V srdci našeho velikonočního tajemství
Modlitba jako schůzka
Na způsob závěru můžeme nabídnout několik myšlenek o naší modlitbě, modlitbě nás jako křesťanů a učedníků, jako lidí, kteří se snaží “následovat svého Mistra” jako jeho učedníci, a o modlitbě jako o životě v Kristu, nakolik jsme pokřtění. Ve světle Kristova tajemství se pro nás modlitba v plném lidském realismu, s konkrétním dějinným smyslem a živým ekleziálním rozměrem, stává místem uvědomělého prožívání naší víry, našich dějin, křesťanského povolání jako “života v Kristu”, apoštolského poslání, které nám bylo svěřeno, to jest našeho velikonočního tajemství v jeho dynamice: povolání, vyvolení, posvěcení, poslání; dnes, zítra, vždy…
Modlitba se nám musí stát jako Ježíšovi každodenní schůzkou s Bohem dějin spásy, místem zápasu a očištění, radosti a oblažující slávy, skrytosti v Kristu a smrti, jasného rozlišování a normálnosti všednosti; bude konfrontací velkých rozhodnutí, světlem vědomí našich dějin. Modlitba bude místem, kde budeme posvěceni jako synové, kterým byla zjevena skrytá Otcova tajemství, budeme pomazáni a posláni Duchem, posíleni, abychom čelili všem důsledkům našeho velikonočního tajemství.
Není snad naše modlitba, když se snažíme ponořit se do Boha, jakoby obrazem křtu, kde se skrýváme s Kristem v Bohu, abychom byli oživeni vodami, které z Něj, živého pramene, tryskají? Není tedy modlitba křtem ponoření do uzdravujících vod Ducha, který nás obnovuje a povzbuzuje, jak se to stávalo v lidské Ježíšově zkušenosti?
Modlitba, prožívaná jako velikonoční tajemství, poznamenává tedy putování našich umírání a vzkříšení, která nás připodobňují ukřižovanému a vzkříšenému Kristu v předivu zkoušek, nesnází, nocí, hříchů, nevěrností…, ale i světel, slávy, posily, přetvoření, zodpovědnosti, lásky, vydávající se pro druhé.
Aby všechno toto bylo autentické a pravé, naše modlitby musí mít, jako Ježíšova modlitba, osobní a uvědomělý charakter, ryzí a hluboký realismus, úplnou otevřenost k Božímu tajemství v dějinách spásy, kontemplativní jasnozřivost, která vyžaduje schopnost poznávat věci světa Božím srdcem a pohledem. Právě prostřednictvím modlitby se v nás totiž prodlužuje Kristovo velikonoční tajemství.
Jsme tedy povoláni, s různými odlišnostmi podle odlišných povolání křesťana, abychom byli živým svědectvím a prodloužením Vtěleného Slova v modlitbě; napodobováním, které je plodem a požadavkem následování a uskutečňuje a prodlužuje Kristův život, žijeme-li a modlíme-li se jako Kristus; darováním církvi, kterou jsme my, kontemplativní hloubky, jež vyvěrá z toho, že je chrámem Ducha, tělem Páně, snoubenkou, která miluje a žije sjednocena se svým Pánem.
Církev, která snižuje své kontemplativní poslání, ztrácí svou originalitu a snižuje své možnosti žít pod oživujícím vanutím Ducha; jsme povoláni nabízet svou vlastní modlitbu Kristu, aby do nás skrze ni mohl přelít život a tak obnovit v každém jeho vlastní velikonoční tajemství. Tak bude modlitba v srdci křesťanova velikonočního tajemství, jako byla v srdci velikonočního tajemství Kristova.