Osm zdrojů duchovní nestability podle mnišské tradice
Akédia v pojetí Evagria a Jana Kasiána
Václav Ventura
Mnišství
Jsme často fascinováni objevy moderních věd, včetně psychologie a psychiatrie. Bylo by však nemoudré nevzít v potaz i předchozí objevy a zkušenosti. A jistě nejme první, kdo se pokouší nalézt diagnózu i terapii našich vnitřních fenoménů a bolestí. I velcí analytici duše jasnozřivě nahlédli, že ve starých mýtech a náboženských zkušenostech dřímají zkušenosti, jež mohou přispět i dnešní době. Netřeba připomínat Freudovu četbu bájí a Jungův zájem o starověkou gnózi.
Dovolte mi, abych soustředil naši pozornost na oblast, kde byla věnována introspekci a konfrontaci člověka se sebou samým eminentní pozornost. Mám na mysli mnišství. Je to navýsost zajímavý jev, který prochází napříč staletími, kulturami a náboženstvími. Dá se říci, že mnišství vytváří religiózní a antropologickou konstantu.
Společný jmenovatel lze nalézt v samotě se sebou samým, Bohem, Transcendencí a v životě výrazně skromném, odříkavém, který má za cíl získání vnitřní svobody (později se do mnišského ideálu zahrnuje stoická apatheia), aby se uzdravila a rozvíjela lidská přirozenost.
A skutečně se mnišství od samých počátků, které můžeme sledovat z dochovaných literárních pramenů, chápalo jako terapie existenciální nemoci a odcizení lidské přirozenosti, a zároveň jako zápas o vnitřní svobodu od všech tenzí zla, jež má ekologický a kosmický dosah. V kouzelných historkách o velkých mnišských postavách se líčí přátelská proměna vztahů mezi mnichem a divokými zvířaty, ukazuje se, jak se mrtvá příroda pouště mění díky práci a askezi v obyvatelné oázy, rozšiřuje se prostor života.
Je-li tedy mnišství zápasem o svobodu a snahou o terapii lidské přirozenosti, v čem spočívá spoutanost, nesvoboda a existenciální nemoc?
Podívejme se na nejstarší literární prameny, které zachycují vnitřní zápasy mnichů o tuto svobodu.