Bez přestání se modlete (1 Sol 5, 17)
aneb kde na to vzít chuť a čas
Dagmar Kopecká
Modlitba je nenahraditelnou, životně důležitou potřebou naší duše. A co víc: je naší radostí, nejvyšší výsadou, předchutí blaženého patření na Boží tvář. Náš každodenní život však za touto pravdou mnohdy silně pokulhává nebo se s ní míjí: modlitbu častěji vnímáme jako neřešitelný problém, vzdálený ideál či nepříjemnou povinnost. Jakých zbraní se musíme chopit, abychom v boji o vytrvalou modlitbu zvítězili?
Boj o modlitbu
Cesta od první nesmělé modlitby k umění stále se modlit bývá většinou velmi dlouhá a namáhavá, plná překážek, nástrah, oklik. Na začátku jsme povzbuzováni dosud neprožitou radostí, úžasem nad rozlehlostí a krásou dříve netušeného světa, do něhož jsme zváni. Prožíváme svoji první lásku k modlitbě a zdá se nám, že bez ní již nedokážeme žít. Cíl cesty, v němž si již opravdu život bez modlitby nelze představit – protože celý život se zde stává modlitbou – bývá však v tuto chvíli nepředstavitelně daleko.
Po počátečním období zamilovanosti přichází vystřízlivění, modlitba postupně zevšední. Najednou si nejsme schopni vybavit, co nás k ní tak přitahovalo, proč jsme měli před očima jenom ji. O naši pozornost se znovu začíná ucházet tolik jiných lákavějších věcí, náš rozum marně křičí, že modlitba je cennější a důležitější. Nepokoušíme se sice (ještě) zpochybňovat oprávněnost Ježíšova požadavku, že „je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1), ale víc a víc máme pocit, že bychom mu nemohli dostát, ani kdyby zněl: „je třeba jednou denně se chvilku modlit“. Oslabeni v touze a důvěře, zbaveni radosti a útěchy z modlitby musíme se učit opravdové lásce k ní, lásce nezištné, vynalézavé, lásce, která všechno vydrží, lásce na celý život.
Zdá se zarážející, že člověk, jehož smysl tkví v životě s Bohem, potažmo takový, který již Boha uznává jako nejvyšší dobro, postrádá přirozenou náklonnost k němu a musí se do modlitby nutit. Proč člověk, byl-li stvořen pro Boha, je pro tento vztah tak nedostatečně disponován? Nejde o defekt stvoření, vždyť veškeré Boží dílo je velmi dobré; je to následek hříchu prvních lidí, kteří neobstáli ve zkoušce svobody. Dědičný hřích a jeho následky (obtížné poznání pravdy, zlá vůle, slabost v úsilí o dobro, neuspořádaná žádostivost,…) jsou pádnou odpovědí na naši otázku, proč nás pokrok v duchovním životě, a tedy i pokrok v modlitbě, stojí tolik sil, proč se neobejde bez přemáhání, bez askeze. Jinými slovy: proč o modlitbu musíme bojovat.
Skutečně, je to tak: modlitba je boj. Boj proti nám samým, již jsme oslabeni hříchem, boj proti pokušení a lákadlům světa, a boj s ďáblem, jenž se nás snaží od Boha a od modlitby odvrátit. Boj o modlitbu je obtížnější než všechny ostatní zápasy; modlitba je do našeho posledního vydechnutí spojena s namáhavou těžkou bitvou (stařec Agathon). Zaskočí-li nás první či další a další neúspěchy, nenechme se odradit. Jedna prohraná bitva ještě neznamená porážku. Osudnou chybou by však bylo vzdát se či z boje utéct.
Stejně tak by naší modlitbě neprospělo, kdybychom se do boje o ni vrhli bezhlavě, bez rozmyslu. Mohli bychom snadno upadnout do léčky nepřítele, mohli bychom své síly zbytečně vyčerpávat v bezvýznamných bojůvkách, mohli bychom přehlédnout nabízející se účinné prostředky či zapomenout na osvědčené rady a zkušenosti druhých.
Zkusme si nyní zformulovat několik zásad, na něž bychom v úsilí o modlitbu – má-li nést plody – rozhodně neměli zapomínat:
- Stálá, resp. častá modlitba je nezbytností, nelze se bez ní obejít. Kde chybí modlitba, nastává duchovní smrt.
- Růst v modlitbě vyžaduje pokoru, pravdivé zhodnocení vlastní situace, přiznání chyb, nedostatků a potřeby stálého zdokonalování.
- Modlitba není nedosažitelný ideál, každý člověk, v každé situaci, je povolán k modlitbě. Bůh nám nabízí všechno, co k modlitbě potřebujeme.
- Modlitba je Božím darem, ne my, ale Bůh je pánem naší modlitby. Nechme se jím vést, když hledáme vhodný čas, vhodné místo i formu naší modlitby, svěřme do jeho rukou i její výsledek.
Nezbytnost modlitby
Bez modlitby to nejde. Jak jednoduché, jasné, nezpochybnitelné pravidlo. A přece se mnoho z nás dnes a denně pokouší bez modlitby obejít. Známe sice pravdu o modlitbě, ale svůj život jsme jí nepodřídili. Uznáváme, že modlitba je životně důležitá, ale právě jen svými slovy. Než od svých slov a myšlenek přejdeme k činům, stihneme pravdu vyměnit za pohodlnější lži.
Tato propast mezi tím, co o modlitbě říkáme a jak modlitbu praktikujeme, je velmi nebezpečná. Jednak proto, že se tváří, jako by nebyla. Může nám příliš dlouho trvat, než zjistíme, že s námi a s naší modlitbou něco není v pořádku. Dále proto, že má tendenci snadno a rychle se prohlubovat, klesání v duchovním životě je vždy snazší než výstup. A především proto, že přerušuje právě tu cestu, jež nás v našem boji o modlitbu může dovést k vítězství.
Úsilí o modlitbu, jež se nejprve nevypořádá s tímto rozporem mezi slovy a skutky, jež nebere zcela vážně poznanou pravdu a zapomíná na nutnost podřídit se jí, nemůže být plodné. Naše víra v nezbytnost a nenahraditelnost modlitby musí být natolik pevná, aby obstála v každé situaci, bez ohledu na to, zda zakoušíme radost z modlitby či zda je nám dáno vidět její výsledky. Musí překonat mnohé překážky a odolat mnohým pokušením, od obyčejné lenosti, nechuti k modlitbě, přes pocit vyprahlosti, opuštěnosti od Boha až po lstivé úskoky a našeptávání ďábla.
Bez modlitby to nejde. Začněme brát tuto pravdu smrtelně vážně a začněme s tím teď hned. Každým dalším dnem prožitým bez modlitby v nás zlozvyk modlitbu odkládat sílí a pevněji se zakořeňuje. Každou zanedbanou modlitbou se vzdalujeme od pramene života.