Modlitba počáteční vlité kontemplace
Je poněkud obtížné připodobnit ke konkrétním stupňům modlitby tento způsob zavlažování zahrady, jenž spočívá v rozvádění vody potrubím od samotného pramene. V této etapě modlitby existuje jak hledání Boha (pramene), tak i snaha trvat v Boží blízkosti (voda se vede potrubím – instalace potrubí, jeho kontrola). Nicméně se již jedná o vodu z pramene, jímž je sám Bůh. Sv. Terezie tuto modlitbu nazývá modlitbou nadpřirozené chuti, také modlitbou pasivního klidu, anebo se také zdá, že je už řeč o vlité kontemplaci.
Jak to uvádí příklad se zavodňováním, dochází k ještě většímu zjednodušování modlitby. Časté zakoušení Boha při této modlitbě je propleteno s určitým úsilím. Objevují se častější akty vlité kontemplace. Snadno se dostavuje přebývání v Boží přítomnosti. Člověk sám by nebyl schopen tak často setrvávat s Bohem nejen při modlitbě, ale i během dne.
Když sv. Terezie popisuje tento stav modlitby, zdůrazní, že schopnosti duše jsou při něm zcela a výlučně zaujaty Bohem. Díky tomu člověk Pána oslavuje spontánně. Naznačuje však, že Bůh, jenž v duši působí tuto usebranost, činí tak v tomto období tím, že ji navštěvuje. Nejednou jsou to příchody velmi krátké, během nichž se udílí bez míry. Sv. Terezie píše: „Božský zahradník to činí v jediné chvíli a dává plodům růst a zrání.“ Tak silou navštěvujícího Pána rostou ctnosti. Dochází též ke sjednocení modlitby s činností. Dosud Marie a Marta – kontemplace a činnost – si jako by překážely. Nyní kráčejí pospolu. V tom světice vidí rozdíl mezi modlitbou klidu a tímto stavem modlitby. Vysvětluje: „V modlitbě klidu se duše neodvažuje pohnout ani se rozptýlit, ponořena do svého spočinutí jako Marie, zatímco v této se může činit jako Marta.“ Pramenem této jednoty je sjednocení schopností v Ježíši Kristu a skrze něho a v něm v tajemství Boha, jediného v Trojici, který v člověku přebývá. Není to však, jak píše sv. Terezie, sjednocení „naprosté a dokonalé“ (srv. Život, 16-17).