Křížová cesta s P. Jeronýmem
Bože, učinil jsi mne mnichem, proto Tě prosím, pomáhej mi, abych žil v Tvé přítomnosti. Dovol mi, abych byl Tvým přítelem na plný úvazek.
1. Ježíš je odsouzen
Tu velekněz vstal a řekl mu: „Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?“ Ale Ježíš mlčel (Mt 26,62)
Všechno nasvědčuje tomu, že žijeme v době zvlášť příznivé pro práci na Božím díle, na velkém díle přátelství s Bohem, jež se rodí uprostřed neúspěchů, ústrků a zdánlivého krachu hodnot, na nichž nám záleží, kterým chceme sloužit a předávat je ostatním. Hovořím o skutečných hodnotách evangelia, vždyť víte. Žijeme hodinu pravdy. Abychom byli veskrze pravdiví, musíme zůstávat tíší, mlčenliví. A pokud jsme byli k takovému postoji přinuceni svým okolím, využijme příležitosti. Pán po nás chce, abychom vytrvali na místě… Tak dlouho, dokud nás nevyženou. (P s.190)
2. Ježíš přijímá kříž
Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (Lk 9,23)
Bůh Vám nabízí věci, jejichž cena je nesmírná, jejichž důsledky jsou nedozírné! Ano, myslím to naprosto vážně, Bůh Vám nabízí vše. Na Vaši odpovědi bude záviset, zda se Vám a mnohým jiným dostane nesčetných a velkých dober! Rozehrejte tedy svou partii naplno a s odvahou, to je to jediné, co Vám mohu říci. Ale rozumějte mi dobře: vybízím Vás k odvaze, neslibuji život na sametových kobercích. Navíc se Vaše statečnost bude muset podobat spíše stálému proudu řeky než občasné průtrži mračen. (DP s.18)
3. Ježíš padá pod křížem poprvé
Proto i my… vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. (Žid 12,1-2)
Zkouška, o níž jsem se Vám zmínil před několika měsíci, pomalu doznívá. Kolikrát se mi zdálo, že se blíží ke konci, že její délka i intenzita už dosáhly vrcholu. Pokaždé mne však Bůh – náš Otec – vrátil zpátky až na samý začátek tunelu…! A musel jsem se znovu ztěžka vydávat na cestu…
Takhle vypadal celý můj život – zkouška za zkouškou. Pokaždé jsem doufal, že se to změní, že jednoho dne dojdu trvalého pokoje, jako se vchází do světa pohádek… Vidíte jsem pořád jen dítě – ale nikdy jsem neztratil odvahu. Po čtyřiceti letech mnišského života miluji tento život čím dál víc, a Boha, který se mnou tak nešetrně zacházel. Vše, co jsem hledal, jsem našel! ( P s. 190 a 189)
4. Ježíš potkává Marii, svou Matku
Cožpak může žena zapomenout na své dítě, neslitovat se nad synem vlastního života? (Iz 49,15)
…byla to zkouška vytvořená a Bohem vedená do nejmenších detailů, a to v podobě, která byla s ohledem na můj temperament nejkrutější. Pocítil jsem osamělost srdce. Veškerá naděje na vzájemnou citovou náklonnost jak s ohledem na Boha, tak i na stvoření se mi zdála definitivně ztracená a nemožná. A toto přesvědčení se do mě vtisklo s takovou silou, že bylo nemožné, abych se ho zbavil. Bylo to hrozné. Hodina podobné zkoušky by stačila zabít vola. Trvala bez jakékoli přestávky tři a půl roku. Okamžitě jsem se pustil do hlasitých modliteb k Panně Marii, ať jsem byl kdekoli a jakýmkoli způsobem: spíše to bylo všude a neustále. Ať byla kvalita modliteb, aspoň v momentě, kdy vycházely z mých úst jakákoli, cítil jsem se trochu jistější. Na druhé straně uprostřed oněch vnitřních protikladů, které otřásaly celou mou bytostí, jsem pociťoval velice živě božskou ochranu, bylo to jako by mocná ruka spočinula na mé hrudi a bránila mi upadnout dopředu, a druhá ruka jako by podpírala má záda, abych nespadl dozadu. (NTD s.38-39)
5. Šimon pomáhá Ježíši nést kříž
Cestou potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimona, toho přinutily, aby nesl jeho kříž. (Mt 27,32)
Nedostáváme-li lásku přirozenou cestou, pak ji přijměme jako nadpřirozený dar. A o nic nepřijdeme. Bůh nás lidi stvořil jako „stroje“ určené k tomu, abychom Ho milovali. Že by v nás nedokázal zažehnout lásku, pro kterou nás stvořil? Že by takový inženýr vytvářel stoje, které nejsou schopny vyrábět to, co mají – byť by potřebovaly určitý čas na to, aby se daly do pohybu, byť by se z nich zpočátku valila mračna kouře? … Ve své lásce k Bohu jsme tedy zcela závislí na Bohu, který nám ji dává – to On vkládá do našeho srdce strunu a nechává ji rozeznít. A přece je láska k Bohu i naším dílem. Dokonce nám žádné dílo není tolik vlastní jako toto. Láska k Bohu, to jsme my sami, to nejlepší, co je ukryto v našem nitru. Chtějme po svém srdci, aby dalo Bohu vše, co může… (MM s.31)
6. Veronika otírá Ježíšovi tvář
Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou. (Ž 27,8-9)
…ta tvář, já vím, že existuje, že je lidská a božská, že vyžaduje, abychom ji zasvětili svůj čas prostřednictvím toho, čemu se říká modlitba… Kdo miluje a chce být milován, musí především trávit čas v blízkosti svého přítele tak, aby ho viděl a slyšel. Tváří v tvář či bok po boku, ale vždy blízko jeden druhému… Především je třeba být přítomen ve chvíli, kdy srdce přítele překypuje radostí nebo je naplněno smutkem a hledá věrnou duši, s níž by se o své city mohlo podělit… Každý den, který strávíte společně, každá hodina, ba i ten nejkratší okamžik má svou cenu… Je třeba udělat všechno pro to, abyste zůstávali spolu – a protože hovoříme o přátelství s naším Pánem – abyste setrval v usebrání před Bohem. (MM s. 43-44)
7. Ježíš padá pod křížem podruhé
Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal. (Iz 53,4)
Víme také, že pokaždé, když se člověk uchází o Boží blízkost, vstupuje do hry společenství svatých, jehož cílem je spása všech lidí. Každý Bohu oddaný člověk je za spásu druhých do jisté míry zodpovědný. A proto musí platit i za ostatní… Dlouhou pouť do ráje zajišťují nebeské auobusy… Několik autobusů je vyhrazeno Božím přátelům, v následujících autobusech se zdarma vezou všichni ostatní. V autobusech, které přepravují Boží přátele, však jízdenky přijdou draho. Nejhorší na celé věci je, že Boží přítel musí za své místo během své pozemské cesty zaplatit desetkrát či dvacetkrát. Pán prochází a každou chvíli vyžaduje nové jízdné. Nakonec Boží přátelé pochopí, že platí za ostatní. Když už platí po dvacáté, přece jen si svému Pánu postěžují, ale ne moc nahlas, protože vědí, že to není naposled. Takové jsou nároky, které na nás klade úloha zástupnictví.(MM s. 53-54)
8. Ježíš potkává plačící ženy
Vaše láska je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. (Oz 6,4)
Jinými slovy: začnete a nevytrváte, přijdete a hned zase odcházíte. Vaše vytrvalost nepřečká ranní hodiny, nanejvýš snad jeden den. Není těžké říci: „Miluji tě.“ Obtíže vyvstanou, jakmile dodáte: „navždy“, a zvláště ve chvíli, kdy bude třeba řečené uskutečnit. Neboť „navždy“ trvá dlouho. Dokud je člověk milovanou bytostí okouzlen a plný svěžích dojmů, nestojí ho věrnost žádnou námahu. Aby však postupem času, který odhaluje realitu života, okouzlení neminulo, měl by být ten, kdo miluje, schopen své okouzlení znovu probouzet, aby je udržel alspoň v počáteční intenzitě. Láska, která chce oklamat sama sebe? Ne, obyčejná prostá pravda. To, co pro vás bylo přitažlivé včera, si přece zaslouží, aby vás přitahovalo i dnes, pokud ovšem jste dostatečně silný na to, abyste se povznesl od chvilkového nadšení k věrnosti, od stížností a nářků k melodiím. Protože k tomu, aby člověk stále miloval jeden a týž předmět, je třeba, aby v hlubinách jeho duše prýštil pramen. (MM s. 44-45)
9. Ježíš padá pod křížem potřetí
Jako střep vyschla má ústa, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti. (Ž 22,16)
Druhý obraz se týká tíhy zkoušek. Může někdo tvrdit, že lis na plech se chová přátelsky ke kovovému plátu, který drtí? A přece se právě tak chová Bůh ke svým přátelům – lis na plech o váze šest set tun. Není to trochu moc, Pane? …Každý, kdo zůstává věrný modlitbě, ví, že Bůh bude pracovat na jeho posvěcení. Čeká, že půjde o jemnou řemeslnou práci, ale náhle zjistí, že jde o těžkou průmyslovou výrobu. Že by měl Pán tak velkou důvěru v odolnost svých přátel? (MM s.60)
10. Ježíš je svlečen ze šatů
Jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme, nic nemáme, a přece nám patří vše. (2 Kor 6,10)
Maritain kdesi píše, že někteří dělníci smí při práci pro Boží království užívat jen „skromné prostředky“. Mně byly povoleny výlučně prostředky „přeskromné“, což s jistotou vím už od svých jedenácti či dvanácti let. Pochopil jsem tehdy, že mým údělem je chudoba, a to ve všech směrech, nejenom v duchovním životě. Tváří v tvář událostem, které mne neustále srážely k zemi, jsem si uvědomil, že mi Bůh nikdy nedovolí, abych vztáhl ruku a něčeho se zmocnil, že mým údělem je nikdy nic nevlastnit. V dalších letech mi samozřejmě Bůh do rukou vložil celou řadu věcí, ale nikdy mi nedovolil, abych si je definitivně přisvojil. (P s. 180)
11. Ježíš je přibit na kříž
Všem, kdo mě vidí jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: „Svěř to Hospodinu! Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil.“ (Ž 22,8-9)
…pokud odpovíte na povolání stát se Božím přítelem, váš Mistr se zcela jistě postará o to, abyste prošel zkouškou sítě. Budete okolnostmi nebo cizí vůlí spoután takovým způsobem, že nebudete schopen druhé jakkoli obdarovat nebo jim prokázat službu, ba nebudete se ani sám moci vyvíjet tak, jak jste doufal. K vnějším okolnostem, které vás spoutají, navíc přistoupí to, že i vaše duše a city budou ochromeny a vy nebudete moci nic změnit. I kdybyste předem vytušil, ze které strany na vás síť padne, chtěl se jí vyhnout a uniknout opačným směrem, události vás donutí, abyste v hodinu, kterou si nevyberete, nastoupil osudnou cestu… Ať se tedy obrátíte kamkoli, všechna východiska jsou stejně krutá. Ničemu nelze uniknout, nic změnit, nic zkrátit. Ani prstem nemůžete hnout na svou obranu, ani slovo vyslovit. Nářkem nic nespravíte… Pak si tedy můžete být jist, že Bůh to tak chtěl, že vše pochází od Něj, že za tím vším můžete rozpoznat jeho ruku. Zařekněte se však jednou provždy, že nikdy nezahořknete. Především vás ale odkazuji na modlitbu, na hodiny a dny strávené na kolenou. Kontemplativní modlitba uzdravuje rány, které s sebou nese povolání Božího přítele. (MM s. 61-62)
12. Ježíš na kříži umírá
Já, až budu ze země vyvýšen, přitáhnu všechny lidi k sobě. (J 12,32)
Bůh nás miluje jako část sebe samého, jako kus svého srdce, který se musel na čas oddělit, ale od nejž očekává, že se vrátí zpět… V Boží lásce k nám stojí na prvním místě touha překlenout vzdálenost, navázat osobní vztah. Bůh se nemůže spokojit s tím, že chce naše dobro, On nás k sobě přitahuje. Mnohem lépe, než to dokážeme my, zakouší Bůh sám v sobě, jak vroucím hlasem mohou znít struny srdce. Pokládá nás za své přátele a je pro nás skutečným přítelem… Je třeba mít takovou lásku k Bohu, která bude skutečným přilnutím, přitažlivostí, touhou po sjednocení. (MM s.33 -32)
13. Ježíš je sňat z kříže a položen do klína své Matky
Jako dítě na matčině klíně, tak je má duše ve mně. (Ž 131,2 )
Ó má Matko, po celý můj život jsi mě držela za ruku. Mohlo by se stát, že bych v této hodině ucítil, jak se tvé prsty rozvírají a jak mě tvá ruka pouští? Zajisté ne! Kdyby tvá sebejistá ruka pustila mou, bylo by to určitě proto, aby uchopila cíp tvého pláště a přikryla mě jím. Matko mého dlouhého putování, ano zahal mne v tomto pro mne vrcholném okamžiku do záhybů svého pláště, a až si budu jist, že jsem prošel dveřmi, z ničeho nic z něho vykouknu, abys slyšela můj smích, smích dítěte, které se směje a směje, neboť se mu díky péči Matky vše podařilo! (UN s. 131)
14. Ježíš je položen do hrobu
Josef přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát přikázal, aby mu je dali. Josef tělo přijat, zavinul ho do čistého plátna a položil do svého nového hrobu, který měl vytesán ve skále, ke vchodu do hrobu přivalil veliký kámen a odešel. (Mt 27,58-59)
Připadá mi stále snažší a přirozenější pohlížet na konec života. Je to tak, drahá sestro, stopy, které zanecháváme ve sněhu tohoto světa, brzy skončí… Jednoho dne se sněžná pláň z ničeho nic ocitne pod námi a nebude to skok, bude to let. Nic pohřebního, vždyť zároveň vím – jsem si tím čím dál jistější – že tam nahoře máme Otce…
Teď jsem přes všechny zkoušky – a s Tvou milostí, které se nic nevyrovná – šťastný a plný lásky k Tobě. Zatáčky vybíráš zostra, brzdíš bez varování, ale řídíš obdivuhodně dobře. S neomylnou jistotou jsi mne přivedl přesně tam, kam směřovaly mé touhy, nikoli k smyslovému či duchovnímu potěšení, ale k lásce k Tobě, která vychází z pravdy a nikdy nepřestává. A způsob, jakým si počínáš, umožní každému člověku, aby pod Tvým vedením nalezl svou melodii. Otče, čím více se budeme cítit Tvými syny, tím vděčněji bude k Tobě stoupat náš chvalozpěv.