Eremy bosých karmelitánů
Pokusil jsem se již naznačit, jakým způsobem se snažila svatá Terezie zajistit prvotní poustevnickou zkušenost Karmelu svým duchovním dcerám, bosým karmelitkám. Jak ovšem zprostředkovat tytéž hodnoty bosým karmelitánům? Ti přece na rozdíl od svých spolusester nežijí v mnišské klauzurní struktuře, nýbrž patří mezi žebravé řády, a jsou tedy plně zapojeni do apoštolské činnosti, což jistě znesnadňuje prožívat i poustevnický aspekt povolání… I během výkladu o Janovi od Kříže jsem konstatoval, že se u něj střídala období samoty a usebraného života s obdobími velmi intenzivní činnosti. A přece on sám, podobně jako Terezie, toužil po tom, aby byli bosí karmelitáni muži modlitby a kontemplace po vzoru prvních poustevníků!
Některé již zmiňované prostředky jako přísné noční mlčení či vybudování pousteven v klášterních zahradách byly bez větších problému aplikovatelné i pro ně; zato jiné – pomysleme jen na zásadu práce o samotě či mluvení pouze během rekreací – zde uskutečnitelné nejsou, přinejmenším ne v míře, v jaké je to možné u mnišek.
Otec Tomáš od Ježíše a první eremy
Snad proto hned v prvních desítiletích reformy vzniká jedna naprosto výjimečná instituce, vlastní pouze bratřím – takzvané „eremy“, čili poustevnické domy. (7) Jejich ideovým tvůrcem a prvním zakladatelem se stal španělský otec Tomáš od Ježíše (Díaz Sánchez Dávila, 1564-1627), který byl jednou z oněch výjimečných postav, jakých se tereziánskému Karmelu dostalo v jeho počátcích jako nesporného Božího požehnání. Byl nesmírně vzdělaný a moudrý, navíc všestranně činný; nejenže se na jednu stranu zasloužil o založení poustevnických domů, ale na stranu druhou třeba i o rozvoj misií. Byl to také on, kdo uvedl bosé karmelitány do Flander. (8)
Otec Tomáš se zabýval myšlenkou eremů dlouho předtím, než se mu ji podařilo realizovat, a neponechal vůbec nic náhodě. Seznámil se nejen s tím málem, co se dalo v jeho době zjistit o poustevnických počátcích Řádu na hoře Karmel, ale i s tím, jak žijí jiná poustevnická či polopoustevnická řeholní společenství. Po počátečních obtížích se mu nakonec podařilo jak založit první erem v Bolarque u Guadalajary (ve Španělsku) v roce 1592, tak i sestavit pro novou instituci základní právní normy a duchovní pokyny ve spisu Instrucción espiritual para los que profesan la vida eremitica („Duchovní instrukce pro ty, kdo slibují poustevnický život“). Ten se stal dokonce součástí prvních konstitucí italské kongregace reformovaného Karmelu v roce 1599 a v rozšířené podobě byl pak vložen i do španělských konstitucí z roku 1604.
Nač se v těchto domech kladl důraz a jak byly uspořádány? Základními hodnotami jsou: přísná klauzura, ustavičné mlčení, pomalejší a slavnostnější konání liturgie, noční bdění, prodloužená rozjímavá modlitba a přísnější posty. (9) K co možná nejdokonalejšímu uskutečnění těchto záměrů měla posloužit velmi promyšlená struktura a organizace eremů: tyto domy měly existovat v proporci k ostatním konventům (italská kongregace například předepisovala, aby na každých dvanáct běžných domů připadal vždy jeden erem!); jejich členy byli (a dosud jsou) pouze ti řeholníci, kteří o takový způsob života sami požádají, ať už generálního či provinčního představeného; navíc, ke stálému jádru komunity tvořeného „ustavičnými poustevníky“ se měli na čas připojovat „časní poustevníci“ (na rok až tříletí), případně se sem uchylovali i ti, kdo měli kázat duchovní cvičení v postní době (v rámci vlastní duchovní přípravy na tuto aktivitu); vyloučeni byli naopak „nemocní, melancholičtí a líní“ a bylo rovněž zakázáno, aby sem byli řeholníci posíláni „za trest“; určitého odstupňování poustevnického života bylo dosahováno také zřízením oddělených pousteven rozsetých po většinou značně rozlehlých pozemcích eremu (takže kromě poustevnictví bližšího cenobitskému způsobu života zde byla možnost i ryzího anachoretismu!); předepsanou činností byla ruční práce a jediným druhem apoštolátu bylo zpovídání, jak samotných členů komunity, tak osob, které s nimi běžněji přicházely do styku, jakož i kněží, kteří se sem na kratší dobu uchylovali.
Co je třeba také zdůraznit, je skutečnost, že eremy měly vždy apoštolský účel, ne snad co do formy, nýbrž co do konečného zaměření: modlitby, bdění, posty a ústraní měly být obětovány pro dobro a rozvoj církve. (10) Příznačné v tomto smyslu je například to, že v italské kongregaci byl alespoň kratší pobyt v eremu předepsán pro všechny budoucí misionáře! To hluboce odpovídá duchu tereziánské reformy, která vždy chtěla být ve službě církevního společenství, zvláště pak jejího apoštolátu.
Současný stav
V dobách největšího rozkvětu měl tereziánský Karmel dvaatřicet eremů v devíti zemích; dnešní situace je ve srovnání s tím velmi tristní: Řád má k dispozici – pokud jsou mé informace přesné – pouze čtyři (!) eremy v přísném slova smyslu: dva ve Španělsku (Las Batuecas u Salamanky, založený v roce 1599 již zmiňovaným otce Tomášem od Ježíše; a Rigada-Hoz de Anero /u Santanderu/, kam byl v roce 1905 přesunut erem, založený původně ctihodným Janem Vincencem od Ježíše Marie roku 1897 v Herreře /u Logroña/), jeden ve Francii (Roquebrune-sur-Argens, založený v roce 1948) a jeden v Itálii (Montevirginio u Říma, kam byl před rokem přesunut erem z Campiglioni /u Florencie/, založený v roce 1963), jehož další osud je však víc než nejistý a který v současné době navíc nesplňuje podmínky kladené na existenci a chod poustevnického domu. Kromě toho je třeba přiznat, že i komunity ostatních tří existujících eremů nejsou dostatečně početné, neboť nedosahují ani desíti členů, a jsou tvořeny většinou staršími řeholníky.
Současné zásady života v poustevnických domech se přitom neliší mnoho od těch, které stanovil otec Tomáš od Ježíše. Z rozdílů, jež je snad vhodné zde zmínit, je kratší doba pobytu (za dlouhodobý pobyt je považován už i jeden rok, zatímco krátkodobý osciluje dům od domu mezi měsícem až týdnem), a jeden druh apoštolátu navíc: totiž psaní (od dopisů přes články do časopisů až po knihy, vše, pochopitelně, s duchovní tématikou).
Kde hledat příčiny této bezesporu kritické situace? Zdá se, že na jedné straně je to důsledek určité ztráty smyslu pro modlitbu a samotu v rámci Řádu (a jeho způsobu formace), na straně druhé zde pravděpodobně působí i konzumní mentalita dnešní doby, jež dává přednost tomu, co je hmatatelně užitečné, snadno získatelné a dlouhodoběji nezávazné.
Abychom byli objektivní, je ovšem třeba zdůraznit ještě dvě jiné skutečnosti:
- I dnes existuje nemalý počet bratří, kteří chtějí žít v poustevnických domech, a to nejen ve smyslu „experimentu“, jenž jsou ochotni podstoupit, nýbrž s hlubokou angažovaností, ale narážejí na dvojí problém: obecný nedostatek řeholních povolání, který brání i jinak příznivě nakloněným provinčním představeným, aby těmto kandidátům umožnili daný druh života; a někdy také na vlastní objektivní neschopnost dlouhodoběji žít fyzicky, duševně i duchovně rozhodně náročnější způsob existence;
- Na rozdíl od minulosti existují v Řádu i některé jiné instituce, které se – alespoň v určitých bodech – shodují s eremy a tím je do jisté míry (s větším či menším úspěchem) „suplují“. Mám na mysli zejména takzvané „domy modlitby“, jež předvídají i dnes platné konstituce z roku 1986. (11) Od běžných konventů se liší zejména omezeným rozsahem a druhem apoštolátu (většinou jde o duchovní vedení a vedení k modlitbě, ať už individuální či ve skupinkách, a to pokud možno bez opouštění komunity a prostoru domu), zatímco od eremů je odlišuje větší důraz na společný život. (12) Těmto domům modlitby se do značné míry podobají i některé běžné rekolekční domy.
Bůh volá do samoty
Začal jsem úvahou o „přizpůsobené obnově řeholního života“ vyjádřené v koncilním dokumentu Perfectae caritatis a návratem k této úvaze bych chtěl také svůj příspěvek ukončit.
Vybízí-li v dnešní době církev jednotlivá řeholní společenství mimo jiné i k tomu, aby se vracela ke svým kořenům (srov. PC 2b), pak to pro tereziánský Karmel znamená návrat dvojí: předně ke svatým reformátorům Terezii a Janovi, ale jejich prostřednictvím rovněž k úplným počátkům Karmelu, k latinským poustevníkům konce 12. a počátku 13. století. A poselství jak jedněch tak druhých je identické a může být vyjádřeno parafrází již několikrát citovaného textu z proroka Ozeáše: Bůh nás volá a chce uvést na poušť, neboť především tam může promlouvat k našemu srdci.
Ze dne karmelitánské spiritualitě v Praze
Poznámky pod čarou:
(1) Srov. Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha, 1995, s. 363 (předmluva K. Rahnera).
(2) Zmiňovaný dekret tyto dva póly dále rozvíjí: ohledně věrnosti viz např. PC 2b, ohledně tvořivosti či přizpůsobení viz PC 2d.3.
(3) Srov. J. Castellano, „Il Monte Carmelo di Santa Teresa“, in: A. K. (S. Giordano, ed.), Il Carmelo in Terra Santa dalle origini ai giorni nostri, Il Messaggero di Gesù Bambino, Arenzano, 1994, s. 49.
(4) K prohloubení významu samoty u sv. Terezie viz: T. Alvarez, heslo „Soledad“, in: A. K. (T. Alvarez, ed.), Diccionario de Santa Teresa de Jesús, MC, Burgos, 2000, ss. 1291-1294.
(5) Srov. 3V 3,4; DPB 35,1 (srov. také DPA 34,6) a ŽPB 3,34 (srov. ŽPA 3,32).
(6) Srov. G. Castro, heslo „Soledad“, in: A. K. (E. Pacho, ed.), Diccionario de San Juan de la Cruz, MC, Burgos, 2000, s. 1358 (celé heslo na ss. 1349-1359).
(7) Následující historická část mého příspěvku vychází zejména z hesla „Carmelitani Scalzi“ V. Maccy, in: A. K. (G. Pelliccia, G. Rocca, edd.), Dizionario degli Istituti di Perfezione, 2. díl, Roma, 1975, sll. 548-551; stav eremů v roce 1970 popisuje Ph. Boyce, „Vita eremitica nel Carmelo di oggi“, in: A. K. (E. Ancilli, ed.), Il Carmelo: invito alla ricerca di Dio, (Rivista di vita spirituale 5), Teresianum, Roma, 1970, ss. 449-460.
(8) Základní informace o této vynikající postavě viz např. Marie Eugène de l’E.J., Je veux voir Dieu, Ed. du Carmel, Venasque, 1988, ss. 399-402; i když lze polemizovat s autorovým tvrzením, že jde „zřejmě o největšího řeholníka reformy po Terezii a svatém Janu od Kříže“ (s. 399).
(9) Srov. V. Macca, v. c., sll. 548n.
(10) Např. Pastranské konstituce, schválené roku 1603 papežem Klementem VIII., říkají mimo jiné: „huius sanctae eremorum institutionis finem potissimum esse ut religiosi ibi exsistentes assiduis precibus et orationibus, indefessis vigiliis, continua corporis castigatione aliisque exercitiis et vitae operationibus Ecclesiae sanctae opem ferant“ (II,8,1).
(11) V prováděcích normách těchto konstitucí čteme: „Kromě eremů, jež má Řád zachovat, ať jsou v jednotlivých provinciích, nakolik je to možné, zřízeny ‘domy modlitby’, aby rozvíjely kult a svědectví modlitby spolu se specifickým apoštolátem duchovního života“ (N 34).
(12) S určitou dávkou zjednodušení se dá říci, že se tyto domy svou atmosférou blíží klášterům mnišek, jakkoli mají na rozdíl od nich také přímý vnější apoštolát.