Modlitba kláštera na kraji města
Silja Walter, OSB
Někdo musí být doma,
Pane,
až přijdeš.
Někdo na tebe musí čekat
na předměstí
dole u řeky.
Někdo tě musí vyhlížet
dnem i nocí.
Kdopak ví, kdy přijdeš.
Pane,
někdo tě musí vidět, jak přicházíš
mřížemi
jeho domu,
mřížemi.
Mřížemi tvých slov,
tvých skutků,
mřížemi dějin,
mřížemi toho, co se děje
právě teď a dnes
ve světě.
Někdo musí bdít
dole na mostě,
aby ohlásil tvůj příchod,
Pane,
přijdeš přece v noci
jako zloděj.
Bdít je naše služba,
bdít.
Také za svět.
Je často lehkomyslný,
pobíhá venku,
a v noci také není
doma.
Myslí na to,
že přijdeš?
Že jsi jeho Pán
a určitě přijdeš?
Někdo musí věřit,
být o půlnoci doma,
aby ti otevřel dveře
a pustil tě dovnitř,
kdykoli přijdeš.
Pane,
dveřmi mé cely
přicházíš do světa,
a mým srdcem
k lidem.
Co myslíš, dělaly bychom jinak něco?
Bdíme, protože věříme.
A proto jsme tady –
venku, na kraji města –
abychom věřily a bděly.
Pane,
a někdo musí s tebou vydržet,
snášet tě,
aniž by od toho utíkal.
Vydržet tvou nepřítomnost,
aniž by pochyboval o tom,
že přijdeš.
Vydržet tvé mlčení
a přesto zpívat.
Vydržet s tebou tvé utrpení a tvou smrt
a žít z toho.
To musí vždy někdo dělat
spolu s ostatními.
A pro ně.
A někdo musí zpívat,
Pane,
až přijdeš,
to je naše služba.
Vyhlížet tě a zpívat.
Protože jsi Bůh.
Protože děláš velké činy,
které nikdo jiný nesvede než ty.
A protože jsi krásný
a nádherný jako žádný jiný.
Přijď, Pane!
Za našimi zdmi
dole na řece
na tebe
čeká město.
Amen.