Všeobecné motivace pro klauzuru
Konečný důsledek, který vyplývá z tohoto rychlého historického přehledu, je: protože se objekt kontemplativního řeholního života v průběhu století nezměnil, musí se zachovat jemu vlastní požadavky, které ho umožňují a zajišťují – ticho a samota chráněná odloučením od světa. To je to, co udělal koncilní dekret, když zdůrazňuje: „Papežská klauzura mnišek s životem výhradně kontemplativním má zůstat i nadále“ (PC 16). Podstata klauzury, to je vzdálení se ze světa jako takového, se měnit nemá, zatímco její konkrétní způsob provádění se má přizpůsobit „časovým a místním podmínkám. Zastaralé zvyklosti mají být odstraněny. V této věci je třeba slyšet přání klášterů samých“.
Instrukce „Venite seorsum“ o kontemplativním životě a klauzuře mnišek se tedy nespokojila s předložením kanonických norem, které řídí klauzuru. Předkládá nejprve, a na to klade důraz, „hlavní důvody“, které klauzuru ospravedlňují.
Z těchto důvodů se tři vztahují přímo na předmět, který nás zaměstnává, a to jsou, mystérium Kristovy paschy, setkání s Bohem v samotě, služba církvi a lidstvu. Tři ostatní témata jen rozvíjejí hlavní motivy. Jedná se v pravdě o ženu v tajemství kontemplativního života, o znamení a svědectví a konečně o rozdílnost kontemplativních povolání.
Instrukce upomíná na exodus starozákonního lidu Božího, dále na tajemství paschy Krista a církve, které se mniška snaží dokonat, když odchází do samoty, aby zde jako otcové pouště bojovala proti „knížeti tohoto světa“ a aby se „modlila k Otci v neustálém podrobování se Jeho vůli“. Tím nedělá „Venite seorsum“ nic jiného, než že připomíná „patristickou tradici“, podle které představuje kontemplativní život zvláštním způsobem modlitbu Krista v samotě nebo na hoře, a tak vyjadřuje nejabsolutnějším a nejexemplárnějším způsobem podstatnou dimenzi veškerého křesťanského života. K tomuto všeobecnému důvodu připojila instrukce celou řadu myšlenek, které dávají pochopit důležitost usebrání a ticha k setkání s Bohem v modlitbě. Jedná se ještě jen o podmínkách života kontemplace, které dovolují vydat se zcela hledání Boha v četbě Písma svatého a v meditaci. V tomto duchu poznamenává Pavel VI.: „Rozčilenost, neklid, horečnatost, vnějškovost a přeplnění ohrožují nitro člověka; co mu chybí, je ticho se svým autentickým vnitřním slovem, řád, modlitba, pokoj; co mu chybí, je on sám“ (VS pozn. 25).
Pod nadpisem „Ve službě církvi a lidstvu“ odpovídá náš text konečně i na kritiku, která je stará a stále aktuální a která mnichům a mniškám vyčítá, že jsou odloučeni, izolování a jakoby odříznuti od světa, a proto že se o něj nestarají, neúčastní se boje lidí za spravedlnost a mír ve vnímání rodinných, sociálních a politických zodpovědností.
Tato výčitka není oprávněná, protože se ve skutečnosti kontemplativní mnišky nacházejí svou blíženskou láskou, skrytou sice, ale reálnou, v srdci světa, jehož úzkosti a utrpení nesou. Aby byl však člověk o tom přesvědčen, musí věřit v hodnotu kontemplativního života v mystickém Těle Kristově, to je věřit v moc modlitby ve společenství svatých. Druhý vatikánský koncil to v plné míře potvrdil: „Nesmíme se však domnívat, že se řeholníci následkem svého posvěcení odcizují lidem a nebo že jsou neužiteční pro společnost. I když někdy snad nepomáhají v přímém styku svým spoluobčanům, setkávají se s nimi přesto v Kristu dokonalejším způsobem, duchovně s nimi spolupracují, aby budování pozemské společnosti mělo vždy základ v Bohu a k němu bylo zaměřeno – aby snad nepracovali nadarmo ti, kdo ji budují.“ (LG 16,46)
Tím oživují kontemplativní mnichové, jak ukazuje příklad sv. Terezie od Dítěte Ježíše, svým životem modlitby a oběti apoštolská díla všech svých druhů z vnitřku; zvláště činnost misionářskou.
Poslední papežové, abychom uvedli jen tyto, potvrdili tento základní význam kontemplativního života v církvi. Uveďme po Janu XXIII. a Pavlu VI. i Jana Pavla II:, který ve svém apoštolském listu „Sanctorum altrix“ k roku sv. Benedikta píše: „Jistě, klauzura odděluje mnicha od světa a zároveň musí tvořit bariéru proti všem nicotným roztržitostem, kterých se nesmí dbát, ale neodděluje od lásky a neuzavírá se jí. Naopak takové ohraničení otvírá zároveň prostor nutný pro vnitřní svobodu, kde mnich může růst a žít v lásce.“
Tím, že Svatý Otec mluví o „prostoru nutném pro vnitřní svobodu“, nepředkládá jen moderní formulaci pro motivaci klauzury, ale uvádí také a pro náš pohled zvlášť první a základní důvod: žít a růst v lásce.
Tím, že čteme argumenty, které udává „Venite seorsum“, jak jsme to právě dělali, můžeme si odpovědět na to, k čemu se instrukce postupně blíží a co vytváří srdce veškerého kontemplativního života: ukazuje, že klauzura v prvé řadě mniškám dovoluje „vydat se v samotě modlitbě podle Kristova příkladu“; dále že zajišťuje setkání s Bohem v modlitbě a konečně že skrze lásku dává dispozici být zde „hlubším způsobem v Kristově Srdci“ pro druhé.
Neboť co hledají a co si přejí jiného ti, kteří vstupují do kontemplativních klášterů, než (když to vyjádříme jen jednoduchými a aktuálními slovy) žít v úzkém přátelství s Kristem a dosáhnout s ním dokonalého sjednocení v lásce? To je hluboký smysl a oprávnění bytí celého skutečného kontemplativního života; a to je v důsledku to, co motivuje a opravňuje požadavky označované jako klauzura.