Radost v modlitbě
Pavel Vojtěch Kohut OCD
Někteří lidé tvrdí, že jako křesťané bychom měli být radostnými osobami, plnými pohody, vyzařujícími navenek spokojenost. Jiní namítají, že takové věci si nelze přikázat, že nelze být radostnými „na povel“ a že jsou chvíle, kdy má právo být smutný a „bolavý“ i každý věřící křesťan. Jak tomu je? Kdo má pravdu?
Odpovědí nemůže být, pochopitelně, ani jedna z takto extrémně formulovaných alternativ. Jistěže i život křesťana bývá poznamenán bolestnými, smutek vzbuzujícími událostmi, proto jsou chvíle, kdy bude truchlit, prožívat těžké okamžiky, sahat si na dno svých možností. Na stranu druhou by bylo zvláštní, kdyby se v něm vůbec neobjevil odlesk oné radosti, která plyne z evangelia, ba kdyby tato radost nezpůsobovala, že i navzdory těžkým zkouškám (a často přímo uprostřed nich!) tryská do jeho života nepochopitelná radost či přinejmenším záblesk naděje.
Radostná velikonoční zvěst
Zvláště nyní, v době velikonoční, bychom si měli připomínat radost, která provází náš život, a vědomě z ní žít. Při mešní bohoslužbě zaznívá ve všech velikonočních prefacích přesvědčení: „Skrze něho [tj. Krista] vstoupila do světa tvá [tj. Boží, Otcova] radost.“ A když zpíváme nebo recitujeme mariánskou antifonu „Raduj se, Královno nebeská“ (Regina coeli, laetare), v závěrečné modlitbě oslovujeme Boha Otce s vědomím, že „vzkříšením svého Syna, našeho Pána, Ježíše Krista, naplnil svět radostí“, a prosíme ho: „Na přímluvu jeho rodičky, Panny Marie, dej, ať dosáhneme radostí života věčného“.
Ježíšovou smrtí a jeho vzkříšením je tedy už i tento svět proniknut Boží radostí, byť tato radost v něm není nikterak hmatatelná a zjevná. Zato je pro nás zárukou a počátkem definitivní blažené radosti svatých v nebi, při které budeme mít podíl na věčné radosti Boží.
Jeden z plodů Ducha
Tato radost, tajemně přítomná a působící ve světě, byla podle čtvrtého evangelisty předpovídaná samotným Ježíšem (srov. např. Jan 15,11; 16,22.24), který ji dává do souvislosti jednak se svým zmrtvýchvstáním, jednak s působením Ducha svatého.
S tím souhlasí i svědectví svatého Pavla, který mezi ovoce Ducha započítává rovněž „radost“ (srov. Gal 5,22), a proto také vybízí své duchovní děti k radosti: „Radujte se v Pánu. Psát vám stále totéž mi není zatěžko a vám to bude oporou“ (Flp 3,1; srov. také 2,18; 4,4).
Duch svatý, jako skutečný Paraklétos („Utěšitel“) je podněcovatelem naší radosti, kterou v nás nejenže posiluje a rozvíjí, ale dává jí rovněž vzniknout, neboť je to působením jeho moci, kterou byl ukřižovaný Kristus vzkříšen.
Modlitba – pramen velikonoční radosti
A tak se tedy radost z Kristova vzkříšení (srov. Jan 20,20b) stává součástí naší existence a stále ji provází, a to také tehdy, když si jí nejsme příliš vědomi. Právě působení Ducha svatého, zvláště v modlitbě, nás může znovu vracet k tomuto prameni trvalé radosti, z něhož můžeme stále pít a zahánět tak svou žízeň.
Není náhodou, že svatá Terezie z Avily, velká učitelka vnitřní modlitby, patřila k velmi radostným osobám, a říkávala: „Bůh mě chraň před zachmuřenými světci!“ A její první rada začátečníkům v duchovním životě zní: „Ať se v začátcích snaží kráčet s radostí a svobodou“ (Kniha života 13,1). Ačkoli byla od přirozenosti veselé povahy (srov. tamtéž 2,8), skutečným pramenem její hluboké radostnosti se stala až praxe vnitřní modlitby (srov. tamtéž 12,2; Cesta dokonalosti 26,4).
Radost (i) uprostřed utrpení
Znamená to snad, že máme jako křesťané před zrcadlem nacvičovat úsměvy, kterými chceme ostatním lidem svědčit o této velikonoční radosti? Jistěže ne! Budeme mnohdy prožívat i těžké chvíle, budeme plakat jako náš Mistr nad smrtí přátel (srov. Jan 11,35)… A přece: budeme-li se v modlitbě otevírat působení Ducha Utěšitele, který nám bude připomínat onu radost ze vzkříšeného Pána, která již vstoupila do tohoto světa a tajemně v něm působí, stále víc budeme uschopňováni k tomu, abychom prožívali hlubokou, někdy zjevnou, jindy poměrně skrytou radost i uprostřed utrpení, aniž bychom přitom ztratili cokoli ze své lidské přirozenosti, včetně schopnosti být zarmouceni a sklíčeni smutkem.
Evangelní, velikonoční radost není totiž snad jen duševním stavem věřícího, nýbrž hlubokým vědomím, že je z čeho se radovat a veselit a že naším největším důvodem k radosti je, že i Bůh se raduje (srov. Lk 15,7.10.24b).