Modlitba chápaná z psychologického hlediska
Psychologie náboženství se zabývá také psychologií modlitby. Naráží v této oblasti na velké překážky. Je totiž neobyčejně obtížné prozkoumat modlitební zkušenost. Tato zkušenost během modlitby plně nepodléhá výzkumu, laboratornímu výzkumu. Všechny zkušenosti lze shrnout do určitého retrospektivního rámce. Kromě toho nelze bezprostředně zachytit ani působení milosti, ani niterné setkání s Bohem. Do zkoumání se také mohou vkrást pojmy přijaté od druhých lidí. A člověk kromě toho může psát a hovořit o tom, jak by se chtěl modlit, ale v jeho modlitbě se to vždy plně neodrazí. Proto je možné psychologicky popsat jen akt nebo stav modlitby.
Uvedu zde pouze schématické zachycení modlitby z psychologického hlediska. Poněkud obšírnější pojednání na toto téma můžete nalézt v mé knize Wezwani do zycia, /čes. Pozvaní do života /, Kraków 1980, ss.278-285.
- Základní modlitební vztahy k Bohu jsou různé. Závisí na psychice a jejím typu. Avšak všechny formy modlitby jsou dostupné pro každého člověka. Pro některé může být snazší hovořit, rozjímat či spočívat.
- Mohou se dostavovat těžkosti v rozjímání o Bohu, v představování si různých věcí, atd. Leč každý člověk neustále přemýšlí o různých věcech, každý je slaběji či silněji prožívá. Každý tedy může do jisté míry přemýšlet o Bohu a jeho tajemstvích, každý může prožívat skutečnost setkání s Bohem ve víře. Také každý člověk umí s láskou pohlížet na osobu, kterou miluje, prosit ji za odpuštění, vynahrazovat, formulovat své prosby. Může tedy činit totéž ve vztahu k Bohu. Jednotlivý člověk může mít pouze obtíže spojené s kontrolovaným a logickým přemýšlením.
- Modlitba je do velké míry závislá na stupni náboženského života. U člověka silně poutaného k dočasným věcem bude časově omezená, přízemní a malicherná. Když člověk prohloubí své spojení s Bohem, bude se věnovat modlitbě, stane se jeho modlitba vznešenější a obecnější. Zároveň se bude stávat méně egoistickou, méně zištnou, a bude více zaměřena na záležitosti ostatních, na Boží chválu.
- Modlitba se liší v závislosti na typu psychiky. Převažuje-li intelektuální typ, je modlitba přebýváním v Boží přítomnosti a má formu rozhovoru s Bohem. Převažuje-li volitivní typ, citový, dochází rychle k oživování lásky a modlitba přechází do stavu sjednocení. Svatí se méně modlili, více prožívali, zakoušeli, trvali s Bohem.
- Hledající Boha musí nezávisle na psychickém typu různým způsobem využívat intelekt. V modlitbě – resp. v přípravě na ni, v hledání prostředků, způsobů – totiž nemůže chybět rozum.
- Člověk musí znát své místo před Boží tváří, vzdálenost, jež ho od Boha odděluje. Intenzivní duchovní život tento odstup zmenšuje. Sv. Augustin říká: „Bůh je mi blíž než já sám sobě“ a sv. Pavel: „Žiji ovšem, ale už to nejsem já, ve mně žije Kristus“. Pak ustávají zbožná slova, nadchází nazírání – slyšení, vidění, duchovní zakoušení.
- Způsoby prožitku modlitby jsou tak rozmanité, jak jsou rozmanité prožitky člověka vůbec. Modlitbu lze prožívat jako úkon i jako stav. Sama modlitba může být ve stavu nevědomí, obvyklého vědomí i nadvědomí, pokud zahrnuje celé „já“. Modlitba, podobně jako náboženství, může být prožívána i magicky, postavena na autoritě, např. z donucení rodičů, způsobem silně angažovaným v období, kdy se utváří spojení s Bohem, aby přešla do zralé modlitby zároveň s křesťanskou dospělostí.
- Z hlediska zkušenosti modlitba může být velká (velké Boží navštívení), spontánní, anebo také všední, plná úsilí stanout denně před Bohem, a konečně to může být modlitba života či modlitba životem. Tak to obvykle u člověka bývá s prožitkem všeho.