O smyslu kontemplativních řeholí dnes
Bernardin Schellenberger OCSO
Mluví-li mnich sám o sobě, je to nedůsledné, ba protismyslné. Vždyť přece není ničím, nemá nic a nedělá nic, co by stálo za řeč. Čím hlouběji je během let zajat tajemstvím svého povolání, tím méně je schopen o něm něco říci. Může smysluplně mluvit jen o Bohu a o Ježíši Kristu, který mu vše vzal a který ho nenechá na pokoji. Ale těžko může mluvit i o Bohu, neboť zakouší mnohem intenzivněji, kde všude pro něho Bůh není, než kde je přítomen. Může říci s Jobem:
„Půjdu-li vpřed, není nikde,
jestliže zpět, též ho nepostřehnu,
učiní-li co vlevo, neuzřím ho,
skryje-li se vpravo, neuvidím to.“
(Job 23, 8-9)
Jeho představy, pojmy a zkušenosti o Bohu se mu jedna po druhé rozplývají, anebo jsou mu násilně rozbity, a nakonec možná jen více ví, kdo a jaký Bůh není. A přece na něho tento Nepřítomný a Neznámý doléhá a on se od něj nemůže odtrhnout, jako Jeremiáš, který lkal:
„Řekl jsem: ,Nebudu připomínat Hospodinovo slovo, už nebudu v jeho jménu mluvitʻ, avšak je v mém srdci jako hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech. Jsem zdrcen tím, co musím snášet, dál už nemohu.“ (Jer 20, 9)
Ve zbožnosti a teologii naší doby hraje velkou roli názor a zkušenost, že Bůh a svět („svět“ ve smyslu stvoření a skutečnosti, s níž se setkáváme) nejsou ve vzájemném protikladu. Přes porušený vztah světa k Bohu lze snad Boha nalézt v hloubi světa a na jeho vrcholcích. A proto není třeba se od světa odvracet, chceme-li přijít k Bohu; spíše by se měl člověk se svým hladem a žízní po Bohu obrátit s vírou k světu a tam, v srdci světa, najde svého Boha.
Mnichova základní zkušenost je jiná. Není třeba, aby opustil svět, tím méně aby jím opovrhoval: svět opouští jeho, stejně jako opustil Joba, když se mu rozpadly všechny pozemské statky a jistoty, s nimiž přece dosud nakládal v naprosté nevinnosti a bázni Boží.
Bůh je pro mnicha naprosto jiný, nepochopitelný, někdy dokonce hrozivý. Pro mnicha platí to, co říká sv. Pavel: že dosud ničeho nedosáhl a není ještě dokonalý. Ale všechno, co mu kdysi připadalo jako pozitivní hodnota, jako zisk, se pro něj stalo ztrátou. Zmocnil se ho Kristus a on sám se snaží zmocnit nové nejvlastnější skutečnosti a plnosti svého života, avšak ještě se jí nezmocnil (srov. Flp 3, 7.12-13). Visí mezi nebem a zemí, nebe ještě nedosáhl a na zemi už nemá domov. Sídlí v krajině nevhodné k usídlení. Trčí mezi samými rozpory, které mu zabraňují někde se usadit, a co je ještě důležitější, které mu zabraňují někde usadit svoji představu o Bohu. Musí se zásadně bránit jakékoli představě o Bohu, která by byla výplodem jeho vlastních přání a projekcí. Nenachází Boha v prodloužení a prohloubení svých radostí, a nenachází ho ani v prodloužení a prohloubení svých úzkostí.
V průběhu staletí se vyvinuly velmi rozličné formy mnišského života. Mám-li zde mluvit o něčem z vlastních zkušeností s řeholním životem, musím se nutně omezit na tu formu, v níž sám žiji. Jsou to „reformovaní cisterciáci“ čili „trapisté“. Základem jejich života je řehole svatého Benedikta, orientují se však záoveň silně na předbenediktinské mnišství, jmenovitě na otce poustevníky. Tato forma života má několik charakteristických znaků: zřetelný odstup od života ostatní společnosti, záměrné omezení na poměrně malé společenství, samota, mlčení, noční bdění, posty, strohý, téměř monotónní denní rytmus v neustálém střídání modlitby, duchovní četby a prosté tělesné práce.
Nezasvěcený člověk a nově příchozí jsou nakloněni považovat takový život za klidné, bezpečné, snad i poněkud umělé žití, v němž má člověk velmi mnoho času a příležitost věnovat se duchovnímu životu, rozjímání a modlitbě, za posvátné prostředí, jemuž gregoriánský chorál a vytříbená liturgie dodávají posvěcení a důstojnosti. To samozřejmě do určité míry platí. Nově příchozí, jemuž se „radosti tohoto světa“ nezdály dost smysluplné, očekává, že zde nyní najde smysluplnou, dostačitelnou náplň a obsah pro svůj život. Má více či méně zřetelně na mysli určitý ideál „kontemplativního řeholníka“, který žije pouze s Bohem a pro Boha v harmonickém společenství stejně smýšlejících. A tento ideál se potvrzuje nesčetnými texty mnohaleté tradice: být mnichem znamená „vacare Deo“ – být volný, svobodný pro Boha – abychom citovali jen jednu z nejoblíbenějších formulací.
Avšak tato naivní představa se u každého, kdo se oddá kontemplativnímu životu, dříve nebo později dostane do fundamentální krize. Nutně pozná, že jednak snést ono „volno“ není tak snadné, jak si představoval, jednak že se „Bůh“ nedostaví tak rychle a takovým způsobem, jak očekával. Možná si myslel, že bude v duchovním životě postupovat, jakmile jen získá dost času, prostoru a příznivé prostředí pro duchovní cvičení, četbu a rozjímání. Co však ve skutečnosti zažije, vypadá spíš jako zvrat vrhající jej nazpět: ocitne se opět v poli napětí, v němž se zpochybňují jeho dosavadní představy. Celý jeho „duchovní život“ možná proskne jako mýdlová bublina. Liturgie, soukromá modlitba, rozjímání mu nepřinášejí očekávané ovoce – naopak: jeho zkušenosti s tím vším doslova vysychají. A všude se vynořují nečekaná napětí. Je-li člověkem toužícím po samotě, tísní ho neustálé požadavky kladené komunitou. Má-li spontánní sklon k družnosti, těžce nese břímě osamělosti. K těmto a podobným konfliktům přistupuje bolestná zkušenost, že jeho spolubratři jsou tak strašně obyčejní, slabí, nedůslední lidé. A konečně musí poznat, že on sám je zrovna takový. On, který se vydal hledat Boha, nenalézá Boha, kterého očekával, nýbrž sebe sama a své bratry v celé jejich nahotě a ubohosti. Nakonec se snad zoufale ptá sám sebe, zda je na správném místě, jaký to vůbec má všechno smysl anebo jaké že chyby se to vlastně dopustil.
Ve skutečnosti je takový vývoj normální a jedině správný. Řeholník je v určitém smyslu systematicky dováděn k nulovému bodu. Výraz „vacare Deo“ – být prázdný pro Boha – odhaluje svůj hlubší smysl: řeholník musí být doslova „vyhlouben“, „vyprázdněn“, „zničen“ před Bohem a pro něj. Musí se naučit opouštět všechny své pojmy a očekávání. To je bezpodmínečně nutné, jinak by se rychle a nepozorovaně, se subtilní a zákeřnou pýchou vmyslel do falešné role duchovně zkušeného člověka. Možná by propadl iluzi, že klášter je něco jako křesťanský zájmový klub, v němž jde o to, udržovat svou radost z Boha při životě vždy novými prostředky – a vzhledem k dnešní nabídce meditací, myšlenek a duchovních podnětů všeho druhu by mu jistě nikdy nedošla témata. Pravděpodobně by i sám brzy takové náměty produkoval. Nebo by přijal roli liturgického činitele, církevně aprobovaného předříkávače modliteb a orodovníka, který svou „chórovou službu“ zasává pokud možno podobně jako úředník, s placenou každoroční dovolenou a s právem na přiměřené volno. K takovému pojetí může svádět i určité očekávání ze strany druhých lidí spojované s jeho postavením, což už dnes není naštěstí tak běžné: totiž představa, že kontemplativní řeholníci jsou jakýmisi odborníky v modlitební elektrárně, jež přes podzemní vedení zásobuje celou církev proudem milostí. A pak jsou ještě srovnáváni s deseti spravedlivými, kvůli kterým Bůh upouští od zničení Sodomy a Gomory tohoto světa. Avšak tito spravedliví se nenašli za časů Abrahámových a nenajdou se ani dnes. Rozhodně k nim nepatří řeholníci, a toho si sami musí být velmi dobře vědomi.