Mučednická dimenze našeho života zasvěceného Bohu
Teologie Bohu zasvěceného života se v průběhu času dále rozvíjí. Vanutí Ducha Svatého, znamení doby, změny, kterým podléhá církev a svět, vytvářejí nové perspektivy. A tyto zase kladou důraz na jiné aspekty, aniž by se odmítala hodnota starých perspektiv.
Zatímco v předkoncilní teologii Bohu zasvěceného života byl kladen důraz na aspekt oběti a celopalu, v dnešní době se spíše zdůrazňuje aspekt svědectví. Vydávat svědectví je něco jako charisma v církvi a charisma dané skrze církev. Charisma, které lze rozpoznat i v prorocké dimenzi slibů a komunitního života.
Jeho praktikování má v sobě něco mučednického. Tento aspekt vyzdvihl Mezinárodní kongres o Bohu zasvěceném životě, který se před nedávnem (od 22. do 27. 11. 1993) sešel v Římě a byl organizovaný Sdružením generálních představených (USG). Tento aspekt byl vyvozen z perspektivy vztahu k osobě Ježíše a z Jeho výzvy k zvláštnímu následování, které je plodem daru Ducha. Vysvětluje to vše o Bohu zasvěceném životě: „My, kteří reprezentujeme Bohu zasvěcený život v církvi, víme (protože jsme obdrželi charisma Ducha) o svém vyvolení a uschopnění žít s Ježíšem a o svém poslání – tak, jak to vědělo i předvelikonoční společenství. Cítíme se povoláni učinit viditelným ideál společenství, obce: být jedno srdce a jedna duše a mít všechno společné, jak čteme ve Skutcích apoštolů“ (teologický výtah).
Kdo žije Bohu zasvěceným životem, patří k menšinové skupině v církvi. Je povolán stát ve společnosti na přední hlídce a vykonávat symbolickou, kritickou a společnost proměňující funkci. Přitom se snaží žít radikálně hodnoty, které představují naději a touhu lidstva:
- být ve vztahu z hraniční nebo „okrajové“ perspektivy jak se Svatým, tak i se světem,
- hledat vztahy se všemi lidmi, což se vyjadřuje žitím v čistotě bez manželství a v komunitním životě,
- otevírat se pro spolupráci ve vzájemném rozhovoru a naslouchání Božímu hlasu, hlasu druhých a okolnostem, což se vyjadřuje v poslušnosti,
- a konečně, pěstovat vědomě odpovědný vztah k hmotnému majetku a být připraveni dělit se, což se vyjadřuje v chudobě.
Naší snahou žít tyto aspekty naší lidsko-křesťanské existence dosvědčujeme mučednický aspekt Bohu zasvěceného života: bereme na sebe kříž, který spočívá ve vytrvalé věrnosti a v jednotvárnosti všedního dne. Žijeme tak při svém kontemplativním hledání Boha a v požadavcích sesterského nebo bratrského komunitního života prorokův výkřik k absolutnímu Bohu.
Komunitní život od nás požaduje askezi zříkání. Zříkání zase obsahuje ohled na blaho druhých a přijetí zprostředkující role společenství, když jde o hledání úsudků. Na druhé straně požaduje komunitní život sebekontrolu, překonání egoismu, přijetí druhých.
Mučednické svědectví se vyjadřuje:
- v závazku sebe samých k víře, která je solidární se všemi problémy lidstva,
- v přednostním zájmu o chudé, který se může konkretizovat v angažovanosti pro spravedlnost a případně dokonce v osobním zasáhnutí,
- ve vystupování na podporu nenásilí, v angažovanosti pro život a v odmítání každé formy lidského útlaku,
- a konečně, v péči o nemocné.
Všichni jsme povoláni žít nějakým způsobem mučednické svědectví Bohu zasvěceného života. Terezie nám radí pomalu se přizpůsobovat tomu, že musíme náš život strávit ve službě Bohu a bratřím:
„Kdo začne opravdu sloužit Pánu, pak to nejmenší, co mu může obětovat, je život, a poněvadž mu zasvětil svou vůli, čeho se bojí? Opravdový řeholník nebo člověk oddaný modlitbě, jenž dychtí zakoušet Boží dary, musí být ochoten zemřít pro Boha, ba dosáhnout mučednické smrti. Vždyť to víte i vy, sestry, že život dobrého řeholníka, který chce patřit mezi nejdůvěrnější přátele Boha, je jediné, dlouhé mučednictví. Nazýváme je ,dlouhé‘, a ono také je, ve srovnání s těmi, jimž byla sťata hlava. Avšak život je krátký. A pro některé velmi krátký“ (C 12,2).