»Já jsem cesta«

29. Každý věřící může v rozličnostech i bohatství křesťanské modlitby, jak ji předkládá církev, hledat i nalézat svoji vlastní cestu. Nicméně všechny tyto osobní cesty nakonec ústí na onu cestu k Otci, o níž Ježíš Kristus řekl, že je jí on sám. Při hledání své vlastní cesty se tedy každý má nechat vést ne tolik svými osobními zálibami, jako spíše Duchem svatým, který přivádí člověka skrze Krista k Otci.

30. Tomu, kdo se poctivě snaží, nastanou doby, v nichž se mu bude zdát, že bloudí po poušti a že přes všechno svoje úsilí »nepociťuje« od Boha naprosto nic. Takový člověk si musí uvědomit, že žádný, kdo bere modlitbu vážně, není těchto zkoušek ušetřen. Neměl by však tuto zkušenost, jíž procházejí všichni modlící se křesťané, ihned označovat za mystickou »temnou noc«. V těchto údobích bude každopádně takovému člověku modlitba, kterou se bude ze všech sil snažit udržet, připadat jako něco »umělého«, byť  ve skutečnosti se jedná o cosi úplně jiného: modlitba je totiž právě v těchto okamžicích výrazem věrnosti Bohu, v jehož přítomnosti chce takový člověk přebývat i tehdy, když není odměňován žádnou vnitřní útěchou.
V těchto na první pohled negativních okamžicích se jasně ukazuje, co modlící se člověk opravdu hledá: zda hledá skutečně Boha, který ho ve své nekonečné svobodě vždy přesahuje, anebo jestli hledá jenom sebe sama a není přitom schopen jít nad svoje vlastní »zkušenosti«, ať už ty, které mu připadají jako pozitivní »zakoušení« jednoty s Bohem, nebo ty, které se mu zdají negativními »zkušenostmi« mystické »prázdnoty«.

31. Boží láska, jediný předmět křesťanské kontemplace, je skutečností, jíž se není možno »zmocnit« pomocí žádné metody nebo techniky; spíš musíme stále upírat své zraky na Ježíše Krista, v němž Boží láska kvůli nám došla na kříži až tak daleko, že Ježíš na sebe vzal dokonce stav vzdálenosti od Otce (srov. Mk 15, 34). Musíme tedy nechat na Božím rozhodnutí to, jakým způsobem nám chce dát podíl na své lásce (amoris). Nikdy a žádným způsobem se však nemůžeme snažit o to, abychom se stavěli na stejnou úroveň jako nazíraný předmět, tedy svobodná Boží láska (amori). A to ani tehdy, když je nám z milosrdenství Boha Otce prostřednictvím Ducha svatého seslaného do našich srdcí postupně darován v Kristu jakýsi smyslový odraz této Boži lásky (amoris) a cítíme se přitahováni pravdou, dobrotou a krásou našeho Pána.
Čím více je dopřáno nějakému tvoru přiblížit se Bohu, tim více v něm roste úcta před Bohem, který je třikrát Svatý. V tomto smyslu lze rozumět slovům svatého Augustina: »Ty mě můžeš nazývat přítelem, já se však cítím být služebníkem«. (36)

Nejvyšší pontifik Jan Pavel II. během audience, již poskytnul níže podepsanému kardinálu prefektovi, potvrdil tento list, o němž bylo rozhodnuto na plenárním zasedání zmíněné kongregace, a nařídil jeho zveřejnění.

Řím, sídlo Kongregace pro nauku víry,
15. 10. 1989, v den svaté Terezie do Ježíše.

Joseph kardinál Ratzinger,
prefekt

+ Alberto Bovone
titulární arcibiskup z Caesareje v Numidii
sekretář

Český překlad: Prof. C. V. Pospíšil, OFM, Olomouc, prosinec 1998.

Se svolením ČBK.

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) Výrazem „orientální metody meditace“ jsou míněny ty, jež vycházejí z hinduismu či buddhismu, jako je „zen“, „transcendentální meditace“ nebo „jóga“. Jedná se tedy o mimokřesťanské způsoby meditace pocházející z Dálného východu, jichž při své meditaci nezřídka využívají někteří křesťané. Naukové a metodologické normy obsažené v tomto dokumentu se však nevztahují pouze k této otázce, ale týkají se rovněž různých forem modlitby, s nimiž se setkáváme v rozličných oblastech církevního života, zejména pak v asociacích, hnutích a skupinách.
(2) O Knize Žalmů v modlitbě církve – srov. Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, č. 100-109; český překlad – Denní modlitba církve I (Praha 1987) str. 47-50.
(3) Srov. Např. Ex 15; Dt 32; 1 Sam 2; 2 Sam 22; řada textů prorockých knih; 1 Kron 16.
(4) DV 2; Dokumenty II. vatikánského koncilu (Praha 1995) str. 109. Tento dokument poskytuje řadu dalších velmi důležitých informací, které slouží k hlubšímu teologickému a duchovnímu porozuměni tajemství křesťanské modlitby – srov. např. č. 3; 5; 8; 21.
(5) DV 25; Dokumenty, str. 123.
(6) Ohledně modlitby Páně srov. Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, 3 – 4; český překlad in Denní modlitba …, – s. 16-18.
(7) Srov. Všeobecné pokyny …, 9; český překlad in Denní modlitba …, s. 20 –21.
(8) Pseudognóze pohlížela na hmotu jako na cosi nečistého a zkaženého, co duši uvězňovalo v nevědomosti, z níž se měla osvobozovat modlitbou, a tak se pozvedat k pravému vyššímu poznání a k čistotě. Pochopitelně toho nebyli schopni všichni, ale pouze skutečně duchovní lidé. Prostým věřícím měla postačovat víra a zachovávání přikázání, jež dal Kristus.
(9) Messaliány odsuzoval již Efrém Syrský (Hynmi contra Haereses 22, 4; ed. E. Beck, CSCO 169, 1957, str. 79) a dále Epifanius ze Salamíny (Ponarion neboli Adversus Haereses, PG 41, 156–1200; PG 42, 9-832), Amfilochius, biskup z Ikónia (Contra Haereticos, G. Ficker, Amphilochiana 1, Leipzig 1906,. 21-77).
(10) Srov. např. Jan od Kříže, Výstup na horu Karmel, II, kap. 7, 11.
(11) Ve středověku existovaly na okraji církve některé extrémistické proudy, jež nikoli bez nádechu ironie popisuje jeden z velkých učitelů křesťanské kontemplace, Jan Van Ruysbroek z Flander. Ten rozlišuje v mystickém životě tři druhy úchylek (srov. Die gheestelike Brulocht, 228, 12-230, 17; 230, 18-232, 22; 232, 23-236, 6) a uvádí rovněž jejich obecnou kritiku (srov. 236, 7-237, 29). Podobné techniky zkoumala a zavrhla i svatá Terezie od Ježíše, která velmi správně říká, že »totéž úsilí vynaložené na to, aby se nemyslilo na nic, probouzí intelekt k tomu, aby myslel mnoho« a že opomíjet při meditaci Kristovo tajemství představuje vždy určitý druh »zrady« (srov. Terezie od Ježíše, Život, 12, 5 a 22, 1-5).
(12) Učení svaté Terezie z Avily, jež ve své době musela zavrhnout určité způsoby modlitby, které opomíjely Ježíšovo lidství a upřednostňovaly neurčité ponoření se do propasti božství, dává celé církvi za příklad papež Jan Pavel II., jenž v kázání ze dne 1. 11.1982 říká, že volání Terezie od Ježíše po modlitbě, která se plně zaměřuje na Krista »je stále platné i dnes v souvislosti s metodami modlitby, jež se neinspirují evangeliem a jež se prakticky snaží o odsunutí Krista ve jménu nastolení určité, pro křesťanství nesmyslné mentální prázdnoty. Každý způsob modlitby je natolik platný, nakolik se nechá pronikat Kristem a nakolik přivádí ke Kristu, který je cesta, pravda a život.« (srov. „Homilia Abulae habita in honorem Sanctae Teresiae“, v AAS 75 (1983) 256-257).
(13) Jako přiklad Ize uvést spirituální dílo Oblak nevědění (The Clowde of Unknowyng) od neznámého anglického autora ze čtrnáctého století.
(14) Pojem »nirvány« je v náboženských textech buddhismu pojímán jako stav pokoje, který spočívá v tom, že je z mysli vymazána jakákoli konkrétní skutečnost, jež je pouze přechodná, a proto také zavádějící a bolestná.
(15) Mistr Eckhart hovoří o ponoření se »do nezměrné propasti božství«, která je »temnotou, v níž nikdy nezářilo světlo Trojice«. Srov. Sermo »Ave gratia plena« (ed. J. Quint, Predigten und Traktate, Hanser 1955, s. 261).
(16) Zvlášť významně je důstojnost člověka založena v jeho povolání ke společenství s Bohem. K rozhovoru s Bohem je člověk zván již od svého vzniku: existuje totiž jenom proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; jen tehdy žije plně podle pravdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli.“ (GS 19; Dokumenty, str. 196.
(17) Svatý Tomáš píše ohledně eucharistie: „…vlastním účinkem svátosti je proměnění člověka v Krista, jak praví Apoštol: nežiji již já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2, 20).“ In IV. Sent., d. 12, q. 2, a. 1.
(18)  NAe 2; Dokumenty, s. 552.
(19) Srov. IGNÁC z LOYOLY, Duchovní cvičení, č. 23-.
(20) Srov. Kol 3, 5; Řím 6, 11; Gal 5, 24.
(21) AUGUSTIN, Enarrationes in Psalmos, XLI, 8; PL 36, 469.
(22) Bůh je »[mi] vnitřnější než moje vlastni nitro a vyšší než vrchol mne samého«. Sv. AUGUSTIN, Confessiones, 3, 6, 11; PL 32, 688; srov. De vera Religione, 39, 72; PL 34, 154.
(23) Pozitivní význam »vyprázdnění se« od tvorů vyzařuje příkladným způsobem z assiského Chudáčka. Svatý František právě proto, že se zřekl tvorů z lásky (per amorem) k Pánu, vidí tvory naplněné jeho přítomností a prozářené důstojností, jež přísluší Božím stvořením, a na této bázi pak rozezní skrytou melodii bytí ve svém Chvalozpěvu stvoření (srov. C. Esser, (ed.), Opuscula S. Francisci Ass., Ad Claras Aquas, Grottaferrata – Roma 1978, s. 83-86; český překlad in Františkánské prameny I (Roma 1982) str. 71-72). V témže smyslu se František vyslovuje ve svém Listu všem věrným křesťanům 10: „… ať každé stvoření, které je na nebi i na zemi, v moři i podsvětí (Zj 5, 13), vzdává chválu, čest, slávu i dobrořečení, poněvadž on je naše síla a statečnost, jedině on je dobrý (Lk 18, 19), on sám je nejvyšší, on sám je všemohoucí, podivuhodný, přeslavný a sám svatý, hodný chvály a požehnaný po nekonečné věky věků. Amen.“ (Opuscula …, str. 124; český překlad Františkánské prameny I, s. 48).
Svatý Bonaventura ukazuje, jak František v každém tvoru vnímal Boží přítomnost a jeho duše se rozplývala ve velkém hymnu vděčnosti a chvály (srov. Legenda větší, IX, odst 1.; srov. Opera Omnia, Quaracchi 1898, VIII, 530a; český překlad in Františkánské prameny I, s. 384).
(24) Například Sv. JUSTIN, Apologie I, 61, 12-13; PG 6, 420-421; KLEMENT ALEXANDRIJSKÝ, Paedagogus I, 6, 25-31; PG 8, 281-284; Sv. BAZIL Z CESAREJE, Homiliae diversae, 13, I; PG 31, 424-425; Sv. ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ, Orationes 40, 3, 1; PG 36, 361.
(25) DV 8; Dokumenty …, s. 113.
(26) Podle Lumen gentium je eucharistie »zdrojem a vrcholem celého křesťanského života« (čl. 11; Dokumenty …, str. 47), a »při lámání eucharistického chleba máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním« (čl. 7; Dokumenty …, s. 41 ).
(27) Srov. Sv. Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad IV, 1, 2.
(28) Žádný modlící se křesťan nemůže bez zcela zvláštní milosti usilovat o vidění, které by objímalo celé Boží zjevení a které svatý Řehoř Veliký připisuje svatému Benediktu; nebo o mystické zanícení, s nímž svatý František z Assisi nazíral Boha ve všech tvorech; nebo o všeobjímající vidění, jež obdržel svatý Ignác u řeky Cardoner, o němž prohlásil, že by mu mohlo nahradit celé Písmo. »Temná noc« popsaná svatým Janem od Kříže patří k jeho osobnímu charismatu modlitby, a proto ne každý člen jeho řádu ji musí prožívat stejným způsobem jako zakladatel, aby tak došel oné dokonalosti v modlitbě, k níž ho Bůh volá.
(29) Povolání křesťana k mystickým »zkušenostem« může zahrnovat jak to, co Tomáš kvalifikuje jako živá zkušenost s Bohem prostřednictvím darů Ducha svatého, tak nenapodobitelné formy darů milosti (po nichž proto nemáme toužit). Srov. TOMÁŠ AKVINSKÝ, Summa Theologiae, I-Ilae, a. 1 c; rovněž a. 5 ad 1.
(30) Příkladem mohou být antičtí autoři, kteří hovoří o tělesném postoji při křesťanské modlitbě: Tertullianus, De oratione, XIV; PL 1, 1170; XVII; PL 1, 1174-1176; Origenes, De oratione, XXXI, 2-3; PG 11, 550-555, a hovoří rovněž o významu takového gesta: Barnabáš, Epistula Xll, 2-4; PG 2, 760-761; Sv. JUSTIN, Dialogus 90, 4-5; PG 6, 689-692; Sv. Hippolyt Římský, Commentarium in Dan., III, 24; GCS 1, 168, 8-17; Origenes, Homiliae in Ex., Xl, 4; PG 12, 377-378.
(31) Srov. IGNÁC Z LOYOLY, Duchovní cvičení, č. 76.
(32) Jedná se například o hesychastické anachorety, kteří považují vnější a vnitřní ztišení za podmínku modlitby. Pro Východ je pak charakteristické kladení důrazu na samotu a určité techniky, jež napomáhají usebranosti.
(33) Cvičení v »Ježíšově modlitbě« spočívá v opakování formule, jejíž jednotlivé části mají bohaté zakořenění v Písmu a která je zároveň mocným vzýváním i silnou prosbou (například: »Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou«), Tato formule se přizpůsobuje přirozenému rytmu lidského dechu. Srovnej rovněž svatý IGNÁC Z LOYOLY, Duchovní cvičení, č. 258.
(34) Srov. 1 Sol 5, 17. Také 2 Sol 3, 8-12. Tyto a jiné texty vyvolávají otázku: jak sladit závazek ustavičné modlitby s požadavkem pracovat? Srovnej například – AUGUSTIN, Epistula 130, 20; PL 33, 501nn; JAN Kassián, De institutis coenobiorum III, 1-3; SC 109, 92-93; dále je možno uvést dílo prvního otce syrské církve:Afraatus, Orationis demonstratio, č. 14-I5 – tyto odstavce jsou věnovány »skutkům modlitby« (srov. J. Parison (ed.), Afraatis Sapientis Persae Demonstrationes, IV; PS I, 170-174.
(35) Srov. Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad VII, 4,6.
(36) AUGUSTlN, Enarrationes in Psalmos, CXLII, 6; PL 37, 1849. Srovnej rovněž Tract. in Ioan., IV, 9; PL 35, 1410: »Když se tedy neměl (Jan Křtitel) za hodna ani této věci, byl opravdu plný Ducha svatého, vždyť jako služebník uznal svého Pána, a tak si jako služebník zasloužil stát se přítelem.“ – Poznámka překladatele: Augustinův komentář k Jan 1,27, kde Jan Křtitel prohlašuje, že není hoden ani rozvázat řemínek u obuvi tomu, který přichází za ním.