Služebnice Boží, matka Marie Elekta od Ježíše

sr. M. Milada od Spasitele světa OCD

Stejně, jako se v Písmu Boží aktivita vůči lidem zjevuje někdy slovy, jindy činy, tak i mezi Božími přáteli rozeznáváme některé, jejichž blízkost Bohu vytušíme spíše z jimi napsaných spisů, a jiné, u kterých nepřehlédnutelné Boží působení prosvítá především z jejich života a skutků.
U matky Marie Elekty od Ježíše, zakladatelky Karmelu sv. Josefa v Praze, platí nepochybně to druhé, i když i zde jsme odkázáni na velice skromné informace. Staré zápisy a útlé životopisy k nám sice hovoří o svatosti jejího života, mnoho podrobností nám však neudávají. Sama matka svůj „Život“, v němž na příkaz zpovědníka psala o milostech přijatých od Boha, před svou smrtí nechala hodit do ohně se slovy, že neobsahuje nic než holá pokrytectví… Zbylo po ní pár dopisů, které se ovšem příliš popisem jejího vnitřního života nezabývají, několik jejích zbožných sentencí a ekonomických zápisů o správě kláštera. Snad jen dopisy od jejích zpovědníků nám trochu pomáhají nahlédnout do jejího vnitřního světa.
Přesto se pokusíme vykreslit její duchovní portrét. Průběh jejího života alespoň v těch nejzákladnějších rysech známe. Mnohé z těchto událostí můžeme chápat symbolicky – jako určitá „znamení od Boha“ – a pokusit se je interpretovat. Nejsme však odkázáni pouze na písemné záznamy. Hlavním „klíčem“ k porozumění jejímu životu je Boží „čin“, který se projevil až po její smrti – je to její, již 350 let, zachovalé tělo. Tento moment nám umožňuje zaujmout výchozí pozici, ze které můžeme její život nahlížet a porozumět mu.
Kateřina Tramazzoliová se narodila v italském městě Terni dne 28. ledna 1605 jako třetí dcera zchudlého šlechtice Alessia Tramazzoliho a jeho ženy Eutropie, narozené Ciamborlaniové. Velký vliv na výchovu dívenky měl bratr jejího otce, Mons. Angelo Tramazzoli, který byl rektorem farního kostela sv. Jana Evangelisty v Terni. Ten byl natolik ovlivněn novou vlnou zbožnosti šířící se do Itálie ze Španělska, spiritualitou reformovaného Karmelu, že přes skromné prostředky, jimiž disponoval, pomohl v roce 1618 založit ženský klášter bosých karmelitek ve svém městě.
V životopisech napsaných po smrti matky Elekty se vypráví vícero legendisticky zabarvených epizod, např. že děvčátko vyšlo z lůna matky s velmi jemnou kůží, která vyvolávala dojem, jako by bylo oblečeno v bělounké šaty, a proto jí lidé předpovídali budoucnost řeholnice a nazývali ji „svatým dítětem“. Je opěvována její tichost, poslušnost a zdrženlivost. Její strýc měl napomínat zbožné rodiče, aby holčičku pečlivě vychovávali, neboť „její život bude plný nespočetných ctností. Bůh skrze ni ukáže celému světu svou moc.“ Přestože se nyní nad podobnými výroky pousmějeme, není pochyb, jak bude patrné z pozdějších událostí, že se u mladé Kateřiny musely nějakým způsobem projevovat rysy, které ukazovaly k prohloubenému duchovnímu životu a vnímání. Dívenka se poměrně brzy naučila různým modlitbám a zřejmě se nemodlila jen ústy. Modlitba jí začíná přitahovat. Snad právě v tomto směru na ni působil i její strýc, kněz ovlivněný tereziánskou zkušeností, který o maličkou neteř projevoval živý zájem. Kateřina sama svému strýci a zároveň duchovnímu vůdci již tehdy v prostotě svěřuje všechny své zkušenosti i nedokonalosti.
Podobně jako mnoho dalších karmelitánských světců, je i Kateřina v době svého dětství podrobena bolestné zkoušce, když jí v deseti letech těžce onemocní milovaný otec, na něhož je velmi vázaná, a přes všechny její vroucí modlitby za milost uzdravení umírá. Smrt otce je pro její citlivé nitro takovým otřesem, že je zapotřebí Božího zásahu, aby bolest unesla. Ve své duši uslyší tajemný hlas, který jí říká: „Neboj se, od nynějška budu Já tvým Otcem.“ Tato zkušenost posílí její předčasnou vyspělost a zanítí v ní takovou touhu po Bohu, že se rozhodne mu úplně odevzdat.
Roku 1626, ve svých jedenadvaceti letech, vstupuje spolu se svou sestrou Lucií do kláštera bosých karmelitek v rodném městě Terni. Před nedávnem založený klášter trpěl velkou nouzí a sloužilo se v něm Pánu za nejchudších podmínek. Životospráva řeholnic už nemohla být chudší. I když sestry neměly tehdy běžně požadované věno, na přímluvu strýce směly vstoupit s nepatrným obnosem.
Dva týdny po vstupu do kláštera přijala Kateřina řeholní hábit a dostala jméno Marie Elekta od svatého Jana a o rok později složila své řeholní sliby. Sestra. Marie Kateřina od sv. Dominika, matka novicek, klade sestru Elektu za vzor ostatním členkám komunity.
V roce 1629 zatoužil císař Ferdinand II. spolu se svou manželkou, císařovnou Eleonorou z rodu Gonzágů, vybudovat ve svých zemích ženský Karmel jako modlitební hráz proti náboženskému a morálnímu chaosu třicetileté války. Vedení řádu karmelitánů rozhodlo, že do zaalpských zemí vyšle skupinu sester složenou ze dvou klášterů, staršího kláštera v Janově a mladého v Terni, vždy po dvou sestrách. Z Janova jsou vybrány dvě zkušené, starší sestry – matka Paula Marie od Ježíše (ze šlechtické rodiny Centurioni) a sestra Marie Terezie od sv. Onurfia, z Terni taktéž zkušená novicmistrová Marie Kateřina od sv. Dominika, která již zakládala Karmel v Terni z mateřského kláštera v Římě, a mladičká Marie Elekta od sv. Jana. Tento fakt samotný jistě velmi mnoho napovídá o mimořádné osobnosti matky Elekty, když pro tak zásadní úkol, jakým bezpochyby nové založení kláštera je, byla mezi třemi zkušenými ženami středního věku vybraná mladičká, teprve čtyřiadvacetiletá, sestra.
Marie Elekta však o těchto jednáních na vysoké úrovni neměla ani tušení. Jak ale vyprávějí staré životopisy, byla v den, kdy se měla dozvědět tuto zprávu, při modlitbě vnitřně naplněna zcela zvláštní touhou, nadpřirozeným hnutím, které ji zvalo k oběti sebe samé. Po skončení modlitby ji v cele čekala sestra Marie Kateřina a oznámila jí rozhodnutí představených. Sestru Elektu zpráva nepřekvapila ani se nesnažila hledat záminky, jež by ji úkolu zprostily. Tak po třech letech, prožitých na Karmelu v Terni, dne 5. září roku 1629 „abrahámovsky“ opouští své rodné město, do kterého se již nikdy nevrátí.
Cesta přes Alpy není pro mladou a tělesně křehkou mnišku vůbec jednoduchá. Trpí úzkostí ze strmých, skalnatých cest a nechutenstvím z předkládaných tučných a žluklých pokrmů, takže nakonec jí jen chleba. Přesto právě při tomto putování dochází ke dvěma zaznamenaným symbolickým příhodám, které se zároveň stanou počátkem silného duchovního přátelství mezi mladou sestrou a matkou Paulou Marií. Tato vnitřně silná žena nejen svými nemocemi a utrpením, ale i svými viděními velmi přípomínala svatou Terezii. Právě ona má na této cestě vidění, při kterém jí Bůh dá poznání vnitřního stavu jednoho hraběte, vyslaného císařovnou Eleonorou sestrám do Bologni jako vůdce celého doprovodu. Spatřila ho celého černého pro množství nevyznaných hříchů, ruce a nohy spoutané okovy, v nichž ho drželi zlí duchové, aby jim nemohl uniknout. Kdykoli se však hříšník přiblížil k vozu, který vezl sestru Elektu, ďáblové se dali na útěk naplnění hrůzou a nechávali spadnout okovy, jimiž byl hrabě spoután. Když se naopak od vozu vzdálil, znovu se na něj vrhali a spoutali ho ještě pevněji. Matka Paula své vidění hraběti vyprávěla, nařídila mu zdržovat se výlučně v blízkosti vozu sestry Elekty a zapřísahala ho, aby změnil svůj život. Hrabě, otřesený do hloubi nitra a citlivý na působení milosti, tak učinil a projevil svou velikou vděčnost oběma sestrám. Po důkladném přezkoumání ze strany představených bylo zároveň díky dalšímu nadpřirozenému poznání matky Pauly změněno jméno sestry Marie Elekty od sv. Jana na Marii Elektu od Ježíše jako znamení jejího užšího spojení s jejím Ženichem. Co tato změna v životě Marie Elekty znamenala, se můžeme jen dohadovat, ale zcela jistě byla pro ni novým začátkem na duchovní cestě.
Výprava vstoupila do Vídně dne 2. listopadu roku 1629 a již za šest dní po příchodu byl zahájen život v novém klášteře. Ve Vídni, v novém prostředí, Marie Elekta dozrává lidsky i duchovně celých čtrnáct let. Doba strávená ve Vídni nebyla pro ni ta nejšťastnější, naopak se vyznačovala zmatkem a temnotou. Mladá sestra je zde nucena překonávat těžké začátky klášterního života v novém společenství, musí se vyrovnat s pro ni drsným podnebím, odlišnými jídly i nápoji, jazykovou bariérou a z toho vyplývajícím pocitem izolace. Se svými spolusestrami musí také neustále snášet rozruch, zmatek a nepokoj, který do domu vnášely vytrvalé návštěvy císařského dvora. Vyrovnat se s módním zájmem o „novou zbožnost“ tereziánského Karmelu a zároveň se principy, jež tato nová zbožnost stanovovala, musel být – jistě nejen zde – jeden z nejnesnadnějších úkolů nově zakládaných ženských Karmelů. Proto stálý styk s osobami nejvyššího společenského postavení, jako byl císař, císařovna a jiní příslušníci císařského dvora, a přepych s tím spojený musely nevyhnutelně mladou mnišku z chudého kláštera zneklidňovat a vytvářet ne zrovna bezvýznamná psychická napětí. Jak nám napovídá zachovaný dopis od jejího zpovědníka, tělesné i psychické potíže byly navíc umocněny duchovní temnotou: „Z Pánovy strany Vám říkám, abyste nechala být ty noční děsy mysli a výpady démonů, a co nejdřív je zažeňte ze svého srdce, pohrdajíc všemi těmito útoky démonů, tím, že se přimknete odvážně ke Kristu, svému Ženichovi, s novou důvěrou…“
Celková změna života se podepsala na zdraví Marie Elekty; často trpěla bolestmi hlavy a její celkový zdravotní stav se začal zhoršovat. Jeden z mála dopisů, který se nám zachoval a který mladá mniška posílá převorce do Terni, nám velmi jasně přibližuje její vnitřní stav i situaci v novém klášteře: „Má Matko, nemyslete si, že moje bolest hlavy pochází z přílišné horlivosti ducha, od toho jsem hodně daleka, i když jsem jako ponořená do žhavého ohně dobrého příkladu, který mi dávají spolusestry. Nicméně já setrvávám ve svém obvyklém chladu, celá zmrazená, až tak, že jak věřím, právě toto je příčina mých bolestí hlavy… Moje drahá Matko, chci vám vyprávět o třech posledních sestrách, které byly dámami Jejího Veličenstva císařovny a nyní jsou oné Vládkyně nebes… Po nešporách se dostavily doprovázené císařským Veličenstvem a Nejjasnější Výsostí s celým dvorem: můžete si představit, s jakou parádou! Přijely v kočáře Jejího Veličenstva vykládaném zlatem, oblečené do bílých brokátových šatů vyšívaných zlatými kvítky a posetých brilianty, okrášlené šperky na hlavách, kolem krku a kolem pasu… byly tak krásné, že vypadaly jako andělé!… Všechny tři jsou výborné osoby, alespoň podle toho, co slyším od naší matky, poněvadž já se v tomto nevyznám. Doufám, že se nám s pomocí našeho Pána bude ve všem dařit …“
Po tak význačných událostech, které nastaly po cestě do Vídně a které ukázaly na vnitřní čistotu této mladé mnišky a její spojení s Pánem, se nám může zdát tento vývoj překvapující. Když si však uvědomíme, že zde ve Vídni byla v tak mladém věku jmenována novicmistrovou, a v roce 1638, ve svých 33 letech – i díky dispensu Svatého stolce – zvolena převorkou, svědčí to nejen o dobrém duchovním vedení matky Pauly Marie, ale také o jejích lidských a duchovních kvalitách a organizačních schopnostech. Lze z toho vyvodit, že Marie Elekta v tomto období dorůstá do poslání duchovního mateřství, a to cestou rozšiřování jejího vnitřního horizontu skrze temnotu a nechápání. Dopis od jejího zpovědníka, otce Šimona od sv. Pavla, odráží tuto její situaci: „Ať se Vaše Důstojnost stará, aby jim (sestrám) pomáhala, volala si je často do své cely a hleděla jim říci nějakou věc ducha a modlitby… Prostě hleďte, abyste jim byla pravou matkou, jež může říct se sv. Pavlem: „Děti moje, znovu vás bolestně rodím“. Ó drahá matko, jak milé a jak příjemné jsou Bohu ty Nevěsty, které rodí duchovní dcery. Co se týká Vás, matko, snažte se milovat Boha a nemít strach a vytrvejte ve svém klidu a věřte, že já Vám říkám pravdu, tj., že Vaše duše je tak očištěná, že o jiném nemůže být nikdy pomyšlení: ujišťuji Vás, že nejste nic jiného než bílý papír přes jakýkoliv úsudek (vašeho) rozumu, který by se stavěl proti (tomuto tvrzení)…“
V roce 1643 byla matka Elekta navržena a vybrána samotným císařem Ferdinandem III. jako zakladatelka nového kláštera v Grazu, kde prožila dalších třináct let jako vikářka a později jako převorka. O průběhu těchto let nevíme mnoho podrobností, jen tolik, že léta zde prožitá patřila k jejím nejšťastnějším. Klášter si získal dobrou pověst a podobně se mluví i o jejich převorce. Otec Lev od Tří králů, bosý karmelitán, lektor teologie v Grazu a zpovědník matky Elekty, po její smrti vydal svědectví, že to – podle jeho soudu – byla v té době jedna z nejčistších a nejsvětějších duší, které v církvi bojovaly.
Svazek zachovaných dopisů, psaných matce Elektě jejím bývalým zpovědníkem otcem Šimonem, nám trochu poodhalí toto její životní období a překvapí nás vroucností citu: „Zdá se mi, že už je to sto let, co jsem neviděl moji nejdražší matku. Doufám, že ji uvidím příští pondělí, ale nevím, jak spolu budeme mluvit, protože se obávám, že nám k tomu slzy nedopřejí času. Drahá matko, jak je mi těžko, když pomyslím, že musím opustit Vaši Důstojnost, avšak útěcha, kterou jsem ve Vás měl a naopak, byla příliš veliká a Bůh nechtěl, abychom měli tak veliké potěšení v tomto životě… Navěky ať je za to oslavováno jeho svaté jméno.“… „Milujte z celého srdce jen toho, který jediný je hoden, aby byl Vámi milován, důvěřujte mu celým srdcem a nepochybujte o jeho pomoci a jinak vykonávejte všecky své věci, jak jste se zavázala je vykonávat, ale stále s onou odpoutaností, o níž jsem hovořil a která spočívá v tom vnitřním a ne v tom vnějším.(…) Bůh nechť zahrne Vaši Důstojnost tisíci požehnáními a dej Vám tolik své lásky, kolik si jí pro Vás tak horoucně přeji, že bych si přál vidět Vás celou planoucí tímto Božským ohněm, a tato touha je ve mně tak silná, že bych to nedovedl jinak vyjádřit, protože se mi zdá, že Bůh obrovsky hladoví po Vašem srdci.“… „Ó matko nejmilejší, dcero a sestro, které nemohu nic zakrýt, kterou tolik miluji v Pánu, že jsem nikdy vůči žádné duši necítil takovou touhu po dokonalosti jako u té Vaší Důstojnosti a ta každým dnem tak vzrůstá… A tak drahá matko, usilujte ze všeho vytěžit lásku a toto mějte stále před očima, aniž byste víc už ani na okamžik ztrácela čas, jež by nebyl zasvěcen milování toho, který je tolik hoden být milován.“
V roce 1656 se konečně přes různé překážky podařilo realizovat založení pražského Karmelu, které bylo projektem císařského páru již od třicátých let, kdy císařovna Anna Maria učinila slib Bohu, že založí tento dům, jestliže se jí narodí dědic trůnu. I sem byla vybrána jako zakladatelka matka Elekta, která 16. srpna 1656 opustila klášter ve Štýrském Hradci a 1. září přijela spolu s dalšími spolusestrami z Grazu a Vídně do hlavního města Čech. Přivítal je nadšený dav Pražanů, protože převorku v této době již obklopovala pověst svatosti. Skupina příchozích sester se tu setkala s polskými karmelitkami, jež do Prahy utekly před polsko-švédskou válkou. Marie Elekta byla ihned jmenována vikářkou a přes své zhoršující se nemoci se snažila věrně vykonávat jí svěřený úřad. Brzy však byla zde vystavena velmi těžké zkoušce, když polské sestry a jejich laičky veřejně poškodily její pověst; u arcibiskupa ji obvinily z přehnané přísnosti a tato zpráva se dostala až do Říma. „Bůh buď požehnán, protože zde jsem dobře poznána,“ je jediné vysvětlení a obhajoba matky Elekty. Převorce do Terni pak napíše: „Praha je místem křížů a umrtvování. Za všechno budiž Pán požehnán.“ Láska ostatních sester se naopak viditelně projevila v roce 1660 prosebným dopisem otci generálovi, v němž ho žádají, aby matka Elekta nebyla odvolána na další nové zakládání, nýbrž aby zůstala v Praze, neboť ji zde pro její ctnost a moudrost nezbytně potřebují. Výrazem převorčiny velké vnitřní svobody je lístek nalezený v knize jí používané: „Mým potěšením je, že Bůh je Bohem. Mým uspokojením je, že Bůh je Bohem. Mým zalíbením je, že Bůh je Bohem. Mým plesáním je, že Bůh je Bohem. Mou láskou je, že Bůh je Bohem. Mým bohatstvím je, že Bůh je Bohem. Mým štěstím je, že Bůh je Bohem. Mým nasycením je, že Bůh je Bohem. Mou radostí je, že Bůh je Bohem. Co tedy bude, když je všechno mé?…“
Svou smrt matka Elekta předpověděla. Na začátku roku 1663 dostala prudký zápal plic, ale ještě na Tři krále podpíraná sestrami přichází vysílená do chóru, kde spolu s nimi podle tradice obnoví svou profesi. Po zaopatření umírá nad ránem 11. ledna 1663 ve svých 58 letech.
Tři roky po její smrti, i díky vícero proroctvím, se sestry rozhodly otevřít hrob své bývalé převorky. Nalezly ho naplněný vodou, oděv zetlelý, ale tělo své matky nepochopitelně neporušené. Lékařské komise prohlásí tento jev za mimořádný a nevysvětlitelný. Tělesné ostatky první převorky jsou v klášteře bosých karmelitek v Praze zachovány dodnes.

Zpět