Síla společné modlitby
„Všichni setrvávali jednomyslně v modlitbách“ (Sk 1,14a)
Pavel Vojtěch Kohut OCD
Skutky apoštolů, popisující život prvotní církve, zdůrazňují jako jeden z jejích hlavních projevů také vytrvalou společnou modlitbu. Již na začátku, v očekávání daru Ducha svatého se apoštolové modlí spolu se ženami, Pannou Marii a Ježíšovými příbuznými (srov. Sk 1,14), společná modlitba provází vylití Ducha o Letnicích (srov. Sk 2,4) a další osudy prvních věřících (srov. např. Sk 2,42.67; 3,1; 4,24-31; 6,4…).
Tento obraz mnohdy kontrastuje s tím, jak vypadá život našich církevních společenství, zejména však, jaká bývá mentalita jednotlivých křesťanů: nejednou jsem slyšel z jejich úst nářky, že se po nich při bohoslužbě chce, aby „se modlili na povel“, že se raději modlí sami, apod.
Možná, že příčinou, proč je nám tento obraz prvotní církve vzdálený, i to, že jsme dosud neokusili sílu společné modlitby. Pokusme se nyní společně najít alespoň několik bodů, které by nám v konkrétní praxi pomohly takovouto sílu společné modlitby nalézt.
Osobní a společná modlitba
V první řadě se musíme zbavit předsudku, že osobní a společná modlitba se vylučují.
Na jedné straně totiž platí, že i když jsme Ježíšem pobízeni, abychom se modlili „ve skrytosti své komůrky“ (srov. Mt 6,6), neznamená to, že nemáme mít zájem o druhé či konat jakousi „soukromou“ modlitbu. Když už je jednou někdo křesťanem, jeho modlitba není nikdy soukromá, neboť je živým údem těla Kristova, a proto má jeho modlitba význam pro druhé (srov. 1 Kor 12,12nn.). Může se modlit v soukromí, může prosit ve svých vlastních potřebách, avšak jeho modlitba nepřestává být ve prospěch celého společenství církve.
Na straně druhé ovšem rovněž tak platí, že společná modlitba nevylučuje, nýbrž vyžaduje osobní angažovanost. Mohlo by se vůbec mluvit ještě o modlitbě, kdybychom se při společné modlitbě osobně nenasadili?
Navíc, jsme vybízeni jak k osobní modlitbě v soukromí, tak ke společné modlitbě. Ježíš nás totiž kromě vstupování do své komůrky vybízí také, abychom se modlili „Otče náš“, nikoli „Otče můj“ (srov. Mt 6,9nn.) a ujišťuje nás, že „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).
Osobní a společná modlitba jsou ve skutečnosti „spojené nádoby“: čím více prospíváme v jedné, lépe si disponujeme k druhé, a čím více trpí jedna, tím víc to odnáší i druhá.
Přímluvná modlitba v liturgii
Výrazně je to vidět na přímluvné modlitbě v liturgii, zvláště v takzvané „Modlitbě věřících“ neboli „Přímluvách“. Jsme zvyklí, že se přímluvy čtou z předem připravených formulářů. Ve skutečnosti by ale mělo jít o prosby, které vyjadřují aktuální potřeby daného shromáždění. Je velmi útěšné, když můžeme při společné bohoslužbě přednášet své osobní prosby či potřeby svých bližních a celé společenství se za ně staví! Ale bývá také silnou zkušeností, když se modlíme za potřeby celé církve a světa.
Zvláštním způsobem zde platí, že je Kristus přítomen mezi těmi, kdo jsou shromážděni v jeho jménu, a můžeme si být jisti účinností takové modlitby, neboť Ježíš nás opakovaně ujišťuje, že vyslyší modlitbu, které je pronášena v jeho jménu (srov. Jan 14,13-16; 15,16; 16,23n.26n.), tedy jistě především, máme-li stejný úmysl jako on, ale řekl bych, že také tehdy, děje-li se v církevním společenství.
Přímluvná modlitba při liturgii je místem, kde se můžeme a máme učit tomu, jak propojovat osobní angažovanost a společnou modlitbu; pokud se tomu totiž naučíme, bude nám samozřejmostí je spojovat i tam, kde by se to možná příliš nečekalo.
Formy společné modlitby
Když svatá Terezie z Avily reformovala karmelitánský řád, zavedla dvě hodiny vnitřní modlitby jako společný úkon komunity, třebaže šlo o něco, co nemělo oporu v karmelské tradici. A na této věci trvala, i když jí bylo vytýkáno, že zavádí novoty, neboť si byla vědoma, že je velkou věcí, má-li člověk v putování vnitřní modlitby souputníky.
Věřící mohou tedy prožívat společnou modlitbu nejen tehdy, když nahlas – spontánně či formovanou modlitbou – Boha chválí, děkují mu a prosí jej, ale i tehdy, když společně mlčí.
Modlí se ovšem společně nejen tehdy, když se nacházejí na stejném místě, ale i tehdy, když se s ostatními spojují ve stejnou dobu. A modlí se spolu i tehdy, když se nemohou sejít a nemohou se modlit ve stejnou dobu, ale spojuje je stejný úmysl.
Způsobů, jak uskutečňovat ideál společné modlitby je nesčetné množství a fantazie lásky bývá v tomto směru nevyčerpatelná. Důležité je, abychom se chtěli modlit spolu! Proč? Protože právě společná modlitba vyjadřuje, že jsme církví, a to povolanou k životu ve společenství s Bohem, který je sám společenstvím, s Bohem trojjediným, Otcem, Synem a Duchem svatým.