O vnitřní a vnější cele
Z výkladu karmelitánské řehole od bl. Jana Soretha
Dále v řeholi následuje: „Podle dispozice místa, kde se rozhodnete přebývat, ať má každý z vás samostatnou oddělenou celu“ (Řehole, kap. 6.). Řeholník je syn milosti a plod lůna cely. Cela ho (mateřsky) chová, živí, objímá a přivádí ho k plnosti dokonalosti a učiní hodným rozmlouvání s Bohem. Cela je „půda svatá“ (srov. Ex 3,5.) a „svaté místo“ (srov. Joz 5,16.), kde Pán a jeho služebník vskrytu rozmlouvají, jako rozmlouvá člověk se svým přítelem. V ní se věřící duše často spojuje s pravým Bohem, tak jako se snoubenka přidružuje ke svému snoubenci; zde se s pozemským sjednocuje nebeské, s lidským božské. Cela Božího služebníka je totiž jako svatý Boží chrám. V chrámě i v cele se projednávají věci božské, avšak v cele častěji: cela je dílnou všech dobrých skutků (1) a dopomáhá ke stálé vytrvalosti. V ní každý, kdo správně žije v chudobě, je bohatý. A každý, kdo má dobrou vůli, má (tu) při sobě vše, čeho je třeba k dobrému životu.
Abys však přebýval v cele bezpečněji, jsou ti určeni tři strážcové: Bůh, svědomí a duchovní otec. Bohu jsi povinen zbožností – zcela se jí oddej. Svému svědomí (jsi povinen) úctou – ať se před ním stydíš hřešit. A duchovnímu otci (jsi povinen) poslušností lásky – utíkej se k němu ve všem. Navíc, dokud jsi maličký, ti přidám ještě čtvrtého strážce; a dokud se nenaučíš více myslet na Boží přítomnost, opatřím ti vychovatele. Radím ti: sám si zvol nějakého člověka, jehož příkladný život se ti tolik vtiskl do srdce a naplnil tě takovou úctou, že kdykoli by sis na něj vzpomněl, vzbudí to v tobě uctivost vůči němu a budeš se chovat a smýšlet tak, jako by byl přítomen. Roznícením lásky ať v tobě napraví vše, co je třeba napravit. Takže tvůj život v samotě nijak neutrpí tím, že jsi od něj odloučen. Všechny své myšlenky budeš brát, jako by se na ně díval, a přiměje tě to k nápravě, jako kdyby tě viděl a káral.
K takovému životu v samotě ať má tedy každý samostatnou celu. Dokonce, jak praví řehole (doslova): „Jednotliví (bratři) ať mají samostatné oddělené cely.“ Jedná tvá cela ať je vnější a druhá vnitřní. Tou vnější je dům, v němž bydlí duše s tvým tělem. Vnitřní cela je ve tvém svědomí a musí ji obývat Bůh, Bůh veškerého tvého nitra, s tvým duchem. Dveře vnější klauzury jsou znamením dveří klauzury vnitřní. Jako vnější klauzura brání tělesným smyslům toulat se venku, tak ať se vnitřní smysly stále v nitru upínají k Bohu. Miluj proto svou vnitřní celu, miluj i celu vnější a pečuj o obě dvě. Ať tě ukrývá vnější cela – ne proto, abys mohl skrytě hřešit ve větší tajnosti, nýbrž abys žil ve větším bezpečí – proto ať tě ukrývá. Neuvědomuješ si totiž, čím jsi své cele zavázán. Snad ti nedochází, jak jsi v ní nejen léčen ze svých neřestí, ale také ušetřen svárů s jinými. A také si neuvědomuješ, jakou úctou jsi zavázán svému svědomí, dokud v něm nezakusíš milost a sladkost vnitřní útěchy. Važ si tedy patřičně obojí cely, avšak především dbej na sebe sama: uč se v ní mít vládu nad sebou, uspořádat (svůj) život, usměrňovat chování, být k sobě náročný, ale také kritický. Nikdo tě nemiluje víc, než ty, nikdo tě nebude posuzovat věrněji. Kdosi k tomu říká:
„Měj ve své cele zalíbení
a ven jen nerad vycházej,
po celý den dbej na mlčení,
v daný čas bystře povstávej:
modli se, čti, čiň pokání;
zpytovat se nepřestávej.“
Proto tedy řehole říká: „…ať má každý samostatnou oddělenou celu, která mu bude přidělena osobním rozhodnutím převora za souhlasu ostatních bratří nebo rozumnější části.“
Z časopisu Karmel 2002/1
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) P. Jan Brenninger připisuje tato slova sv. Bernardovi. Viz Directorium, str. 343.