Apoštolovat je možné i pouhou přítomností

Jan Evangelista Urban OFM

Mnohý křesťan, který se oddal apoštolátu nebo je k němu svým povoláním, kněžským nebo zasvěceným, povolán, začíná se za určitých okolností domnívat, že je jeho snažení, jeho povolání marné nebo zbytečné. Nebudeme blíže líčit takové okolnosti, stačí, že takové jsou, a to nejrozličnějšího druhu: vnější, obecné, nebo jen místní a blízké, osobní buď v povaze apoštola, nebo v povaze jeho okolí. Není-li v jeho moci, aby je změnil, stává se mnohdy jeho snaha a činnost buď beznadějnou nebo nemožnou.
Zdá se však, že tato situace vzniká jen nebo hlavně tehdy, považuje-li kdo za apoštolát jen nebo hlavně apoštolskou činnost slovem nebo prací. Neboť třebas se tvrdí velmi důrazně ze strany církve i svatých pramenů (Písma, Otců, Učitelů), že i modlitba a oběti jsou účinné apoštolské akce, přece jen se zdají méně apoštolské než činnost nebo osobní apoštolát. Měříme totiž – a konečně správně – apoštolát podle účinků.
Je tedy za takových okolností apoštolát – a to účinný a osobní – zcela nemožný? Je třeba se ho tedy vzdát?
K tomu je dobře si všimnout v terminologii koncilu a teologů zvláštního výrazu: „prostá přítomnost ve světě“. Obojí se užívá na rozdíl od života klášterního, který „je odloučený od světa“.
A hned zde připomínáme primární princip apoštolátu, že „víra je dar Boží“ (Ef 2,8) a (spravedlivému) „bude dán výborný dar víry“ (Mdr 3,14). Tedy nikdy nestačí k podání víry Kristovy jen apoštolská činnost, vždy je vlastním začátkem i zakončením apoštolské snahy a činnosti milost. Není víry bez milosti, ale může být i víra bez apoštolátu, kromě jejího nutného zvěstování: „Víra ze slyšení“, které se může stát zcela bez přičinění některého apoštolského činitele při „náhodném“ kázání nebo četbě. – Tedy je třeba k víře milosti jakožto rozhodujícího činitele.
Abychom došli k výsledku, který máme v této úvaze na mysli, přehlédneme schematicky stupnici apoštolské činnosti či lépe, apoštolských účinků:

První je apoštolát slova.
Druhý je apoštolát činu (např. příkladu).
Třetí je apoštolát osobnosti.
Čtvrtý je apoštolát milosti.

Hlavně o poslední nám zde půjde. O apoštolátu slova a činnosti nebudeme zde mluvit, je jasné, co se těmito slovy myslí.
Mysleme tím ten účinek na nekřesťana nebo na odcizeného křesťana, který na něho zapůsobí k přijetí víry nebo milosti k obrácení, který vyplývá z celé mravní povahy i ze souhrnu všech jiných vlastností. Jsou věřící, kteří tak působivě ovlivňují okolí, a to neúmyslně, nenuceně, že přitahují k obdivu, zálibě, úctě, následování těch prvků, které tuto osobnost vytvářejí k takové dokonalosti. Je-li křesťan takovou osobností a má-li v sobě i takové rysy, které nemůže mít a nemá dokonalá osobnost člověka – nekřesťana, pak sestupuje v mysli okolí souhrnný důvod této zralosti do společného a nejhlubšího kořene, do základů víry a do Krista. Takto poznaný Kristus ve svém obraze přitahuje zájem, úctu okolí, které ho nemá. Tak přivádí křesťanská osobnost okolní lidi ke Kristu, a to by byl asi v hlavních rysech apoštolát osobnosti. Jde zde o apoštolát pouhou osobností, tedy v předpokladu, že takový křesťan nemluví, nevykonává nějaký přímý apoštolát činem, nejde v tomto případě o dobrý příklad, na který by křesťan myslel a jej dával. Jde jen a jen o „pouhou přítomnost křesťana ve světě“. I kdyby nikdy nic neřekl, kdyby byl přímo němý, ale jen by existoval, žil, pracoval, případně trpěl a jen by se o něm vědělo, že je pravdivě a živě věřící v Krista, že je katolík.
Toto je tedy pravý a účinný apoštolát. Takový, že když jest i při apoštolátě slova a činu, dodává tomuto apoštolátu takovou moc, že převyšuje sílu slova i činu a obojí podstatně zesiluje a tvrdí. Jak bychom jen mohli důrazně vpravit věřícím do duše, hlavně apoštolským činitelům, že koncil právě takto na prvém místě popisuje vlastní apoštolát laiků, neboť apoštolát slovem a činností už je apoštolátem církevním, záměrným, vytvářeným, ale tento apoštolát je pouze a jedině a vysloveně apoštolátem věřících ve světě tak, jak tam mají křesťansky žít a tímto životem tam svědčit. Ne, že by tedy neměl každý věřící nějak přímo apoštolovat, ne, naopak, má mít každý nějaký apoštolský cíl a záměr, ale to je pak apoštolát slova nebo činu, ale ne tento ryze laický a elementární, výrazně potřebný a vznešený a účinný – tj. apoštolát osobnosti.
Kdo může říci, že je nemožný nebo zbytečný? Ty, zdravotní sestro, – ty, učiteli, právníku, lékaři, obchodníku, dělníku, knězi ve výrobě i v duchovní správě, matko, otče, bratře, sestro, babičko…? Že je i to marné? Že lidé to nevidí a že tedy nevidíš po léta účinek?
Především jej nemusíš vidět. Dále: Zapomínáš na milost, která ve vhodný, od věčnosti stanovený a očekávaný okamžik přistoupí k tvému osobnímu apoštolátu a s ním a právě jen s ním počne v tajemném okamžiku, který ani ty ani snad nikdo nepostřehne, život Kristovy víry a milosti. Jsou přece různé cesty: nemoci, ztráty, stáří, otřes okolí, zklamání… Víš ty, kdy zasáhne milost, která použije jako vzpomínky nebo jako modelu tvé osobnosti, tedy tvého apoštolátu? A řekneš-li přece, že člověk také potřebuje vidět účinky své snahy, pak je na to jen ta odpověď, že tu mluvíš o vidění tvých účinků, že ti jde příliš o tu osobní útěchu z úspěchu, ale ne o víru v duši druhého. Ale ani nám nejde o to, abychom dělali apologii této touze.
Ale dál: Je ještě další, ještě mlčenlivější, ještě neviditelnější a přece nejmocnější a jedině mocný apoštolát, o jakém se snad ani ještě v literatuře apoštolátu nepsalo: apoštolát milosti.
Což není každý apoštolát apoštolátem milosti? Ano, ale zde se chceme zamyslit nad apoštolátem pouhé milosti. Nad apoštolátem bez jediného slova, bez jediného činu, ano, bez osobnosti, absolutně mlčícím nebo umlčeným. Je to apoštolát víry – pouze víry. Jako ke klasickému slovu se obracíme k podivnému výroku sv. Jana v jeho Evangeliu 7,38: „Kdo věří ve mne, tomu potečou z jeho srdce proudy vody živé.“
Je to podivuhodné místo, nápadné svou masívností. „Voda živá“ je v evangelijní terminologii buď nauka nebo víra (Jan 4,10.13-15) nebo milost. Voda jakožto pravda nebo nauka osvěžuje, dává vzrůst vědění, poznání, tedy je pro rozum. Voda jako milost dává buď světlo víry nebo ještě spíše dává sílu k životu podle víry, tedy je pro srdce a vůli a jednání. Ve všech případech znamená voda určitou působnost na to, na co teče, nebo kdo ji pije, něco Božího v něm působí. A protože je to výslovně voda „živá“, zřejmě má toto epitheton znamenat, že působí nebo podporuje život. A ještě asi ne život tělesný, nýbrž zcela jasně život duše. A protože život duše v těle se touto „vodou živou“ nerodí ani neudržuje, pak jedině a zřejmě život duchovní ať už v rozumu, to je ve víře, nebo ve vůli, to je v lásce a jednání podle nich.
Nyní jděme dále: Kristus Pán praví u sv. Jana, že z „útrob věřícího potečou proudy vody živé“. Když potečou, tedy je ten věřící nevylévá, to by se řeklo: bude vylévat proudy. Tedy potečou samy. A to je nejdůležitější, že potečou samy prostě proto, že věřící má víru v sobě. Z jeho víry a pro tuto víru potečou ony proudy bez jeho činnosti. Bude to činnost pouze a jen těch tekoucích proudů, tedy činnost milosti, ať už osvěcující rozum nebo povzbuzující, otvírající, rozněcující, obměkčující, osvěžující srdce a vůli. Tedy je to pouhá činnost milosti, bez činnosti lidské. Je to však přece činnost a protože se praví „proudy“, tedy ne praménky, kapky, ale činnost silná a mocná.
To zřejmě znamená: Věřící v Krista (a asi jen ten, kdo věří i životem, má v sobě celou, živou víru, jak říkáme v teologii, víru, formovanou láskou) jen a již tím, že někde jest, existuje, už touto pouhou přítomností mezi nevěřícími nese v sobě Krista a pak jeho milost, a ten a ta sama působí na okolí a rozlévá „proudy vody živé“, proudy milosti víry nebo lásky. To je tedy apoštolát milosti, pouhé milosti, pouhé přítomnosti.
A to je konečně apoštolát nejmocnější, ač lidsky nejméně činný, apoštolát ryze a pouze božský, ale jak svatý, jak posvěcující, jak pokorný, jak důvěřivý v moc milosti. Jako když kněz nese Nejsvětější svátost oltářní, tak nese věřící v sobě všude přítomnost Ducha svatého s jeho účinností, milostí.
A ještě se rozjímavě zadívejme na stupnici tvaru apoštolátu:
Apoštolát slova je nejmluvnější, nejprvnější, ovšem slovem Božím se šíří pravda a apoštolát je předávání Slova věčného. Ale není dokonáním, je nutnou zvěstí. Dokonáním je obrácení, a to je dílem milosti, která má své nositele v apoštolátu činnosti, skutků, příkladů. To je apoštolát již mlčenlivější, ale přece jen ještě činný. A je účinnější než slova! Apoštolát osobnosti je ještě mlčenlivější a ještě méně činný, ale zato je zase účinnější než oba předchozí: Klesá činnost, stoupá účinnost. A apoštolát milosti je už úplně mlčenlivým, je docela bez člověkovy jakékoliv činnosti, je pouhou přítomností věřícího, ale plnou přítomností Ducha svatého, a účinnost je největší.
Jako podle mínění některých teologů a omilostněných věřících působí i přítomnost Nejsvětější svátosti kolem sebe charismatické účinky, tak charismaticky působí přítomnost Krista Duchem svatým na okolí, osvěcuje, povzbuzuje, hřích zamezuje, vášně může mírnit, smiřovat. A k tomu bychom mohli přimyslit ze svatého Jana slova Krista Pána o tom,že kdo jí jeho Tělo a pije jeho Krev, v něm přebývá, žije skrze něho a pro něho. A když žije, tedy možno věřit, že i působí nejen na jeho nositele, ale i na jiné duše. Je-li jiný apoštolát viditelný a zjistitelný, je tento celý jen ve víře a z víry. Ale je tím blaživější, tím nadějnější, čím je celý ve své sféře, sféře původu i cíle, ve zrodu i účinku, od Boha k Bohu, od milosti k milosti.
A jestli jsme my ti, kteří v sobě takto nosí Krista, „Bohonositelé“ – jak se slavně jmenoval sv. Ignác Antiošský – pak jsme tím apoštoly, pak tím působíme, kam přijdeme a kde jsme, zvláště když i nutno věřit, že i duch zlý je přítomností Krista vázán a že Duch svatý může zladit duši blízkého člověka pro sebe.
A nyní: Když je Kristonoš i sám člověkem vysoce svatým, člověkem modlitby, který tím ještě rozhojňuje „plnost Boží“, kam až by mohla naše víra, naděje a důvěra doufat a kam dojít. A kdo v sobě nosí apoštolský zápal a z biřmování živoucí Milost Nestvořenou – Ducha svatého, jak by mohl myslit, že jeho apoštolát je marný, zbytečný, jen proto, že je neviditelný, a že je celý v oblasti víry, naděje a lásky.
Apoštolát je snaha o získání lidské duše pro víru a spásu. Jeho Pramenem a Dokonavatelem je Duch svatý. Jeho prostředkem nebo prostředníkem je povolaný věřící. Duch svatý působí obyčejně skrze něho, ale když prostředník, apoštol, pro okolnosti nemůže částečně nebo i vůbec nic apoštolsky konat, i tehdy ještě je podstatný apoštolát v působení milosti Ducha svatého z věřícího, podle slova přislíbení Krista Pána: „Kdo uvěří, poplynou z jeho útrob proudy vody živé“ (Jan 7,38). A to je mocná, veliká, blažená skutečnost a moc v bezmoci.

Teologické texty 91/1
s laskavým svolením

Zpět