Diagnóza
Kasián převzal velmi mnoho od egyptských mnichů, zejména od Evagria. Naše téma osmi základních neřestí je toho dokladem. Prezentoval je v Collationes Patrum v konferenci abby Serapiona (46) a v celé desáté knize svých Institutiones. (47) Akédia je šestou neřestí. Kasián připojuje k pojmu uváděnému v seznamu hned svůj vysvětlující překlad: „Acedia, id est anxietas seu taedium cordis“, (48) úzkost či omrzelost, nuda srdce. Připomíná, že akédia se rodí často bez jakéhokoli vnějšího popudu, napadá zejména ty, kteří jsou v samotě, bez jakékoli komunikace. Akédia má dvě podoby, „jedna nutí k spánku mnicha, kterého trápí úzkost, druhá, aby to vzdal a utekl z cely“. (49) Z akédie se rodí další neřesti: „zahálčivost, spavost, svárlivost, nepokoj, toulavost, nestabilita ducha i těla, upovídanost a všetečnost“. (50)
V Institutiones coenobiorum podává, podobně jako Evagrius, diagnostický popis člověka, jež onemocněl akédií. „Když se zmocní (obsederit) nešťastné mysli, zrodí v mnichovi hrůzu z místa, kde je, nechuť k cele, pohrdání bratry, kteří s ním žijí, ale i těmi vzdálenými, považuje je za nedbalé a málo duchovní. Činí ho nehybným a neschopným jakékoli práce, již má v cele konat. Zabraňuje mu, aby v ní pobýval, nemůže se soustředit na četbu. (…) Skličuje ho, jak málo pokročil v duchovním životě, že je neužitečným na místě, kde je, on, který by mohl vést jiné a být jim užitečný, ale právě na tomto místě nikoho povzbudit ani učit nemůže. (…) Nakonec si myslí, že pokud zůstane, nebude moci zaručit svou záchranu (spásu), chce opustit celu, v níž, jak si myslí, by zahynul. Kolem páté či šesté hodiny (51) se cítí tak unavený a tak touží po jídle, jako by urazil velice dlouhou cestu, konal nesmírně náročnou práci nebo dva či tři dny se postil. S úzkostí vyhlédá na všechny strany, vzdychá, že žádný z bratří jej nepřichází navštívit. Často z cely vychází a zase se tam vrací, stále sleduje slunce, diví se, že postupuje k západu tak pomalu. Jeho duch je plný iracionálního zmatku (inrationabili mentis confusione subpletur), zatemněný, zlenivělý, neschopný (vacuus) jakékoli duchovní aktivity. Myslí si, že jediným lékem může být návštěva bratra, nebo vysvobozující spánek.“ (52) Kasián pak vypočítává další úniková řešení, které akediaka napadají: návštěvy, rádoby dobročinná aktivita. „A takový lék, který momentálně užívá, jej učiní později ještě víc nemocným“, (53) mnich zapomene na smysl své existence. (54)
Akédia je v očích Kasiánových skutečnou nemocí. O tom svědčí množství pojmů. Akédia je „morbus“, případně „infirmitas“, ten, kdo na ni přináší lék, konkrétně apoštol Pavel, je „verus et spiritualis medicus“, to, co nabízí, jsou „medicamenta“. Terapie probíhá ve fázích, nejprve je to neinvazivní léčba: akediak začíná tím, že se otevírá potřebám druhých, láskou. Po této přípravě, kdy se podařilo zklidnit smrtelnou ránu („letale vulnus“) přicházejí tvrdší léky, „medicamenta austeriora“, které „tumor“ odstraní. (55)