Svět lidského mlčení
Člověk je ve své nejhlubší vrstvě existencí mlčící. Lidský život začíná v mlčení mateřského lůna. Ono je prostorem prvotního setkání se sebou, možností potkat sebe sama. Uschopňuje k naslouchání, k přijímání, k jakékoli otevřenosti.
Mlčení umožňuje objevit fragmentárnost slova, jeho neplnost, částečnost. Poskytuje možnost si uvědomit, že většina velkých lidských problémů se vyskytuje mimo sféru řeči a že mlčení musí být zakomponováno do sdělení o sobě. Martin Heidegger o mlčení řekl: „Je to blízkost podstaty a jasná vzdálenost existence.“ Prožitá blízkost umožňuje pochopit, že slovo může být povlakem, mlčení naproti tomu obcováním s podstatou věci.
Mlčení je formou skrytosti, plyne z téhož pramene, jako slovo, ale současně je chrání. Je jako strážce tajemství, střeží podstatu před takovým prozkoumáváním, jež poznání zprofanuje. Proto je ochranou. Teprve člověk, jenž se zahalí mlčením, může objevit svoji podstatu. Ten, kdo chce člověka zničit, odnímá mu mlčení. Ono je totiž přístupem k sobě samému. Vymezuje obzor lidských záležitostí: mlčením člověk pokrývá vlastní neschopnost existence i své nejzazší naplnění v Bohu, své největší drama i své největší štěstí. Mlčení znamená jakoby usídlit se ve věčnosti. Vyloučit z života mlčení znamená nechat se okrást, zatoulat se do bahnitých nástrah nonsensu. Je způsobem, jak vlastnit sebe sama a je i sebedarováním.
Mlčení je hutnou existencí. Je usebraností, znamená odročit, pojmout do uvozovek to, co je vnější, rozrůzněné, proměnlivé. V usebranosti mlčení se rodí otázky. Proč otázky? Člověk je stvořen jako nedokončený, nenaplněný až po okraj. Mlčení je tedy hledání pravdy. Zmlknout musí vše, co není nejzazší pravdou o člověku. Proto je demaskující. V nejprivilegovanější podobě znamená pronikat do podstaty věcí, neboť je nejhlubším pochopením, jaksi bezprostředním, které uniká jakékoli formě. Je svým způsobem beztvaré. „Neusuzuje“, ale je spojnicí mezi tím, co je slovům nedostupné, a nitrem druhého člověka. Má charakter zasvěcování do tajů.
Mlčení je otevřením formy. Mlčení dochází na konec možností, k bezmocnosti používaných prostředků, a tak zažívá vysvobození z forem a určitým způsobem obcuje s nahým obsahem. Ona otevřenost může nasytit bytí něčím věčným. Mlčení přiléhá k věčnému, umožňuje procházet se po Božích cestách. Je nevyčerpatelné. Otevřenost mlčení spočívá na nekonečnosti jeho nedopovědění.
Mlčení odkrývá novou, niterně existenciální situaci jak pojímat pravdu, situaci beze slov, nový druh poznávacího aktu a nový pramen vědomí, jiný vztah k pravdě. Vytváří soustředěnost, intenzivní sílu poznání a lásky, zhuštěný způsob přítomnosti. Zdá se, že je nedodefinované, ale v podstatě je pevností existence.
Je objevováním božského řádu. V mlčení se zmenšuje bolestivá dočasnost, rozplývá se čas i prostor, které pulzují věčným řádem. Mlčení do člověka vnáší věčnou zorganizovanost. Tento řád v mlčení promlouvá jako nekonečno.
Radikální formou lidského mlčení je smrt. Ve smrti se člověk stává autentický a jednotný, smrt je návratem k sobě samému. Výraz návrat k sobě je pro potřeby našeho tématu téměř klíčovým: v mlčení se člověk vrací k sobě, v mlčení smrti hovoří i mlčí celým svým bytím. Smrt, která je radikálním mlčením, se stává radikálním návratem k Bohu.
Mlčení sjednocuje dva úplně rozdílné světy: svět Boha a svět člověka. V něm se člověk ukryje, když dosáhne svého cíle, v něm je obrán o dočasnost a v něm této časovosti přináší spásu. Mlčení je jako nevyslovitelná svatost, která vyplňuje a posvěcuje míru nepodobnosti člověka Bohu.