Růženec

Wilfrid Stinissen

Panuje přesvědčení, že růženec je primitivní modlitba, ve které mohou najít uspokojení jen duše naivní, bez hlubší víry. Ve skutečnosti však vidíme, že se jej modlí všichni – děti i dospělí, světci i učení teologové, začátečníci na cestě modlitby i velcí mystikové. Růženec je tak tvárná modlitba, že se bez problémů přizpůsobí nejrůznějším osobám i situacím. Jinými slovy – existuje mnoho způsobů, jak se modlit růženec. Rád bych popsal některé z nich, abych naznačil, jak velké možnosti se skrývají v této prosté modlitbě.

Ústní modlitba

V prvé řadě je to modlitba ústní a jako takovou se ji můžeme modlit. Vyslovujeme slova a snažíme se uvědomit si jejich smysl. Už sám text je velmi bohatý. Opakovaná modlitba se skládá ze tří částí. Nejprve je to andělovo pozdravení: „Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou.“ Následují slova, která podle Lukášova evangelia zvolala k Marii svatá Alžběta, naplněna Duchem svatým: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého.“ My, kteří již plod jejího života známe, dodáváme: „Ježíš“. Nakonec přidáváme modlitbu, která vyjadřuje naději církve v prostřednictví Panny Marie jako Matky Boží, a prosíme, aby se za nás přimlouvala nyní i v hodině naší smrti. Tento podivuhodný text vždy odpovídá naší dispozici. Nepotřebujeme sami hledat slova k vyjádření vnitřního modlitebního postoje, v němž se ostatně ne vždy nalézáme. Přijímáme slova modlitby od církve, která nás pomocí evangelia učí, jak se modlit. Namísto vyvolávání subjektivních pocitů vstupujeme do objektivní modlitby, necháváme se nést velkou modlitbou církve.

Rozjímavá modlitba

Růženec se můžeme modlit také meditativně, jako rozjímání nad velkým tajemstvím, které nám Bůh zjevil a které je zaznamenáno v evangeliu. Papež Pius XII. nazval růženec syntézou celého evangelia. V patnácti tajemstvích růžence rozjímáme patnáct různých aspektů Božího mysteria, „bláznovství kříže“ podle slov svatého Pavla (1 Kor 1,18), které spočívá v tom, že se Bůh stal člověkem a dal za nás svůj život. „…Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno.“ (Flp 2,6-9)
Když se modlíme růženec, sledujeme toto ponížení a povýšení. Činíme to spolu s Marií, v jejím duchu a podle jejího příkladu, proto je někdy růženec nazýván Kristovým evangeliem podle Marie. Když se noříme do pěti radostných a bolestných tajemství, následujeme Boha sestupujícího hlouběji a hlouběji, až k nejhlubšímu ponížení, abychom potom ve slavných tajemstvích měli účast na jeho povýšení, v němž táhne za sebou celý svět, v prvé řadě Marii. Jestliže platí, že učedník není nad svého učitele (Lk 6,40) a kde je Pán, tam bude i jeho sluha (Jan 12,26), pak tento dvousměrný pohyb není pouze historickým faktem týkajícím se jedině Božího Syna, ale je také dynamikou našeho života. Je naším životním programem. Pokud jsme schopni přijmout naši totální bezmocnost, Bůh nás může povýšit a přeměnit lidskou slabost v Boží sílu. Modlíme-li se tedy růženec, noříme se nejen do tajemství života Kristova, ale i života našeho.
Když se například modlíme první tajemství radostného růžence, představujeme si návštěvu archanděla Gabriela u Marie v Nazaretě. Máme-li dobrou představivost, může tato scéna vyvstat před naším zrakem v konkrétních obrysech – vidíme Marii ponořenou v modlitbě, když tu ji náhle neočekávaně navštíví anděl. Je ráno či večer, nebo snad půlnoc. Nasloucháme dialogu nebe se zemí, který rozhodne o osudu světa. Pokud nám chybí taková míra představivosti, můžeme zůstat u obecných úvah o Mariině otevřenosti a připravenosti pro Boha. Můžeme dovolit, aby se její „ano, staň se“ stalo i naším osobním vnitřním postojem. Cítíme se jemně nutkáni zanechat své vzpoury proti Bohu, a tak jako Maria se mu zcela dát k dispozici.
Možná se pozastavujeme nad tím, jaký smysl má odříkávání slov, aniž bychom vnímali jejich obsah. Ve skutečnosti to není tak nesmyslné, jak by se mohlo zdát. Ve slově se skrývá obrovská proměňující moc. Když jsme obklopeni čistými, pozitivními, láskyplnými slovy, ovlivňují nás a formují i tehdy, když nepřemýšlíme o jejich smyslu. Navíc slova, která s láskou vyslovovaly miliony lidí během mnoha staletí, jsou naplněna zcela zvláštním způsobem. Je pochopitelné, že mnozí mohou být šokováni, když např. v Lurdech slyší nedbalou a chaotickou modlitbu růžence z úst mnohých poutníků. Ale bylo by omylem domnívat se, že taková modlitba postrádá smysl nebo že je to jakási magie. Slovo má moc konat. Slovo vyjadřuje a zpřítomňuje vůli obrátit se k Bohu, otevřít se mu.
Opakování slov zaměstná tělo, aby se mysl i srdce mohly věnovat jednotlivým tajemstvím. Možná máme sklon příliš se vázat na to, co říkáme nebo slyšíme při modlitbě. Ale uvědomme si, že po celá staletí křesťané v západní církvi naslouchali liturgii v latinském jazyce a možná většina z nich mešním textům nerozuměla. V klášterech se modlil breviář latinsky, přestože ne všichni bratři latinu ovládali. Asi to nebylo ideální, ale také to nebylo absurdní. Dvě nejdůležitější slova v liturgii hodin jsou amen a aleluja, a tomu rozuměli všichni. Nejpodstatnější není angažovanost rozumu, ale srdce – a srdce se často cítí volněji a lépe se mu dýchá, když je rozum utlumen.

Modlitba kontemplativní

Růženec se můžeme modlit také kontemplativně. Možná cítíme určitou nechuť k jasným představám a myšlenkám. Tehdy je třeba pouze v lásce spočívat u Ježíše a Marie, pouze chtít milovat a nechat se milovat, cítit se bezpečně u Boha a Matky všech lidí. Současná psychologie mnoho mluví o roli matky a zdůrazňuje, jaký význam má pro člověka, aby v dětství pociťoval v dostatečné míře mateřskou lásku. Církev o tom věděla vždy. Růženec je ta modlitba, kterou se odevzdáváme Marii jako matce, je to modlitba, ve které se otvíráme její něžné lásce. Když Ježíš z kříže řekl své matce: „Hle, tvůj syn,“ svěřil jí v Janovi celé lidstvo. V té úžasné chvíli dostal každý z nás Marii za matku. Růženec nám umožňuje, abychom to, co chápeme svým rozumem, usadili také ve svém srdci, aby se to stalo radostí a silou našeho života.

Modlitba přímluvná

Čtvrtou možností, jak se modlit růženec, je přímluva za druhé. Stává se, že se někdo z našich blízkých ocitne v úzkých a poprosí nás o modlitby; nebo myslíme na tragedie, které sužují svět: hlad, války, útlak. Cítíme potřebu něco v té záležitosti udělat. Můžeme samozřejmě říci: „Prosím tě, Bože můj, pomoz těm lidem, ukaž jim svou lásku!“ Ale máme pocit, že taková modlitba je příliš krátká, že nás mnoho nestála, že ji velmi rychle pouštíme z hlavy. Modlitba růžence je příležitostí, jak u takové prosby setrvat, jak ji prodloužit. Když se modlíme desátek nebo i více desátků na určitý úmysl, dáváme najevo, že přímluvnou modlitbu bereme opravdu vážně a že jsme ochotni obětovat jí svůj čas a sílu. Slovy zdrávasů a otčenášů neustále odevzdáváme do Božích rukou lidi, za které se modlíme. Svěřujeme je Božímu milosrdenství. Můžeme udělat pro své bratry a sestry něco lepšího, než je vložit do náruče Lásky?

Modlitba poníženosti

Existuje ještě jeden způsob, jak se modlit růženec – jako modlitbu pokory a ubohosti. Jak často se cítíme ztrápení, docela rozloženi, obklopují nás temnoty! Jsme příliš nesoustředěni, než abychom byli schopni vnitřní modlitby, příliš unaveni na to, abychom se modlili z knihy. Tehdy nastala chvíle sáhnout po šňůrce s korálky, probírat je mezi prsty a opakovat „zdrávas, Maria“. Naše mysl bude kroužit kolem, hlavou se nám budou honit nejrůznější obrazy a vzpomínky, ale my budeme dělat, na co stačíme. Dáme Bohu část svého času a dovolíme tělu, ochotnému sluhovi, aby Bohu a Marii říkalo milá slova; slova, o kterých nejsme schopni přemýšlet, ale víme, že Bůh jim rozumí. Na takovou modlitbu pochopitelně nemůžeme být pyšní, ale to je právě její přednost. Někteří lidé mají tak velké nároky na svou modlitbu, že s ní nikdy nezačnou. Bůh ale takové nároky nemá. Není třeba vyčkávat s modlitbou do chvíle, až budu ve formě, nemusím být nejprve dokonalý, abych mohl stanout před Bohem. Mohu k němu přijít takový, jaký jsem, hned teď. Když se cítíme neschopni modlitby, růženec nám dává šanci, abychom se přesto modlili.
V soudný den, až se nás Bůh zeptá: „Proč ses za života trochu více nemodlil(a)?“ nebudeme mít žádnou výmluvu. Mnozí odpoví: „Nebyl jsem dost soustředěn a uvolněn.“ Představuji si, jak Pán Bůh odpoví: „Ach tak, ale ty neznáš růženec?“

Rodinná modlitba

Kdysi bylo v katolických rodinách zvykem modlit se večer růženec. Sám s velkou vděčností vzpomínám na tyto chvíle. Bezpochyby vytvářely velmi silná rodinná pouta a vzbuzovaly kněžská a řeholní povolání. V encyklice Marialis cultus (1974) papež Pavel VI. vyzývá k obnovení tohoto dávného zvyku. Papež si byl vědom, že dnes je mnohem obtížnější shromáždit večer celou rodinu. Televizní program se může zdát atraktivnější než modlitba růžence. Je to jistě obtížné, říká papež, ale křesťanství nás neučí před překážkami utíkat, ale překonávat je. Proto také rodiny, které touží naplno žít svým křesťanským povoláním, by měly udělat všechno pro to, aby se postavily silám, které překážejí společné rodinné modlitbě. Ale i když není možné modlit se růženec v rodinném společenství, neznamená to, že se ho nemáme modlit vůbec. I jako soukromá modlitba má svou cenu.

z časopisu W drodze, 10/97, přeložila Eva Fuchsová
Z časopisu Amen 10/1998
S laskavým svolením

Zpět