Motivace vlastní tereziánské klauzuře
Je jasné, že všeobecné motivace společné všem klášterům čistě kontemplativního života platí stejným způsobem i pro Karmel tereziánské reformy. Avšak instrukce „Venite seorsum“ dovoluje, aby vlastní právo řádu „formulovalo v jednotě s duchem a charakterem institutu přísnější zákony pro klauzuru“.
Protože papežský dokument nechává institutům svobodu omezit se na všeobecné normy, je možné se jich bez dalšího držet. Pokud se náš řád rozhodl připojit přísnější zákony, pak je to proto, aby zůstal věrný svým počátkům a výslovnému přání reformátorky. Stačí, když uvedeme úryvek dopisu světice jejímu bratru Lorenzovi, kde vysvětluje, že chce „z božského příkazu založit klášter, kde nebude víc než patnáct řeholnic, aniž by se tento počet kdy překročil, ve velmi přísné klauzuře“ (dopis ze 23. 12. 1561).
Proto byl v roce 1571 vypracován „Klauzurní statut pro bosé karmelitky”, ve kterém byly nešťastným způsobem sebrány všechny předpisy a předloženy všem karmelitánským klášterům. Tyto předpisy nikdy neobstály všechny společně v jednom a téže klášteře. Narážíme zde zcela jistě na detaily a maličkosti, které staví zvláštní tradice nad zdravý pluralismus, jak už tato (tradice) byla v tereziánském Karmelu od počátků reformy.
Co nemohly udělat „Vysvětlivky“, uskutečnily nové Konstituce. Nevztahují se už k „Venite seorsum“ a zvláštnímu statutu, nýbrž vydávají kapitolu (6. kap. 1. části), která obsahuje to, co je podle Sv. Stolce „konstitucionální“. V „Dodatku“ jsou zregulovány případy vstupu do klauzury a jejího opuštění, které navrhl papežský dokument, protože celou tuto část musíme vidět z hlediska skutečnosti, že všeobecné právo (kán. 667, §4) svěřuje převorce a místnímu biskupovi a jejich vlastní odpovědnosti úsudek o nutnosti takového vstupu do klauzury a jejího opuštění (č. 118).
V této kapitole Konstitucí si musíme jako charakteristický poznamenat podtitulek „Samota a klauzura“, neboť ten už hned od počátku udává tón celku. Svatý Otec vyzdvihl tento výraz ve svém poselství karmeltikám a, což leží na stejné linii, připojil ho k tomuto druhému: „ticho kláštera“.
Obě první čísla našeho textu (105 a 106) opakují a shrnují všeobecné motivace z „Venite seorsum“, které tedy také platí pro klarisky, kontemplativní dominikánky, cisterciačky atd.
Pak přicházejí dvě čísla (107 a 108), které předkládají důvody pro klauzuru vlastní Karmelu pod nadpisem „Smysl a zvláštnosti tereziánské klauzury“.
Tyto texty jsou velmi hutné, protože shrnují zároveň historické a učební údaje o Karmelu a jeho tereziánském charismatu. Skutečně zde uplatňují tři zvláštní motivace, které opravňují největší přísnost tereziánské klauzury ve vztahu k ostatním kontemplativním společenstvím církve. Jsou to: radikalismus Karmelu, eremitský charakter počátků a sesterská sounáležitost.
a) Radikalismus Karmelu
Je pozoruhodné, že v tak krátkém textu jako je tento se dvakrát používá silný výraz „radikální“ spolu s „totální“! Tak čteme v č. 107, že pro sv. Terezii s sebou svobodná volba života v klauzuře přináší radikální vnější odloučení; a v č. 108 je řeč o „radikálním následování Krista“ a evangelního sebezřeknutí. Později se ještě hovoří o „totální vydanosti Bohu v kontemplativním životě pro církev“.
Tyto výrazy jsou zjevně zvoleny se znalostí věci, t.j. ve službě spiritualitě vlastní Karmelu.
Opravdu je Karmel od svých počátků jako fascinovaný absolutností Boží, bez pochyby v následování proroka Elijáše, na kterého se odvolává jako na svého zakladatele. Tím, že se tereziánská reforma inspiruje Původní řeholí, nedělá nic jiného, než že opakuje tuto duchovní orientaci a dokonce ji zdůrazňuje. Tato orientace ze strany reformy je založena v radikalismu evangelia. Reforma ale nese tento radikalismus až k jeho nejzazším hranicím, jak to vidíme v asketickém učení sv. Jana od Kříže.
Ať už se jedná o cvičení teologálních ctností, o darování sebe v lásce k Bohu a bližním, o vyprázdnění se od světa a od sebe sama – naši autoři nepřipouštějí žádné prostřednosti, žádné výhrady, žádný kompromis.
Stačí si všimnout, jak často se jim do pera vrací výrazy jako „zcela“, „totální“ apod., abychom viděli, jak jim byl takový radikalismus důvěrný. Jsou známy obě jednoduché formulace našich karmelitánských učitelů, které shrnují jimi předloženou askezi: „všechno je nic“ sv. Terezie a slavné „todo – nada“ sv. Jana od Kříže.
O tomto tolik známém bodu snad nepotřebujeme mluvit podrobněji, přesto bychom chtěli připomenout krátce několik rysů tohoto duchovního radikalismu. „(Pán) se nám nedá úplně, pokud my se mu zcela nedáme. To je jisté.“ Nebo také: „Uvažte, mé dcery, že v tom, co se nás týká, On nechce, abyste si něco ponechaly pro sebe, ať už je to cokoli, málo nebo hodně. On chce všechno pro sebe.“ „Jde o to, dát Mu všechno všemi způsoby.“
Připomeňme si její smělé, neřkuli až idealistické názory na absolutní chudobu v jejích fundacích s cílem napodobovat Krista „na kříži, tak chudého a tak nahého“. Není to Původní řehole, která nařizuje žít „jedině v následování Krista“?
Nemůžeme pak být překvapení, když vidíme, jak světice má něco proti lidem, kteří pokládají „hrdinské činy těch, kdo skutečně milují Krista“ za přehnané pod záminkou, že „zdraví je (dnes) slabší a my že už nežijeme ve starých dobách“!
Co se týká Jana od Kříže, není těžké uhodnout, že zcela sdílel stanovisko sv. Matky. Pro něho se musí vzít cesta přes „nic“, protože od absolutna se vychází a k absolutnu se chceme vrátit. „Snažit se klonit se ne k lehčímu, ale k obtížnějšímu…, ne víc, ale míň, a zůstat u Ježíše Krista v nahosti, v prázdnotě a vyprázdnění od všeho, co je ve světě.“ Z toho vyplývá, že se mu život v přísné klauzuře mohl zdát jen jako nejlepší prostředek, který z vnějšku napomáhá tomuto vnitřnímu postoji.
U příležitosti 400. výročí úmrtí sv. Terezie (3. května 1982) řekl Svatý Otec karmelitkám: „Jsem si jistý, že karmelitky dneška se ne méně radostně natahují po tomto absolutnu než karmelitky dřívějších dob (po absolutnu ,todo – nada‘, mistrovsky popsaném svatým Janem od Kříže), aby odpověděly přiměřeným způsobem na požadavky, které vyplývají z totální lásky ke Kristu a z bezvýhradného zasvěcení poslání církve.“
b) Eremitský charakter počátků
Navenek se tedy klauzurou symbolizuje totální láska ke Kristu, která od Karmelu požaduje právě tak totální zřeknutí se.
K tomuto nejhlubšímu – nebo řekněme nejradikálnějšímu důvodu pro tereziánskou klauzuru musíme uvést ještě ten, který je mu vlastní a který nemůže uvést žádná jiná kontemplativní řeholní rodina; totiž eremitský charakter karmelitánské spirituality. Náš řád má skutečně svůj původ na hoře Karmel, kde žili naši první Otcové jako poustevníci.
Mohlo by nás udivit, že oba texty, které jsou v nových Konstitucích věnovány smyslu tereziánské klauzury, nedělají žádnou narážku na tuto charakteristiku. Budeme-li ale nad tím přemýšlet, zjistíme, že se tam všude nachází nevysloveně, už jenom proto, že veškeré použití těchto zákonů jak duchovní tak i právní nese tento příznak. Nemůže tomu ani být jinak, protože Původní řehole, jejímž oficiálním a přizpůsobeným komentářem jsou Konstituce, nařizuje dnes jako i včera: „Každý ať zůstává ve své cele nebo blízko ní a ustavičně rozjímá dnem i nocí nad zákonem Páně a bdí na modlitbách.“
Pokud bereme zřetel na texty, týkající se zakládání sv. Terezie, čteme přesné dotvrzení, které dává v „Cestě dokonalosti“: „Životní styl, o který usilujeme, není jen takový, jak ho žijí řeholníci, ale je to životní styl poustevníků a proto se musíte osvobodit od všeho stvořeného.“ A tak by se mohly cely, které tvoří klášter, spolu s kaplí a klášterní zahradou přirovnat k jedné velké poustevně, která připomíná „lauru“ mnichů z hory Athos nebo „svatou poušť“, kterou zřídil P. Tomáš od Ježíše pro bosé karmelitány tereziánské reformy.
Tato eremitská dimense se zdála sv. Matce tak důležitá, dokonce životně důležitá, že chtěla, aby v zahradách jejích klášterů byly poustevny, kam by se sestry mohly uchýlit, aby se oddaly modlitbě, jak to dělali naši svatí Otcové. Ona sama si z toho udělala zvyk, jak dosvědčují zprávy v její „Knize života“ a „Knize o zakládáních“.
Těchto málo rysů stačí, abychom ukázali, až k jakému bodu se považuje materiální samota za absolutně nezbytný prostředek ke stálému („habituálnímu“) a důležitému cvičení modlitby v Karmelu. Nyní se vysvětluje, proč sv. Terezie kladla tak velký důraz na zachovávání přísné klauzury ve svých klášterech. Není divu, že obě poslední kapitoly její „Knihy o zakládáních“ dokončuje dva měsíce před svou smrtí tím, že chválí milost, kterou mají karmelitky tím, že se mohou uchýlit do samoty chráněné klauzurou. Volá: „Kdo to neprožil, nemůže uvěřit, že při každém založení nás zaplaví úžasná radost, když už jsme v klauzuře, kam nesmí světský člověk vstoupit. I když lidi velmi milujeme, bývá nám přece velikou útěchou, když zůstaneme samy. Někdy mi připadá, že je to s námi jako s rybami. Když se z řeky vyloví, nemohou žít, pokud se tam zase nevrátí. To vidím na sestrách a vím to také z vlastní zkušenosti.“
Pak se obrací na ty (sestry), kterým se zdá totální odloučení příliš rigorózní a dodává: „Sestry, které touží často vycházet mezi světské lidi a bavit se s nimi, ať se bojí. Nepronikly ještě k pramenu živé vody, o níž Pán mluvil se Samaritánkou. Těm se Snoubenec ukryl – a právem – protože jim nestačilo být jen s Ním.“
c) Solidarita společenství
Tato uvažování Matky, plod dlouhé zkušenosti, přivádějí ke světlu ještě jinou motivaci pro nutnost klauzury, na kterou se obvykle nedbá. Jedná se o solidaritu společenství ve cvičení mlčení a samoty ve „vnější službě“ jako i v klauzuře.
Je-li už potřeba účinné materiální samoty k opravdovému vedení modlitbě zcela zasvěceného života u jednotlivce, o to víc to platí pro celou komunitu.
V textu sv. Terezie, který jsme právě četli, můžeme pozorovat, že když pojímá komunitu jako celek, vylučuje nejen rozhodně každý vstup do klauzury pro „světské lidi“ – muže nebo ženy – ale stejným způsobem vylučuje také obvyklé vycházení sester (říká „často“). To ukazuje, že pro ni znamená časté vycházení sester z kláštera škody na kvalitě usebranosti a samoty. Jinak řečeno: dodržování klauzury se nemůže přenechat zálibě každé karmelitky. Je to rodinné opatření, které se týká celé komunity.
Pro poustevníka v jeho poustevně závisí ticho a samota jen od něho samého. Na rozdíl od toho v xenobitské formě života, jako u karmelitek, usebrání všech vyžaduje ticho a samotu každé jednotlivé.
Právě tak může být ovzduší horlivosti a kvalita kontemplativního života společenství těžce poškozena chováním jedné jediné, nedostatkem věrnosti v ohledu na klauzuru ze strany jedné nebo několika sester. Zkušenost učí, že takový nedostatek, i když ponenáhlu nepřejde na všechny, způsobí ztrátu duchovní energie, oslabení jednoty mezi všemi a následně menší soudržnost ohledně požadavků a problémů, které patří ke každému životu ve společenství.
Tím se nám odkrývá hluboký aspekt duchovního společenství („fraternity“), který si sv. Terezie tak velmi přála. Protože je každá karmelitánská komunita rodinou, je jí jako každé opravdové rodině vlastní určitá intimita, která pak je jejím nejdrahocennějším statkem. Tento garantuje její jednotu. Světice byla velmi rozhněvaná, když vnitřní záležitosti komunity v Alba de Tormes byly rozšiřovány po městě. V komunitě samotné může chování jedné sestry zasadit ránu jednotě všech v té míře, v jaké ona není věrná závazku svých slibů: „Ach, jak svatá a dokonalá je láska té řeholnice, jež dává přednost tomu, co prospívá všem, před svými zájmy, a která den ze dne roste ve ctnosti a co nejvěrněji zachovává řeholi!“ (Cesta dokonalosti 7,8)
„Vysvětlivky“ formulovaly šťastně tuto motivaci klauzury, která se vztahuje na společenství, když říkají: „Chceme věrně dodržovat papežskou klauzuru klášterů podle právoplatných norem, aby vyjadřovala a chránila usebranost naší modlitby a intimitu našeho sesterského společenství.“
Protože jsou všechny sestry „jedno srdce a jedna duše” ve věrnosti svému povolání, zažívají prostou a hlubokou radost ve společném životě, a dělají to, co Konstituce nazývají: „radostné zakoušení sesterských vztahů v Kristu“ (č. 107). Když člověk najde štěstí u sebe, nemá chuť jít někam jinam.