Učme se ze zkušenosti proroka Jeremiáše aneb „Mandlovník a kypící hrnec“ (Jer 1,11-13)
Jeremiáš byl prorokem v těžkých dobách, kdy se schylovalo k velké katastrofě co do osudu národa. Jeho jazyk je plný účasti, zápalu, síly, obrazů a symbolů. Jeho vlastní osoba, jeho utrpení, jeho časté krize, to vše je živou součástí jeho proroctví.
Dva symboly, mandloňové větve a kypícího hrnce, se nacházejí hned v úvodu jeho výroků: jde o připomínku jeho povolání (k němuž došlo zhruba kolem roku 627 př. Kr.). Text sám pak byl napsán kolem roku 604 př. Kr., to znamená v době, kdy byl čtyřicátníkem, tedy více než dvacet let po původní zkušenosti. Po třiadvacet let nebyla jím tato zkušenost tematizována, ale jistě byla stále znovu prožívána a byla pro něj zdrojem odvahy. Nyní – tváří v tvář znesvěcujícímu gestu krále Jojakima, který s naprostým opovržením postupně odřezával a pálil svitek, jenž obsahoval to, co Jeremiáš s pomocí písaře Barucha sepsal z Hospodinových výroků (Jer 36,1-32) – znovu vyvstává.
Popisuje ji tedy nikoli mladík, plný nadšení ze setkání se Slovem, plný snů o poslání, které má uskutečnit, nýbrž zklamaný muž, který zakusil mnoho neúspěchů, který však zůstal věrný svému počátečnímu povolání. Vzpomínka na prvotní milost – můžeme říci na prorocké charisma počátku – mu nyní znovu dodává sílu a vědomí, že navzdory všemu poslechl Boha. Tohoto okamžiku, který vše vyvolal, se Jeremiáš pevně chápe, aby zůstal i nadále věrný, aby překonal šok z onoho znesvěcení.
Musíme mít na zřeteli celou první Jeremiášovu kapitolu. První část (1,4-10) tvoří ono základní, ustavující povolání: jde o dialog mezi Bohem, který si volí, a mladým Jeremiášem, který vyjadřuje svou nepřipravenost. Jde o vědomí vnucené volby, která vychází ze svobodného a absolutního Božího rozhodnutí: „Já jsem s tebou“ (1,8.19); „Vkládám svá slova do tvých úst“ (1,9). Prorok nebude mít nic než jen slovo ve „žhavém“ stavu, které musí uchopit holýma rukama. Toto slovo se stane ohněm a hrůzou, ale také básní a tušením, zpěvem i pláčem, silnějším než všichni.
Následují čtyři obrazy. Pozastavme se jen u prvních dvou: nejde o obrazy vnuknuté Bohem, ale o Jeremiášova vidění; dotýkají se jej a žádají si vysvětlení. A Bůh sám je nabízí.
Mandloňová větev. Nejedná se o celý strom, nýbrž jen o větev (maqqél), která kvete. Je to rolnický obraz daru života, který Bůh garantuje a který oznamuje příchod nového ročního období. Mandlovník je první, který na jaře rozkvétá. Termín mandloň (šáqéd) zní podobně jako termín hlídka/strážný (šóqéd), a tak se přímo nabízí slovní hříčka, kterou Bůh sám viděný obraz objasňuje: „Já bdím/dohlížím nad svým slovem, aby se uskutečnilo“ (1,12).
Bude jako předčasně kvetoucí mandloň: Boží Slovo předem naznačuje Boží působení a prorok je toho hlasatelem, stojícím na stráži. Jeremiáš oznámí jaro neštěstí, odsouzení a zničení, a to pro nevěrnost lidu. Ne však s chutí, že vidí, jak se vše řítí do záhuby, nebo s bezmocným přihlížením zániku naděje. Bůh „bdí“ nad „uskutečněním“ svého Slova: s Bohem si není možné zahrávat.
Prorok musí opatrovat toto Boží bdění, zachycovat Boží přítomnost a žít z této náročné přítomnosti, z tohoto očištění, které bude léčivé a ne mstivé. V této situaci se Jeremiáš stává také prorokem přímluvy: vstoupí mezi a vyzná přitom vlastní zklamání a námahu, ale také důvěru v Boha. Uprostřed tragických situací budou Jeremiášova „svědectví“ a jeho přímluvný hlas svědectvím, že naděje ještě žije, že na zem ještě dopadá úrodná rosa.
Kypící hrnec. Představuje scénu z domácnosti. Vřící tekutina přetéká z hrnce, který se převrátí. Je to „šířící se neštěstí“ (1,14), které sestoupí z historického severního průsmyku – to je smysl hrnce „nakloněného ze severu“ – a zaplaví všechno. Není to Bůh, kdo způsobuje pohromy, ba ani nepřátelé nejsou těmi pravými ničiteli, nýbrž je to sám lid, jsme to my, kdo vyvoláváme katastrofu svou zvrácenou modloslužbou. Lid tak navždy ztratí svou identitu a samostatnost, protože zapomněl na své kořeny a na smlouvu s Bohem, když si hledal jiné pány, aby se jim podřizoval.
I když je to celé zdánlivě katastrofa, čas naděje klíčí spolu s touto pohromou, a klíčí zevnitř: díky „bdělosti“ Boží, díky houževnatému odporu proroka. Prorok „bdí“ spolu s Bohem nad pravdou slova, ale je i svědkem námahy lidu uvěřit v lepší budoucnost a nasadit se pro ni. Prorok musí umět rozlišovat ve složité a zmatené celkové situaci stopy Boha a jeho plodného a účinného Slova, a vytyčovat nové stezky.