Krátké dějiny klauzury
Protože se kontemplativní život objevuje už od počátku církve na Východě i Západě, bude poučné k tomu, abychom ospravedlnili klauzuru, vyptat se tradice, která ji uplatňovala. Tento rychlý dotaz nám dovolí osvětlit oprávněnost a význam kanonických předpisů, které dnes církev zachovává.
Co se týká klauzury, pozorují historikové v řeholích, statutech nebo konstitucích různých způsobů řeholního života prvních církevních století, že klauzura v podstatě vzniká z vůle po odloučení od světa, jak ze strany mnichů tak i mnišek, s cílem, aby napomáhala usebrání, životu modlitby a spojení s Bohem a k vnitřnímu i vnějšímu pokoji. To všechno tímto pevně zajištěným způsobem, protože tak se člověk vzdálil činnosti světa nebo, jak říká sv. Basil, „jeho starostem a záležitostem“. Toto odloučení se zpočátku uskutečňovalo tak, že se lidé vzdalovali na opuštěná místa nebo se uchylovali do pouště. Později přihlíželi duchovní učitelé a organizátoři nazíravého života k tomu, aby byla taková místa ohrazená.
Když sv. Pachomius († 341) dovolil svým mnichům navštěvovat nemocné rodiče nebo je přijímat v klášteře, vidíme, jak sv. Basil předpisuje svým bratřím zabránit nepotřebným cestám, neboť, jak říká, „usebranost, která je k cvičení v dokonalosti nutná, požaduje odklon od světa“.
O životě sv. Antonína (346) máme zprávy, že kvůli nějaké záležitosti opustil svou samotu, ale potom se co nejrychleji do ní vrátil; myslel totiž, že mnich je vně svého kláštera „jako ryba bez vody“. Sv. Teodor Studijský mluvil později o „ovci zbloudilé od ovčince“.
Na Západě trvaly kláštery na tom, aby mniši měli stabilní místo (Kassian kolem 435, Marssille a sv. Honoratus 423, Lérins) jako podmínce bezpodmínečně nutné k hlubokému kontemplativnímu životu. Sv. Benedikt z toho dokonce udělal slib.
Sv. Isidor ze Sevilly (636), sv. Petr Damiani (1072), sv. Anselm (1109) potvrdili znovu tento požadavek života v odloučenosti od světa, což schválily francouzské koncily a papežové (Klement VIII.).
Přísná klauzura se mnichům neukládala kromě dvou výjimek: klášter sv. Isidora v Thébách a za krále Jana I. v Kastilii, který tam v roce 1370 založil benediktinský klášter.
Co se týká mnišek, tak ani ty nezachovávaly zpočátku přísnou klauzuru, v každém případě existovala celá řada vyjímek. Tak navštěvovala sv. Scholastika svého bratra, sv. Benedikta, jednou ročně.
Na Východě dovoloval klášter, založený císařovnou Irenou (1118) ženským příbuzným sestry vstoupit v případě nemoci této sestry do kláštera, ale otec, bratr nebo švagr byl přijat pouze v hovorně. Jinak směla sestra navštívit svého nemocného otce nebo matku s dovolením představené s podmínkou, že ji bude doprovázet starší sestra a že se do kláštera vrátí před příchodem noci.
Ve 13. století směly sestry v Konstantinopoli v klášteře Naší Milé Paní Dobré naděje přijímat své příbuzné dokonce v předsíni mezi dvěma dveřmi v přítomnosti staré sestry.
Ponenáhlu se pořádek klauzury zpřísnil a zároveň rozšířil na všechny kláštery. Zákon klauzury platil pro všechny poprvé od kostituce „Periculosa“ Bonifáce VIII. roku 1292. Tato konstituce zakazovala všem řeholnicím bez rozdílu opustit klášter; s výjimkou případu těžké nemoci, která by se mohla stát nebezpečím pro ostatní. Yves z Chartres upomínal sestry ze St. Avitus na to, že „slíbily zasnoubit se Ježíši Kristu a nebavit se se světskými lidmi“ (srov. čl. „Clôture“).
Celkem se klauzura v průběhu století ustálila a dokonce zpřísnila přes další rozvoj klauzury a zjemnění mravů v klášterech mužů i žen, a to v Orientu i na Západě. Lze pozorovat, že světští lidé ji velmi často spojují s kontemplativním klášterním životem jako takovým, jako by vytvářela podstatu tohoto života, ačkoli ona je jen podmínkou, samozřejmě nutnou, ale jen s relativním významem ve srovnání s duchovní skutečností, kterou symbolizuje. Kdyby klauzura neoznačovala hluboce skrytý rozsah, který je posvěcován životem v přátelství s Kristem, životem v úplném odevzdání v lůně komunity, která je zasvěcena témuž ideálu a je jím oživována, pak by toto odloučení od světa nebylo nic jiného než forma kolektivního pohrdání člověkem.
Je nasnadně, že „život skrytý s Kristem v Bohu“, jak by se mohl označit čistě kontemplativní život, nemohou zvenčí pochopit ti, kteří s tím nemají žádnou zkušenost. Vždyť to připadá, že to dokonce zůstává skryto i před očima těch, kteří se mu vydávají.
Není však těžké pochopit, že usebrání a život modlitby a spojení s Bohem, pokud má být autentické, se nemůže uskutečňovat a prohlubovat „v hluku, horečnatosti a vnějškovosti“ obvyklého života světských lidí. Proto tvoří ticho a samota, třebaže nepatří k podstatě kontemplativního života, přesto jeho nutný předpoklad. (Odhlédněme od několika řídkých vyjímek.)
Protože přirozenost a základní požadavky kontemplace zůstávají tytéž všude a ve všech dobách, potvrdili to bez váhání námi citovaní historikové: „hluboké důvody pro klauzuru se nezměnily“. Jako důkaz bude stačit, když uvedeme svědectví jednoho cisterciáckého mnicha, který v jednom interview řekl, že „život našich klášterů nabízí příležitost udělat si autentickou religiózní zkušenost, a to hlubokou a vyzývající“. Není to to, co nabízí a žije tereziánský Karmel? A rozvíjeje svoji myšlenku pater připojuje: „Abych se vyslovil, vyzdvihl bych zvláštní bod: klauzuru. Pro mě se nejedná o právní nebo kanonický aspekt (závoj, mříž, zeď), nebo mnohem víc, jedná se o to, jak dalece to označuje duchovní zkušenost; a o této zkušenosti bych chtěl mluvit, neboť se mi zdá, že má v sobě něco všeobecně platného… může tvořit jen na průlomu do hloubky, který se nazývá osoba. Ta se otvírá a má svůj střed mimo sebe sama ve vztahu k druhým. Zdá se mi tedy, že jedním z hlavních vkladů toho, co nazýváme klauzura, je tato otevřená šance pro průlom do hloubky až k jádru osoby.“