Křížová cesta s Charlesem Journetem

1. zastavení: Ježíš je odsouzen

V každém okamžiku života Vás zachrání jedině stále úplnější a rozsáhlejší odevzdanost. To už se člověk na sebe ani nerozčiluje, ani se nesnaží proti čemukoliv obrnit: otevírá okna i dveře své duše, aby on mohl přijít, kdy bude chtít a jak bude chtít. Tahle odevzdanost, která je zdánlivě snadná, je ve skutečnosti obtížná: a to je důvodem veškerého našeho trápení. Důležité však je, abychom se k ní denně přibližovali. Až bez jakékoliv rezervy dokážeme říci: „Můj Pane a můj Bože, vezmi mne mně samému a celého mě daruj sobě“ (modlitba sv. Mikuláše z Flüe), ocitneme se již na druhém břehu, veškerá očišťování budou za námi.

2. zastavení: Ježíš přijímá kříž

Těmito temnotami Vás Bůh připravuje k hlubší víře. Takové zkoušky přece nemohou mít jiný účinek, než že Vás uvedou do středu tajemství Spasitelova utrpení a tajemství onoho kříže, v němž je ukryta jeho nekonečná láska. Nechte ho působit na svou senzibilitu i na vnější věci tak, jak chce on. Nejde o to, abyste vyvíjela kdovíjaké titánské úsilí, ale abyste se odevzdala. V temnotách nebo na světle, pokaždé to bude hlubinná vlna jeho lásky, jež Vám dá nalézt souhlas i sílu k souhlasu, a to vše se rozvine v hloubi Vašeho srdce.

3. zastavení: Ježíš padá poprvé pod křížem

Neusilujte o bratrskou lásku a o pokoru. Usilujte o to, být nádobou, do níž přijde přebývat Bůh: pak budou bratrská láska i pokora jedinými možnými postoji, jež zcela spontánně zaujmete. A i kdybyste tomu třebas desetkrát za den nedostála, vždy se ihned vzchopte v JEŽÍŠI, aniž byste se dopouštěla jakékoliv násilnosti či byla netrpělivá vůči sobě samé.

4. zastavení: Ježíš potkává Marii, svou Matku

Bůh nám dává na srozuměnou, že v každém kříži, který na nás buď zvenčí či zevnitř dolehne, je pokaždé kus jeho lásky a jeho skrytého světla a že když si ten kříž budete tisknout k srdci, až ho zlomíte, vyjdou z něho paprsky.
Ano, Bůh je dobrotivý, a když nám srdce krvácí nad tím, že pro svou malichernost k němu nedokáže promlouvat, pak nám odpověď dá jediný pohled upřený k Panně Marii.

5. zastavení: Šimon pomáhá nést Ježíši kříž

On, který je Bůh lásky a který nás s nekonečnou něžností miluje, nečeká, až budeme dokonalí, aby si nás zamiloval a použil nás jako svých nástrojů. Dopřává nám, že můžeme druhým působit dobro a přitom být velice ubozí, být niterně zranění a mít plno chyb: on se dívá na tu velikou touhu, kterou máme v hloubi srdce, a kvůli ní nám vše odpouští.

6. zastavení: Veronika osušuje Ježíšovi tvář

Je to ta dlouhá cesta, kde za ledovou mlhou je ukryta láska. Bůh nás zpočátku okouzlí krásou své tváře, připoutá si nás k sobě tak silně, že už bez něho nedokážeme žít a že bez něho by nám po všem v srdci zůstala jen chuť popela. A potom, ve chvíli, kdy už má jistotu, že jsme byli oslněni, zmizí. Ale ano, právě když jsme pořádně zkrušení, plní hořkosti, k smrti znavení a když už nevíme, co by na nás mohl někdo mít rád, je nám on zcela nablízku, je v naší duši přítomen niterněji než v dobách, kdy ji zažíhá svou láskou. Nadcházejí chvíle žebroty, ba dokonce vnitřního znecitlivění, kdy už ani nedokážeme o cokoli prosit, ale kdy je duše před ním jako nuzačka příliš sklíčená, aby cokoli říkala. A pak nová vzplanutí, o nichž nevíme, jak ani odkud přicházejí. A prostřednictvím těchto střídavých stavů, které prožíváte Vy i já a každá konečná duše toužící po nekonečnu, se v nás naplňuje jeho požehnané a tajemné dílo, jež nevidíme.

7. zastavení: Ježíš padá pod křížem podruhé

Pomyslete na to, že zkoušky, které Vás potkávají, ponížení, která musíte podstupovat, zvenčí přicházející utrpení, že to vše je dopouštěno nejen proto, aby to ve Vás zničilo, co má být zničeno, ale též proto, že se tím už podílíte s Ježíšem na vykoupení světa, že to má význam pro celou jeho církev, že se to snáší nazpět na svět jako požehnání. Kdybychom na tohle nemysleli, zadusili bychom se. Ale z tohoto pomyšlení povstává jakási radost, že se můžeme spojit s Ježíšem, že můžeme být vřazeni do velké modlitby jeho snoubenky, jíž je církev.

8. zastavení: Ježíš potkává plačící ženy

To, že k té zkoušce dochází na začátku postu, kdy nás církev vybízí, abychom šli za JEŽÍŠEM po jeho bolestné cestě ke kříži a ke vzkříšení, je jeho znamením. Nezůstanete bez pomoci. Ona se dostaví velmi tajemně, vyzve Vás, abyste své temnoty „ponořila“ do temnoty JEŽÍŠOVY, a pak přijde nová a zázračná milost, milost soucítícího podílu na utrpení. Ve Vašem srdci ji vzbudí něžná Panna Maria. A to právě ve chvíli, kdy On bude s něžnou láskou pohlížet na Váš život, jenž dáváte, aby ti, které Vám svěřil, byli přivedeni až k Bohu.

9. zastavení: Ježíš padá pod křížem potřetí

Jsou chvíle, kdy na nás dopadnou všechny životní obtíže naráz. A pak se tu vyskytne jedna další, někdy úplně maličká, která se k těm ostatním přidá, a nádoba přeteče. Ale Bůh je stále tady, možná je nám ještě blíž, když cítí, že jsme slabí. A tehdy stačí, aby se duše jen podívala a setkala se s ním v pokoji jeho věčného mlčení, kde pro sebe nacházíme celou studnici něhy. Tyhle okamžiky nejsou pro nebe ztraceny.

10. zastavení: Ježíš je svlečen ze šatů

Ano, to je ta chudoba v duchu, nemít v rukou nic, co bychom mohli rozdat, vidět jen selhání a nuzotu svého ubohého života. Pak můžeme pozvednout oči k nekonečnému milosrdenství, a protože to milosrdenství je nekonečné, nepotřebuje nic jiného, než abychom o ně žebrali. Ale cožpak milosrdenství někdy, byť jen jednou jedinkrát, odvrhlo žebráka prosícího o lásku?

11. zastavení: Ježíš je přibit na kříž

Tuším, že stále narůstá ta samota, kterou Vás Bůh obklopuje, ne proto, že Vás nemiluje, ale naopak, aby Vás přiblížil k samotě JEŽÍŠOVĚ, jehož Bůh miloval nejvíc ze všech a jenž přesto řekl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

12. zastavení: Ježíš na kříži umírá

Jak nemít až bláznivou naději při pomyšlení na tu ukřižovanou Lásku? Tím chci říci, že přece své naději nemáme klást žádné meze. Před Bohem se vždycky musíme chvět, ale daleko spíš před jeho láskou než před jeho spravedlností.

13. zastavení: Ježíše snímají z kříže a odevzdávají ho Matce

Pán Bůh někdy doprostřed zkoušek sesílá radost. Velice často to učinil pro mučedníky: pro svatého Štěpána, svatého Polykarpa, svatého Ignáce z Antiochie, svatou Blandinu, svatou Perpetuu. A musíme pevně důvěřovat, že ten zázrak učiní i pro nás v den, kdy na nás přijde řada, abychom pro něho dali svou krev. Velice často však dopouští, že si rozdíráme srdce o trny, které máme v sobě. Tehdy je tma v našem srdci i kolem nás. Pochybujeme o sobě. Pochybujeme o tom, že by mohl milovat tak bídné bytosti, jako jsme my. A možná právě tehdy na nás pohlíží s tou největší láskou, protože v našich zkouškách vidí podobnost s utrpením svého Syna i s trýzněmi Panny Marie Sedmibolestné.

14. zastavení: Ježíš je uložen do hrobu

Jsou to chvíle „holé víry“, kdy je vše bez chuti a kdy je i modlitba stejně obtížná jako život. Neříkáme však ne všemu tomu, čemu jsme už řekli ano! A jestliže se on chce na nějakou dobu skrýt, proč bychom mu na to říkali ne?

Zpět