Není ale třeba dělat ještě něco jiného?
Zkoumáme-li zrod a opakovaná znovuzrození zasvěceného života obecně a toho karmelitánského zvlášť, vždy nacházíme tytéž dva prvky: mystiku a proroctví. Odkud se berou v průběhu dějin tvořivost, vynalézavost, smělost iniciativ a projevů služebné lásky v karmelitánských řeholních rodinách, (4) věrnost až k mučednictví, ne-li z nejnevyjádřitelnější mystiky a nejzapálenějšího proroctví?
Dnes se mi ovšem zdá, že nejužitečnější iniciativou tereziánského kláštera je dát zazářit před očima všech kráse zakoušeného poznání Krista, tj. aby jeho mystické povolání bylo a stávalo se čím dál víc jeho proroctvím.
Mystika a proroctví jsou zmíněny ne proto, abychom se povznesli nad naše skutečné problémy nebo abychom se pohybovali ve virtuálním světě esenciálních principů a obzorů bez hranic. Naopak, byly uvedeny proto, abychom v těchto dvou dynamikách znovu objevili sílu, která učiní zděděné charisma pravým nadgeneračním podnětem. Ta bude předpokladem a zdrojem nových dějin, jež je třeba žít.
Chceme pochopit, jak se má dále pokračovat v autentickém následování Krista (sequela Christi) pro Království, jak se oddat vnuknutím Ducha, který podněcuje a vede naše charismata. Ježíš ujišťuje, že úlohou Ducha je být vykladačem naší paměti a vůdcem „k celé pravdě“ (Jan 16,13).
Musíme se široce otevřít budoucnosti v doprovodu současného lidstva: jako se kdysi tvořily mýtiny uprostřed lesů, aby se zakládala nová civitas. Řeholní osoby nejsou zasvěceny proto, že mají strach ze světa nebo se stáhly do ústraní ze stresu a v touze žít si klidným životem. Mají ve svém nitru nosit naléhavé požadavky a úzkosti současných dějin. Jsou to utopie a naděje, které se mají, byť zpoza mříží klauzury, zmocňovat a evangelizovat, a to díky moudrosti našich charismat, která člověka orientuje a léčí (srov. VC 103), přičemž prvním z nich je naše umění setkávat se s Bohem.
Bůh dnes není odmítán jen pozitivními či negativními argumenty; musíme být pozorní také na jeho žité odmítání v praxi. V míře, v jaké jsou otázka Boha, ale i otázka posledních úvah, prohlašovány za otázky beze smyslu, a slovo „Bůh“ se tak stává bezobsažným, mizí jméno Boha z lidských rozmluv a neovlivňuje už ani myšlení, ani jednání.
To se mi jeví jako největší riziko naší současné společnosti. Člověk zapomíná na svůj základ. Už si neklade ani radikální otázku po smyslu nebo cíli svého života, tu, která naplňovala úžasem lidské hledání v prvopočátcích filosofie. Jde o zredukování člověka na vynalézavého živočicha… Lidstvo možná zahyne kolektivní smrtí, a to přes všechen biologický a technicko-racionální pokrok, nebo se promění zpět v „Říši termitů“ nebo extrémně vynalézavých živočichů.