Brána nebes bl. Alžběty od Trojice

Jerzy Zieliński OCD

V tereziánském Karmelu dodnes existuje zvyk dávání predikátu – druhého jména tomu, kdo přijímá hábit řádu. Je na způsob příjmení umístěn po křestním jménu. Člověku dává tajemství, v jehož světle touží jít svým životem.
Koncem 19. století vstupuje na Karmel v Dijonu mladá slečna, Alžběta Catezová (1880-1906), dcera důstojníka francouzské armády, přijímající řeholní jméno Alžběta od Trojice. Ve svém predikátu odečítá pozvání, aby vstoupila do mysteria Trojice. Bere vážně ujištění Krista, že v duši pokřtěného člověka přebývá Trojjediný Bůh. Obdržené povolání svěřuje Marii – Bráně nebes. Tak ji nejraději nazývá, protože přes ni vede cesta do nitra Trojice. Usilovně se učí od své Matky, neboť chce být tak jako ona živým příbytkem Všemocného, chce dokonale nést svůj kříž, chce úplně celá náležet Kristu, a skrze svoji klauzurní každodennost se stát chválou „mých Tří“, „mého Všeho“ a „mého Štěstí“, jak Boha nazývá.

Tajemství niterného života Marie

Povolání na Karmel v sobě Alžběta odkryla již ve svých sedmi letech. Neodolatelně ji přitahoval nevelký klášter bosých karmelitek, nacházející se sotva 200 metrů od jejího rodného domu, a neváhala to svěřit své matce. Její matka však o tom nechtěla nic slyšet, protože plánovala své dceři budoucnost svázanou s hudební kariérou. Ve věku třinácti let dostává Alžběta jako nadějná pianistka své první ocenění. Doma se o její řeholním povolání nemluví – až do doby její plnoletosti, kdy jí matka konečně dává své svolení. Čas očekávání Alžběta věnuje tajným rozhovorům s milovaným Bohem, kterého adoruje ve svém srdci od svého prvního sv. přijímání. Prohlubuje svou modlitbu a intimitu s Marií. Úryvky jejího deníku z tohoto období obsahují výrazné zmínky o odevzdání se Marii a opakování tohoto aktu pokaždé v den jejího svátku. Když překročí práh klauzury, s upřímností řekne: „Neposkvrněná Panna mi dala hábit Karmelu.“ V různých poznámkách a zápiscích odhaluje lásku a obdiv k Ní, která je ukrytá v jejím srdci. „Pláči radostí při myšlence, že ta laskavá a zářící bytost, Maria, je moje Matka. Z její krásy se těším jako dítě milující svou matku. Cítím vůči ní velikou přitažlivost a vzala jsem si ji jako Královnu a Strážkyni mého nebe.“ (1)

Touží realizovat své povolání, aby se tak jako Maria stala živým příbytkem Trojice a „Chválou Slávy“; s obdivem hledí na svou Matku a čerpá z ní nauku moudrosti jako ze zřídla nejlepší kvality. Jak moc ji v tomto ohledu uchvátí Maria, ukazuje úryvek zápisků z posledních exercicií. „Po Ježíši Kristu, ovšem v takové vzdálenosti, jaká je mezi nekonečnem a konečnem, existuje bytost, která také byla velkou chválou slávy Nejsvětější Trojice, která plně odpověděla na Boží vyvolení, o němž mluví apoštol. Byla vždy „čistá, neposkvrněná, bezúhonná“ v očích Otce třikrát svatého. Její duše je tak prostá a hnutí jejího ducha jsou tak hluboká, že se téměř nedají postřehnout. Zdá se, že opakovala na zemi život jednoduchého Bytí. Současně je tak průzračná a světlá, že bychom ji zaměňovali se světlem. A přece není ničím jiným než „Zrcadlem“ Slunce spravedlnosti, „Speculum iustitiae!…“ (2)

V Marii Alžběta kontempluje především nepochopitelnou hloubku jejího prožitku Zvěstování. Obrázek s tímto motivem, který dostala při profesi, si umístí ve své cele a často ho kontempluje. Uznává, že poklad největší krásy a svatosti zakryla Boží Prozřetelnost pláštěm prosté a všední každodennosti v Nazaretě. V hloubi Mariiny duše, kterou nemůže obsáhnout žádný anděl nebo svatý, se však udály veliké věci. Trojice z ní učinila svůj neposkvrněný příbytek. Ona byla účastná, tak jako nikdo jiný, rodinného života Věčného Boha.

Tento vnitřní život Marie Alžběta nejen obdivuje, ale vydává mnoho úsilí, aby ho následovala, neboť se pro ni stává vzorem pro všechny kontemplativní duše. „Zdá se mi, – zapisuje si v době rekolekce, že postoj Nejsvětější Panny v měsících od Zvěstování do Ježíšova narození je vzorem vnitřních duší, bytostí, které Bůh vybral, aby žily v nitru, na dně bezedné propasti své duše. S jakým pokojem, s jakým usebráním Maria ke všemu přistupovala a jakým způsobem to vykonávala! Dokonce i ty nejobyčejnější věci byly díky Ní zbožštěny! Protože Nejsvětější Panna ve všem velebila Boží dar.“ (3)

Jistě ne jednou probíhala v mysli Alžběty slova žalmisty: „Propast volá k propasti“ (srov. Ž 42, 8). Cítila, že nezměrná hloubka Trojičního Boha proniká hloubku její nicotnosti; přesto však se Jí nemusí bát, protože již dříve byl kdosi, „bytost neposkvrněná a čistá“, která té Propasti úplně důvěřovala a do Ní se pohroužila.

Alžběta – „dům Boží“

V den prvního sv. přijímání vede paní Marie svou dcerku do kláštera sester karmelitek, aby ji představila komunitě. Po vyslovení svého jména uslyší Alžběta z úst převorky: „Ty jsi domem Božím, neboť to je význam tvého jména.“ Tato slova, vyslovená v průběhu zdvořilostní konverzace, musela hluboko zapadnout do jejího srdce. Budou jakoby dodatečným potvrzením postupně se odkrývajícího povolání – aby se tak jak Maria stala domem Nejsvětější Trojice. Na Karmelu se vlastně v době celé své formace zaměřuje právě na toto. „Slavnost Nejsvětější Trojice – píše – je tak velmi i mým svátkem. U mne se mu žádný jiný nevyrovná. Je to typicky karmelitánský svátek, protože je svátkem mlčení a adorace. Ještě nikdy jsem tak dobře neporozuměla tomuto tajemství a zároveň plnosti povolání, které obsahuje moje jméno.“ (4) Alžběta v něm odečítá pozvání, aby zasedla s Bohem u jednoho stolu, v domě svého srdce.

Uvádět duše do hlubokého prožívání života s Trojicí – to je její poslání jako karmelitky. Realizovat ho bude, jak ujišťuje, také z nebe. Bude přivádět duše k vnitřnímu usebrání, bude jim pomáhat lnout k Bohu prostým a jednoduchým způsobem, bude v nich střežit vnitřní mlčení – a to všechno proto, aby co nejvíce v sobě odráželi Boha a v Něho se přetvářeli.

S Matkou pod Ježíšovým křížem

Alžběta po sobě zanechala mnoho krásných a teologicky hlubokých rozjímání o Marii. Jsou výjimečně cenná, neboť hloubka duchovního života blahoslavené je vystavěna na její víře. V jejím životě nenajdeme žádné nadpřirozené mystické zkušenosti či zážitky. Proto se stává velmi blízká všem těm, kteří pociťují touhu po vnitřním prohloubení a kráčejí cestou prosté víry.

Toto putování se dříve či později setká s tajemstvím kříže. Podobně jako Maria se karmelitka z Dijonu upíná na Golgotský vrch. Zvláštního významu nabývá zejména na konci jejího života, kdy usiluje plným způsobem vejít v mysterium kříže. Díky tuberkulóze trpí Addisonovou nemocí, tehdy neléčitelnou, silnými bolestmi hlavy, nespavostí, chronickou nemocí nadledvin a žaludečními a střevními komplikacemi.
Téměř vůbec nemůže přijímat potravu, což vede až k celkovému vyčerpání a smrti. Nečekaně nám odkrývá, že na dně tohoto hořkého kalicha je zvláštní sladkost – prahne po utrpení. Zápisky z jejích posledních exercicií ukazují na krásnou výměnu s Ježíšem. Vystupuje místo Něho na kříž, aby prodloužila jeho poslání ke spáse lidstva. Na této Kalvárii se jen jeden prvek nemění. Pod křížem odvážně a statečně stojí Maria, když mi v tuto chvíli – píše Alžběta – „Pán říká: Hle, tvá Matka. Takto mi ji dal za matku, nyní, když se vrátil k svému Otci a mne postavil na jeho místo na kříži, abych „trpěla na svém těle to, co chybí na jeho utrpení, aby z toho mělo prospěch jeho tělo, to je církev“. Panna je ještě zde, aby mě učila trpět, jako trpěl on, aby mi dala slyšet ony poslední zpěvy jeho duše, které nikdo kromě ní nemohl zaslechnout.“ (5)
Nejkratší cesta k věčnosti vede skrze kříž. Alžběta to v Mariině životě vyčetla mnohokrát. Je si jistá, že solidarita s nebeskou Matkou v utrpení jí otevře dveře do domu Věčné Trojice. „Pravděpodobně za dva dny – svědčí před svou smrtí – budu v lůně mých Tří. Jak úchvatné! Nejsvětější Panna, ta bytost celá zářící, celá čistá čistotou samotného Boha, mě vezme za ruku a uvede do nebe.“ (6) Mariánské poselství Alžběty je prosté: láska Neposkvrněné nikdy nezklame, je věrná až k smrti. Je potřeba jí jen důvěřovat a úplně se jí oddat.

Přeloženo s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů

Zpět

Poznámky pod čarou:

(1) Myšlenky a slova, Kraków 1998, překl. J. E. Bielecki, s. 165
(2) Tamtéž, s. 181.
(3) Tamtéž, s. 172.
(4) Tamtéž, s. 91.
(5) Tamtéž, s. 183.
(6) Tamtéž, s. 206.