Modlitba v roztržitostech, vyprahlosti a kříži
Pavel Vojtěch Kohut OCD
„Pane faráři, já už se nemodlím! Víte, ono mi to nic nedává…“ Vyjádření tohoto druhu slýchám od lidí poměrně často. A říkám si, kde asi jako kněží a řeholníci děláme chybu, když nejsme s to věřícím vštěpit tak zásadní věc jako je správná motivace k modlitbě. Copak se modlíme, aby nám to „něco dávalo“? Copak je modlitba konzumním zbožím? My vložíme příslušnou „minci“ naší dobré vůle a snahy být s Bohem a vypadne nám požadovaná útěcha či duchovní radost?
Vždycky jsem měl za to, že když rozmlouváme s přítelem, neděláme to proto, abychom „z toho něco měli“, nýbrž proto, abychom byli s ním! Že je to samozřejmé? Proč tedy, když jde o modlitbu, věc vnímáme a prožíváme jinak? Je-li modlitba rozhovorem s Bohem a žijeme-li z vědomí, že je naším přítelem, jak to, že pro nás modlitba není setkáním s Bohem, na které jdeme bez ohledu na to, zda z něj něco vyzískáme nebo ne a zda jsme disponováni nebo je nám zle?
Je důležité být s Kristem, i když prožíváme něco těžkého; nejenže tím projevujeme svou věrnost Pánu, nýbrž se i dostáváme ke zdroji posily pro nás, jemuž se naopak vyhýbáme pokaždé, když opouštíme pravidelnou modlitbu.
Modlitba se pro nás stává těžkou nejčastěji ze tří příčin: buďto se nacházíme v roztržitostech, nebo nás trápí vyprahlost nebo prožíváme nějakou životní zkoušku, kříž.
Modlitba v roztržitostech
Co máme dělat, když nás v modlitbě pronásledují roztržitosti? Odpověď záleží na tom, o jaké roztržitosti se jedná. Jde-li o dobrovolné roztržitosti, pak jediným východiskem je naše rozhodnutí se s takovými roztržitostmi rozejít, jiný lék není!
Ovšem nás trápí spíše roztržitosti nedobrovolné. I zde ale odpověď záleží na tom, jakého druhu tyto roztržitosti jsou: jedny totiž pocházejí z našeho neuspořádaného způsobu života, jiné jsou závislé na našem momentálním stavu a rozpoložení.
V prvním případě se roztržitosti nedají „řešit“ až v okamžiku modlitby, nýbrž je třeba se jich preventivně zbavovat tím, že svůj život uspořádáme tak, aby modlitbě sloužil, nikoli jí škodil či překážel. Jsme-li, například, zvyklí pořád dělat dvě a tři věci zároveň, je jisté, že při modlitbě, kdy musíme konat z víry (neboť Boží blízkost a rozhovor s Kristem nejsou smyslově vnímanou skutečností!), je ještě mnohem těžší dělat jednu věc než při jiných činnostech. Nebo, když svou fantazii „bombardujeme“ spoustou zbytečných nebo dokonce nevhodných obrazů (třeba „neúnavným“ sledováním televizních programů!), nemůžeme se divit, že nám budou „dělat paseku“ při modlitbě.
Můžeme-li tento druh roztržitostí odstraňovat nepřímo prevencí, na roztržitosti momentálního stavu a rozpoložení nemáme většinou žádný vliv. Svatá Terezie z Avily říká, že je to „nevyléčitelné zlo“ (mal incurable) a v dopise z posledního roku života ujišťuje jednoho kanovníka, že je zrovna toho dne měla. Zde je nejlépe chovat se k roztržitostem jako k mouše, která nás sice obtěžuje, ale jíž si snažíme nevšímat, jinak by nás odvedla od modlitby. Roztržitosti tohoto druhu neničí modlitbu ani usebrání v ní; neboť usebrání spočívá v sestoupení do větších hlubin vlastního nitra, a tak je možné i tehdy, když je hladina našeho „moře“ rozbouřená… Naopak, trpělivé snášení těchto roztržitostí činí naši modlitbu v Božích očích ještě vzácnější, než když je bez nich!
Modlitba ve vyprahlosti
Netrápí nás ovšem jenom roztržitosti, nýbrž také vyprahlost. Oč jde? Je to zásadní nechuť nebo dokonce neschopnost se modlit, která ale nepochází z nedostatku horlivosti nebo dokonce z hříchu, odvratu od Boha, nýbrž z procesu očišťování, jímž musí projít každý, kdo chce dojít až k důvěrnému rozmlouvání s Bohem jako s přítelem (srov. Ex 33,11). Že jde skutečně o Boží očišťování a nikoli o naši vlažnost, poznáváme podle toho, že nás fakt naší neschopnosti se modlit, vnitřně trápí a skličuje. Tomu, kdo je vlažný, přece nezáleží na tom, zda slouží Bohu či nikoli!
Ve vyprahlostech není třeba konat nic mimořádného: stačí (i když právě to není vůbec snadné!) jen přebývat s Bohem, setrvávat s Kristem a odevzdávat se mu, dávat mu právě tuto svou vlastní neschopnost nebo nechuť se modlit. Něco takové úžasným způsobem přitahuje a „dojímá“ Ježíše a on se k nám tím více sklání, třebaže to necítíme… S časem člověk dokonce zjistí, že je bezpečnější ve vyprahlé modlitbě než v modlitbě plné útěch, neboť vyprahlá modlitba v sobě neskrývá pokušení navázat se na dary a zapomenout na Dárce, naopak, vede k nezištnosti.
Modlitba v kříži
Nejtěžší je pro nás modlit se „v kříži“, tedy v nějaké životní zkoušce, která na nás doléhá. Většinou je pro nás těžké již to, že často nedokážeme porozumět nejen tomu, proč na nás Bůh dopouští těžké věci, nýbrž už to, že je vůbec dopouští a co to znamená… Zaměňujeme totiž Boží dopuštění s jeho vůlí; jenže když Bůh něco dopouští, nechce to a to ani v tom smyslu, že by to chtěl „trochu méně“, než když jde o jeho plán, jeho vůli. Bůh dopouští, neboť nechce násilně měnit běh světa, jak jej spoluurčujeme svým hříchem a svou nedokonalostí. Dopuštění ovšem znamená také, že navzdory tomu, že Bůh danou věc nechce, není vůči ní bezmocný, nýbrž přetváří danou situaci zevnitř.
Tomu, pochopitelně, v konkrétní situaci rozumíme jen málokdy a kříž nás skličuje a sráží k zemi… To ale přece nevadí! I Ježíš padal pod křížem a po nás se nechce, abychom byli „dokonalejší“ než náš Pán! Důležité ovšem je, abychom před ním stáli v pravdě, a to předpokládá i to, že budeme mít odvahu v modlitbě před ním i naříkat a ptát se proč, ba ve zvlášť těžkých situacích se ochotni i „pohádat“ s Hospodinem jako proroci! Počátkem opravdové modlitby je totiž pravda, a to pravda o nás: nesmíme si na nic hrát ani nasazovat masky (srov. Mt 6,5n.). To je Bohu milejší než póza „spokojeného“ nebo přinejmenším „s osudem smířeného“ křesťana. A tak jako se Bůh nezřekl svých proroků, nezřekne se ani nás! On ví, jak je pro nás někdy těžké snášet životní zkoušky, které na nás dopadají.
Tak jako si přejeme najít za manželku „ženu do deště“, tj. osobu, jež je ochotná s námi snášet i to, co je nepříjemné a těžké, Bůh touží po „orantech (lidech modlitby) do deště“, kteří se nezaleknou ani vlastní slabosti ani Božího vedení ani životních zkoušek, ale v každé situaci odpovídají svému Pánu, jak nejlépe umějí. Pak si mohou být jisti, že je Bůh s nimi, bez ohledu na to, zda to cítí nebo ne, zda jim to „něco dává“ nebo zdánlivě nedává vůbec nic.