Význam a hodnota klauzury mnišek
V tajemství Syna, který žije ve společenství lásky s Otcem
3. Klauzurované kontemplativní mnišky se zvláštním a radikálním způsobem připodobňují Kristu modlícímu se na hoře a také Kristu v jeho velikonočnímu tajemství, které je smrtí pro vzkříšení. (10)
Stará duchovní tradice církve, kterou převzal 2. vatikánský koncil, spojuje výslovně kontemplativní život s modlitbou Ježíše „na hoře“ (11) nebo na osamělém místě, kam nemají přístup všichni, ale jen ti, které on k sobě volá a bere je stranou (srov. Mt 17,1-9; Lk 6,12-13; Mk 6,30-31; 2 Pt 1,16-18).
Syn je vždy sjednocen s Otcem (srov. Jan 10,30; 17,11), avšak v jeho životě je prostor pro zvláštní chvíle prožité v samotě a modlitbě, v setkání a společenství s Otcem, v jásavé radosti nad Božím synovstvím. Vyjadřuje tak sílu lásky a ustavičné směřování své Osoby Syna k Tomu, který ho od věčnosti plodí.
Toto spojování kontemplativního života s modlitbou Ježíše na osamělém místě ukazuje zvláštní způsob účasti na vztahu Krista s Otcem. Duch svatý, který vedl Ježíše na poušť (srov. Lk 4,1), zve mnišku, aby sdílela samotu Ježíše Krista, který „mocí Ducha, který nepomíjí“ (Žid 9,14) přinesl sebe sama v oběť Otci. Samota v cele, uzavřený klášter, jsou místem, kde mniška, snoubenka Vtěleného Slova, žije celá usebraná s Kristem v Bohu. Tajemství tohoto společenství je jí zjeveno v míře, v jaké, učenlivá k Duchu svatému a oživovaná jeho dary, naslouchá Synu (srov. Mt 17,5), upírá pohled na jeho tvář (srov. 2 Kor 3,18) a nechává se připodobňovat k jeho životu až k nejvyšší oběti Otci (srov. Fil 2,5n) jako chvála slávy.
Klauzura tedy i zcela konkrétně vytváří zvláštní způsob zůstávání s Pánem, sdílení „Kristova sebezmaření prostřednictvím radikální chudoby, které se projevuje nejen zřeknutím se věcí, ale i prostoru, kontaktů a mnoha stvořených dober“, (12) a spojování se s plodným mlčením Slova na kříži. Chápeme proto, že „uchýlit se ze světa a zasvětit se intenzivnějšímu životu modlitby v samotě není nic jiného, než zvláštní způsob prožívání a vyjadřování Kristova velikonočního tajemství“, (13) pravé setkání se zmrtvýchvstalým Pánem na cestě ustavičného vystupování do Otcova domu.
V bdělém očekávání Pánova příchodu se klauzura stává odpovědí na absolutní lásku Boha k jeho stvoření a naplněním Boží věčné touhy přijmout tvorstvo do tajemství důvěrného vztahu se Slovem. To se v eucharistii učinilo snoubeneckým darem (14) a zůstává ve svatostánku, v samém středu společenství lásky, zmocňuje se celého života klauzurované mnišky, aby ho ustavičně obětoval Otci (srov. Žid 7,25). Na dar Krista-Snoubence, který na kříži obětoval celé své tělo, mniška odpovídá podobně darováním „těla“, obětuje se s Ježíšem Kristem Otci a spolupracuje na díle vykoupení. Tak odloučení od světa dává celému životu klauzurované řeholnice eucharistickou hodnotu, „stejně jako hodnotu oběti a zadostučinění a také díkůvzdání Otci skrze podíl na milosti milovaného Syna“. (15)
V tajemství církve prožívá své výlučné spojení s Kristem-Snoubencem
4. Dějiny Boha a lidstva jsou příběhem snoubenecké lásky, připravované ve Starém zákoně a slavené v plnosti časů.
Boží zjevení popisuje obrazem svatby důvěrný a nerozlučný vztah Boha k jeho lidu (srov. Oz 1-2; Iz 54,4-8; 62,4-5; Jer 2,2; Ez 16; 2 Kor 11,2; Řím 11,29).
Syn Boží vystupuje jako Snoubenec-Mesiáš (srov. Mt 9,15; 25,1), který přišel, aby uskutečnil sňatek Boha s lidstvem (16) v podivuhodné výměně lásky, která začíná ve Vtělení, dosahuje vrcholu oběti během pašijí a zvěčňuje se jako dar v eucharistii.
Pán Ježíš vlévá do srdcí lidí lásku svou a lásku Otcovu, a tak je uschopňuje k totální odpovědi skrze dar Ducha svatého, který stále se Snoubenkou prosí: „Přijď!“ (Zj 22,17). Taková dokonalost milosti a svatosti se naplňuje v „nevěstě Beránkově…, která sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností“ (Zj 21,9-10).
Rozměr snoubeneckého vztahu je vlastní celé církvi, avšak zasvěcený život je jeho živým obrazem tím, že více vyjadřuje touhu po jediném Snoubenci. (17)
Způsobem ještě významnějším a radikálnějším je tajemství výlučného spojení církve-snoubenky s Pánem vyjádřeno v povolání mnišek v klauzuře právě proto, že je jejich život zcela oddán Bohu svrchovaně milovanému v stálém směřování k nebeskému Jeruzalému a v anticipování eschatologické církve, je zaměřen na vlastnění a na kontemplaci Boha, (18) připomíná všemu křesťanskému lidu, že každý má základní povolání setkat se s Bohem, (19) a je obrazem cíle, ke kterému kráčí celé církevní společenství, (20) které bude žít věčně jako Snoubenka Beránkova.
Klauzurou mnišky uskutečňují exodus ze světa, aby se setkaly s Bohem v samotě „klauzurní pouště“, která zahrnuje i vnitřní samotu, zkoušky ducha a každodenní námahu společného života (srov. Ef 4,15-16). Má to být snoubenecké sdílení samoty Ježíše v Getsemanech a jeho výkupného utrpení na kříži (srov. Gal 6,14).
Kromě toho mnišky svou ženskou povahou samou účinněji zjevují tajemství církve, „Snoubenky neposkvrněného Beránka“, a nalézají jedinečným způsobem samy sebe v snoubeneckém rozměru povolání zcela kontemplativního. (21)
Mnišský ženský život má tedy zvláštní schopnost uskutečňovat snoubenecký poměr s Kristem a být jeho živým znamením: nenaplňuje se snad nebeské tajemství církve v Ženě, Panně Marii? (22)
V tomto světle mnišky znovu žijí v církvi přítomnost a působení Mariino a pokračují v něm. Tím, že přijímají ve víře a v adorujícím mlčení Slovo, dávají se do služby tajemství Vtělení a spojeny s Ježíšem Kristem v jeho obětování Otci stávají se spolupracovnicemi tajemství Vykoupení. Jako Maria ve večeřadle svou modlící se přítomností střežila ve svém srdci počátky církve, tak milujícímu srdci a sepjatým rukám klauzurovaných řeholnic je svěřena cesta církve.
Klauzura ve své asketické dimenzi
5. Klauzura, nesmírně cenný asketický prostředek, (23) je zvláště vhodná pro život zcela zaměřený ke kontemplaci. Je to znamení Boží ochrany jeho tvora a na druhé straně je to jedinečný způsob, jak patřit jen jemu, protože totálnost je příznačná pro naprostou oddanost Bohu. Jde o příznačný a odpovídající způsob, jak prožívat snoubenecký vztah s Bohem v jednotě lásky a bez nepatřičného vměšování osob nebo věcí tak, aby tvor zaměřený k Bohu a ponořený v Boha mohl žít jedině k chvále jeho slávy (srov. Ef 1,6. 10-12. 14).
Kontemplativní řeholnice v klauzuře plní v nejvyšším stupni Pánovo první přikázání: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí“(Lk 10,27), tím, že z něj dělá jedinou náplň svého života a v Bohu miluje všechny bratry a sestry. Usiluje o dokonalost lásky a volí si Boha jako „jediné potřebné“(srov. Lk 10,42). Miluje jedině jeho jako toho, který je ve všech věcech. Obětuje s bezpodmínečnou láskou v duchu evangelního odříkání (24) (srov. Mt 13,45; Lk 9,23) každé dobro, to znamená „zasvěcuje“ všechno dobré jedině Bohu, (25) aby on jediný přebýval v klidném mlčení klauzury a naplňoval ho svým Slovem a svou Přítomností a snoubenka se mohla opravdu věnovat Jedinému „v ustavičné modlitbě a v intenzivním pokání“ (26) v tajemství totální a výlučné lásky.
Proto nejstarší duchovní tradice spontánně přidružila k úplnému odchodu ze světa (27) i od jakékoli apoštolské činnosti tento způsob života, který se stává mlčenlivým vyzařováním lásky a hojné milosti v tlukoucím srdci církve-snoubenky. Klášter, umístěný v ústraní nebo v srdci města, se svým zvláštním architektonickým uspořádáním má právě ten účel, aby vytvořil prostor odloučenosti, samoty a mlčení, kde je možno hledat Boha svobodněji a žít nejen pro něho a s ním, ale také z něho jediného.
Je proto nutné, aby osoba, osvobozena od každého lnutí, neklidu nebo roztržitosti vnitřní i vnější sjednotila své schopnosti a obrátila je k Bohu, aby přijímala jeho Přítomnost v radosti adorace a chvály.
Kontemplace se stává blahoslavenstvím těch, kteří jsou čistého srdce (Mt 5,8). Čisté srdce je jasným zrcadlem nitra osoby očištěné a sjednocené v lásce, ve kterém se odráží Bůh a přebývá v něm. (28) Je jako jasný křišťál, který proniknutý Božím světlem vyzařuje jeho lesk. (29)
Ve světle kontemplace, chápané jako společenství lásky s Bohem, dosahuje čistota srdce svého nejvyššího uskutečnění v panenství ducha, protože vyžaduje neporušenost srdce nejen očištěného od hříchu, ale sjednoceného v úsilí o Boha, a které proto miluje totálně a bez rozdělení podle obrazu nejčistší lásky Nejsvětější Trojice, kterou Otcové nazývali „první pannou“. (30)
Poušť klauzury je velkou pomocí pro dosažení takto chápané čistoty srdce, protože omezuje příležitosti ke styku s vnějším světem na podstatné, aby tento svět nevtrhl různým způsobem do kláštera a neporušil v něm ovzduší pokoje a svaté jednoty s jediným Pánem a se sestrami. Tímto způsobem klauzura odstraňuje z velké části rozptýlenost, pocházející z mnoha styků ne nezbytných, z mnoha obrazů, které jsou často zdrojem světských představ a marných tužeb, z informací a dojmů, odvádějících od jediného potřebného a rozptylujících vnitřní jednotu. „V klášteře je všechno zaměřeno k hledání Boží Tváře, vše je omezeno na podstatné, protože je důležité jen to, co přibližuje k Němu. Mnišská usebranost je zaměřením na Boží přítomnost: jestliže se někdo rozptyluje mnoha věcmi, zpomaluje se na cestě a ztrácí ze zřetele cíl“. (31)
Mniška odtržená od vnějších věcí až do hloubi svého bytí tím, že očistí srdce a mysl opravdovou cestou modlitby, odříkání, společného života, naslouchání Božímu slovu a cvičení v božských ctnostech, je povolána rozmlouvat s božským Snoubencem a rozjímat o jeho zákoně ve dne v noci, aby dostala darem Moudrost Slova a pod vedením Ducha svatého se s ním sjednotila. (32)
Tato touha po naplnění v Bohu, nepřetržitý stesk srdce, které se ustavičnou touhou obrací ke kontemplaci Snoubence, živí asketické úsilí klauzurované řeholnice. Zcela obklopena jeho krásou nalézá v klauzuře svůj příbytek milosti a anticipovanou blaženost z patření na Pána. Očištěna očišťujícím plamenem Boží Přítomnosti připravuje se na věčnou blaženost tím, že začíná zpívat ve svém srdci novou píseň spasených na hoře oběti a oddanosti, Boží svatyně a kontemplace Boha.
Proto i kázeň v klauzuře po své praktické stránce má být taková, aby umožnila uskutečňování tohoto vznešeného kontemplativního ideálu, kterým je totální oddanost, úplná pozornost, jednota citů a důslednost jednání.
Účast kontemplativních mnišek na společenství církve a na jejím poslání
Ve společenství církve
6. Klauzurované mnišky, skrze své zvláštní povolání ke spojení s Bohem v kontemplaci, nacházejí své místo ve společenství církve a stávají se jedinečným znamením důvěrného spojení všech křesťanů s Bohem. Modlitbou, zvláště slavením liturgie, a svou každodenní obětí se přimlouvají za všechen Boží lid a sjednocují se s díkůvzádím Ježíše Krista Otci (srov. 2 Kor 1,20; Ef 5,19-20).
Sám kontemplativní život je proto jejich charakteristickým způsobem, jak být církví, uskutečňovat v ní společenství, plnit v ní poslání k prospěchu celé církve. (33) Od klauzurovaných kontemplativních řeholnic se proto nevyžaduje, aby si přisvojovaly nové formy činné přítomnosti, ale aby zůstaly u zdroje společenství trinitárního a tak zůstávaly v srdci církve. (34)
Klauzurovaná komunita je kromě toho nejlepší školou sesterského života, vyjádřením pravého společenství a silou, která ke společenství přitahuje. (35)
Díky vzájemné lásce je sesterský život teologickým prostorem, ve kterém se okouší mystická přítomnost zmrtvýchvstalého Pána: (36) v duchu společenství mnišky sdílejí milost téhož povolání s členkami vlastní komunity, pomáhají si navzájem, aby společně kráčely a společně šly svorně a jednomyslně k Pánu.
S kláštery téhož řádu mnišky sdílejí závazek růst ve věrnosti konkrétnímu charismatu a k vlastnímu duchovnímu dědictví, a je-li to nutné, spolupracovat způsoby, o kterých hovoří Stanovy.
V síle téhož svého povolání, které je klade do srdce církve, mnišky se budou snažit zvláštním způsobem, aby „cítily s církví“ upřímným přilnutím k učitelskému úřadu a bezpodmínečnou poslušností papeži.
V poslání církve
7. „Církev putující je svou povahou misionářská“, (37) proto misie jsou podstatné i pro instituty kontemplativního života. (38) Klauzurované řeholnice ho plní tím, že zůstávají v misionářském srdci církve ustavičnou modlitbou, obětováním sebe a přinášením oběti chvály.
Tak se jejich život stává tajemným zdrojem apoštolské plodnosti (39) a požehnání pro křesťanskou komunitu a pro celý svět.
Je to láska, kterou vlévá do srdcí Duch svatý (srov. Řím 5,5) a která činí z mnišek spolupracovnice pravdy (srov. 3 Jan v.8), účastné na díle Kristova vykoupení (srov. Kol 1,24) tím, že je živě spojuje s ostatními údy Tajemného těla a činí plodným jejich život, zcela zaměřený na dosažení lásky k dobru všech. (40)
Svatý Jan od Kříže píše, že „před tváří Páně je vzácnější a užitečnější pro církev trochu čisté lásky než všechna ostatní díla dohromady“. (41) V úžasu nad svou nádhernou intuicí svatá Terezie od Dítěte Ježíše tvrdí: „… pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti… Ano, nalezla jsem své místo v církvi; … v srdci své matky církve budu láskou“. (42)
Tento objev světice z Lisieux je přesvědčením církve, o kterém často mluví učitelský úřad: „Církev je si hluboce vědoma a bez váhání důrazně hlásá, že je vnitřní spojitost mezi modlitbou a šířením Božího království, mezi modlitbou a obrácením srdcí, mezi modlitbou a plodným přijímáním spasitelného a povznášejícího poselství evangelia“. (43)
Konkrétní příspěvek mnišek k evangelizaci, k ekumenismu, k rozvoji Božího království v různých kulturách je převážně duchovní, je jako duše a kvas apoštolských iniciativ, a ponechává činnou účast těm, kterým to pro jejich povolání přísluší. (44)
A protože ten, kdo se stává naprostým vlastnictvím Boha, stává se darem Božím pro všechny, je jejich život „opravdu darem, který je ve středu tajemství církevního společenství a doprovází apoštolské poslání těch, kteří se namáhají při hlásání evangelia“. (45)
Jako odlesk a vyzařování svého kontemplativního života mnišky poskytují křesťanské komunitě a dnešnímu světu, který více než kdy jindy potřebuje pravé duchovní hodnoty, mlčenlivé hlásání a pokorné svědectví o Božím tajemství a udržují tak ve snoubeneckém srdci církve neustále živý prorocký prvek. (46)
Jejich existence, v naprosté nezištnosti zcela oddaná službě Boží chvály (srov. Jan 12, 1-8) hlásá a šíří už sám o sobě prvenství Boha a transcendenci lidské osoby, stvořené k jeho obrazu a podobě. Tím připomínají všem onu „komůrku srdce, ve které je každý povolán prožívat spojení s Pánem“. (47)
Životem v přítomnosti a z přítomnosti Pána mnišky zvláštním způsobem anticipují eschatologickou církev, zcela zaměřenou na vlastnění a kontemplaci Boha, „zřetelně označující cíl, k němuž kráčí celá církevní komunita, která horlivá v činnosti a oddaná kontemplaci jde vpřed s pohledem upřeným na budoucí dovršení všeho v Kristu“. (48)
Klášter v místní církvi
8. Klášter je místem, které Bůh střeží (srov. Zach 2,9); je příbytkem jeho zvláštní přítomnosti jako obraz archy úmluvy, ve které dochází ke každodennímu setkávání s ním, kde Bůh třikrát svatý zaujímá všechen prostor a je uznáván a uctíván jako jediný Pán.
Kontemplativní klášter je darem i pro místní církev, ke které patří. Protože zobrazuje její modlící se tvář, vyjadřuje plněji a výmluvněji její přítomnost v církvi. (49) Mnišská komunita může být přirovnávána k Mojžíšovi, který v modlitbě rozhoduje o výsledku bitev Izraele (srov. Ex 17,11), a k stráži, která bdí v noci a čeká na svítání (srov. Iz 21,6).
Klášter představuje to nejvnitřnější, co je v církvi, srdce, ve kterém Duch stále sténá a snažně prosí za potřeby celého společenství a odkud se vznášejí bez přestání díky za život, který on denně rozlévá (srov. Kol 3,17).
Je důležité, aby se věřící naučili uznávat charisma a zvláštní úkol kontemplativních řeholnic, jejich skrytou, ale životodárnou přítomnost, jejich mlčenlivé svědectví, které je připomínkou modlitby a pravdy o Boží existenci.
Biskupové jako pastýři celého Božího stáda a jeho vůdcové k dokonalosti (50) jsou prvními strážci kontemplativního charismatu. Proto mají živit kontemplativní komunitu chlebem slova a eucharistie a poskytovat také, je-li to nutné, vhodnou duchovní službu pomocí kněží k tomu připravených. Zároveň sdílejí s komunitou odpovědnost bdít, aby v dnešní společnosti, která má sklon k roztržitosti, k nedostatku mlčení a k okázalosti, život klášterů, živený Duchem svatým, zůstal autenticky a zcela zaměřen na kontemplaci Boha.
Pouze s ohledem na pravé a základní apoštolské poslání jim vlastní, které spočívá v tom, že „se věnují jedině Bohu“, kláštery mohou v míře a způsobem, které odpovídají jejich duchu a tradici konkrétní řeholní rodiny, přijímat všechny, kteří si přejí čerpat z jejich duchovních zkušeností nebo se účastnit modlitby komunity. Avšak ať se zachová hmotné odloučení tak, aby bylo připomínkou významu kontemplativního života a střežilo jeho požadavky ve shodě s pravidly o klauzuře, uvedenými v tomto dokumentu. (51)
S myslí ochotnou a svobodnou, „s Kristovou něžností“, (52) mnišky nosí v srdci utrpení a úzkosti těch, kteří se k nim utíkají s prosbou o pomoc, a všech mužů a žen. Jsou hluboce solidární s tím, co prožívá církev a dnešní člověk, spolupracují duchovně na budování Kristova království, aby „Bůh byl všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).