K tomuto vlivu, jak se zdá, se v první mariánské ikonografii přítomné v Řádu vztahuje například hvězda, kterou má Karmelská Panna na odkryté straně ramen, tedy tam, kde se nenachází vyobrazené Dítě Ježíš. Je to však především duchovně feudální „kolorit“ titulů „Matka Krista“, pocházející ze způsobu, jak byl v té době vnímán v Palestině Kristus: jako Dominus (neboli feudální „Pán“), patron Svaté země.
Počátky Karmelitánského řádu spadají do dob křižáckých výprav a je nemyslitelné, aby cokoli uniklo tomuto uspořádání vyjádření víry. „Zákonem Páně“, o kterém karmelitáni – podle předpisu své řehole – chtějí a mají ustavičně rozjímat a podle něhož mají také uspořádat celý svůj život, je evangelium, stanovené Kristem jako jeho zákon. A Panna Maria je Matkou Domini („Pána“); i ona je tedy sama Domina („Paní“). A to také nacházíme zaznamenáno v prvním historickém svědectví o mariánském charakteru Řádu, v itineráři (či „průvodci“) pro poutníky do Svaté země, pocházejícím z let 1220-1231, ve kterém čteme: „Za opatstvím svaté Markéty je na úbočí téže hory velmi krásné a rozkošné místo, kde přebývají latinští poustevníci zvaní bratři karmelitáni; je tam malý kostel Panny Marie.“
Tento hlavní prvek zasvěcení prvního řádového kostela Marii, Paní místa (Domina loci), je velmi významný a lze z něj prakticky vytušit celé bohatství úcty karmelitánů k Marii od samých počátků. Toto zasvěcení totiž poukazuje na jejich volbu Panny Marie jako vlastní Patronky s následným duchovním vazalstvím, které ve vlastním kontextu křižáckých výprav do Svaté země spojoval se zasvěcením mariánských míst rovněž duchovní zkušenost Mariiny ochrany a jejího prostřednictví a také vztahování se k Panně a Matce Boží jako ke zdroji životní inspirace.
a) Mariánské označení
Ze samotného zasvěcení prvního karmelitánského kostela Marii se rodí, buď zvnějšku v lidovém smyslu nebo zevnitř pro vlastní způsoby poustevníků, mariánské označení Řádu, které se objevuje v roce 1252 v první formě „Bratři svaté Marie z hory Karmel“, po které následovaly jiné varianty, až po ustálenou formulaci „Bratři blahoslavené Panny Marie, Matky Boží, z hory Karmel“.
A když karmelitáni kvůli pronásledováním opustili svou milovanou horu a přestěhovali se do různých evropských zemí, je možné sledovat velmi důležitý fakt: střeží a žárlivě brání svůj mariánský patronát a původ. Moderní mentalitě se to může jevit jako zcela bezvýznamné. Pro středověkého člověka to však bylo nesmírně důležité. Zatímco totiž moderní člověk může velmi pohodlně žít, aniž by se minimálně zajímal o patrona své společenské skupiny, pro středověkého člověka bylo prakticky nemožné být členem společnosti bez projevování úcty svému patronu. Analogickým způsobem si byli karmelitáni vědomi svého zasvěcení Panně Marii, protože jejich mateřský kostel ji měl za Patronku. Proto je také mezi novými založeními v Evropě velmi značný počet konventů zasvěcených Marii, takže lze dokonce mluvit o všeobecně rozšířeném zvyku. Co se týče upřednostňování jednotlivých mariánských titulů těchto kostelů, převažuje Zvěstování nad Nanebevzetím, zatímco titul Panny Marie Karmelské se šíří zejména od 16. století.
Velmi vzácná jsou pro nás svědectví o mariánských titulech Řádu, které nám skýtá dokumentace týkající se založení konventu v Pise roku 1249 a konventu v Trapani v roce 1250. Poprvé, kdy se s jistotou objevuje mariánské označení v papežských bulách, je to v Ex parte dilectorum Inocence IV. z roku 1252. Mnozí následující papežové toto označení uznali; mimo jiné Jan XXII. roku 1317, Klement VI. roku 1347 a nakonec Urban VI. v roce 1379.
Niterný mariánský charakter jako jedna z forem řádového apoštolátu je zmiňován v jiném dávném dokumentu. Roku 1264 žádají karmelitáni v Toulouse, aby se mohli přestěhovat do centra města, kde se lidé Matce Boží často rouhali, a to proto, aby tam k její poctě mohli postavit chrám takřka jako na vykoupení a očištění, neboť ve zmíněném dokumentu se uvádí, že „byli Panně, podle jejich tvrzení, zvláštním způsobem zasvěceni“.
b) Spor o mariánské označení
Na základě středověké mentality se mohli karmelitáni pro své zasvěcení mateřského kostela Panně Marii právem označovat za „Bratry blahoslavené Panny Marie z hory Karmel“. A skutečně, všichni řádoví autoři ve 14. a 15. století se při obraně tohoto mariánského titulu uchylují k tomuto základnímu argumentu.
Je známo, že poté, co na základě papežských zásahů pominuly obecné těžkosti, které nastaly novým řádům během 12. a 13. století, vyvstaly proti karmelitánům jiné, které ovšem měly stále tutéž formu: upíraly jim právo označovat se za „Bratry blahoslavené Panny, Matky Boží“, a tím se i popírala mariánská podstata a struktura Řádu. Ve středověku bylo totiž jméno považováno za charakteristiku toho, co označovalo; je tedy pochopitelné, proč se ostatní řády, které měly velkou úctu k Panně Marii nebo dokonce nesly její označení, jako např. francouzští „Bratři Blahoslavené Marie, Matky Krista“, vzpírali oné rozhodnosti a odhodlání karmelitánů nechávat si říkat „Bratři blahoslavené Panny“.
Tento spor přinesl samotnému Řádu velké dobrodiní: jeho členové totiž byli nuceni vážně přemítat o svém povolání a o své úctě k Marii. Náznak této reflexe máme koncem 13. století: na generální kapitule roku 1294, konající se v Bordeaux, se rozhodlo, aby členové Řádu odpovídali těm, kdo se jich ptá na jejich jméno, že jsou členy Mariina řádu, a také, aby se i při sbírání almužny užívalo téhož „znamenitého jména“. Do Stanov pak byla vložena úvodní kapitolka, která objasňovala cíl a vlastní charakter Řádu: zde ovšem ještě není Panna Maria nikterak zmiňována. O třicet let později, ve Stanovách z roku 1324, byla tato kapitolka upravená ve dvou bodech: poté, co se tam zmínil eliášský původ Řádu, se tvrdí, že karmelitáni na Karmelu „zbudovali kostel ke cti blahoslavené Panny Marie a zvolili si její titul“. Jde o další svědectví o prohlubování vědomí mariánského charakteru Řádu.
Vrcholem disputací na obranu mariánského označení Řádu byl rok 1374, kdy jeden karmelitán úspěšně obhájil tento titul během oficiálního sezení na Cambridgeské univerzitě v Anglii.
Do těchto let spadá také další úprava označení Řádu, která byla zapříčiněna tím, že někteří (odpůrci) naléhali na to, aby karmelitáni byli označováni za „bratry svaté Marie Egyptské“, kající hříšnice. Řád proto objasnil ve svém názvu vztah k Panně Marii tím, že zavedl označení „Bratři Nejsvětější Matky Boží a Panny Marie z hory Karmel“. Roku 1379 přišlo konečně definitivní slovo: dovolení, udělené Urbanem VI., takto nazývat karmelitány. Nelze ovšem říci, že by tím spory okamžitě ustaly; některé pozdější modlitby a obraty použité ve Stanovách nám to připomínají.
c) Jiné mariánské prvky
V dokonalém souladu s tímto mariánským duchem skládal karmelitán ve 13. a 14. století svou řeholní profesi formulací, v níž figuruje Mariino jméno: „Slibuji poslušnost … Bohu a blahoslavené Panně Marii z hory Karmel.“ Tato formulace je přítomna již ve Stanovách z roku 1281, ale pochází z doby ještě dávnější. Tuto svou řeholní profesi vnímal karmelitán té doby jako uzavření smlouvy s Pannou Marií; on sliboval Marii oddanost ve službě a zajišťoval si tím její mateřskou ochranu. Kromě toho, jak tomu bylo v praxi, kterou si vypůjčili karmelitáni od jiných řádů, vložení Mariina jména do formulace profese vyjadřovalo konkrétní pojetí církve a vlastní úsilí o její ustavičnou obnovu. Zasvěcení Marii vedlo tedy karmelitána k tomu, aby byl „živým kamenem“ církve, mystického Kristova těla.
Je zde ještě jeden fakt, velmi důležitý pro středověkou mentalitu: symbolika oděvu. Ten navenek označoval živou skutečnost, to je přináležitost pánu, jehož barvy se nosily. Když karmelitáni dorazili do Evropy, byli v severních oblastech nazývání pro svůj pruhovaný plášť Fratres virgulati. Aby se skoncovalo s tímto málo honosným označením, jakož i s ohledem na jiné požadavky, generální kapitula, jež se uskutečnila v Montpellier roku 1287, nahradila pruhovaný plášť pláštěm bílým. Nijak nás neudiví, že se záhy mezi řádovými pisateli objeví mariánská interpretace tohoto bílého pláště, jako je tomu například u tvrzení Johna Baconthorpa (poč. 14. stol.), že si první karmelitáni zvolili jako svůj oděv bílý mariánský plášť.
Jiným prvkem, který tvoří středověké pojetí přináležitosti Panně Marii bylo založení k její poctě. Prvním karmelitánem, který vyjádřil toto přesvědčení, byl generální představený, Pierre de Millaud, který napsal anglickému králi Eduardovi I. roku 1282: „… u Boha a zmíněné Panny, k jejíž chvále a slávě byl řád založen v zámořských krajích“. A jak nevzpomenout na slova generální kapituly v Montpellier roku 1287? „Prosíme o pomoc blahoslavenou Pannu Marii, Ježíšovu Matku, k jejíž službě byl založen náš Řád z hory Karmel“ Ve 14. a 15. století tvrdili řádoví autoři při různých příležitostech a často v polemice s jinými, že služba Marii je podstatnou částí karmelitánského života, čímž zároveň prohloubili mariánský patronát o motivace, zvláštní ráz a následky pro život Řádu.
Pro tyto pisatele nebylo kromě těžké udělat další krok k vnějšímu hlásání přesvědčení, že Karmel je celý Mariin (a toto tvrzení opírali o základ, který nacházeli buďto v Božím rozhodnutí nebo v přednostní volbě samotných poustevníků na Karmelu). A nechyběli ani tací, kteří přisoudili zrod či založení Řádu přímo blahoslavené Panně Marii.
A nakonec je zde poslední prvek, který odhaluje mariánské vědomí Řádu ve 13. a 14. století: liturgické předpisy. S ohledem na aktuální stav historických bádání lze říci, že reflexe o mariánské spiritualitě Řádu vedla koncem 13. a začátkem 14. století ke stále zjevnějšímu, neustále rostoucímu, liturgickému vyjádření lásky k Panně Marii. Mariino jméno bylo vloženo do recitace Úkonu kajícnosti; Salve Regina bylo zařazeno do všech částí liturgie hodin, ba i do mše svaté. Existuje votivní mše, malé denní oficium, sobotní slavení, a tak dále. Časem se stále víc vzmáhaly také mariánské svátky. Texty této středověké karmelitánské euchologie zdůrazňují témata jako božské mateřství, prostřednictví milostí, mariánská tajemství od Neposkvrněné a Zvěstování až po Nanebevzetí. Organický rozvoj těchto tématik ukazuje dostatečně na pevný teologický základ úcty živené liturgií.
Kdybychom nyní chtěli shrnout toto krátké panoráma o počátcích a prvním rozvoji mariánské úcty Karmelu v prvních sto padesáti letech jeho historie, je víc než zjevná jedna věc: Řád a všichni jeho členové jsou mariánští, ba patří Marii. Karmel je tedy jejím vlastnictvím. Zasvěcování kostelů k její cti, označení Řádu, jeho oděv, formulace profese řeholních slibů, skutečnost, že Řád byl založen k její poctě, modlitby k ní při různých liturgických úkonech jsou toho nezvratným důkazem. Pro středověkého člověka, jehož vnímání a chápání symboliky věcí bylo mnohem výraznější než naše, by bylo nemožné mít plnější, jasnější a úplnější vědomí o mariánském charakteru Řádu.