Duchovní význam klauzury
„Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť a budu jí promlouvat k srdci.“ (Oz 2,16)
„Jednoho dne po přijímání mi Jeho Majestát velmi důrazně přikázal, abych se o to ze všech sil vynasnažila, a slavnostně mi slíbil, že se klášter určitě založí a že se mu v něm bude velmi sloužit a že se má jmenovat klášter svatého Josefa, a že u jedné brány nás bude chránit on a naše Paní u druhé, a že Kristus bude přebývat mezi námi a že bude hvězdou, která bude vydávat velkou zář….“ (Ž 32,11)
1/ Klauzura jako prostor
a/ Klauzura jako biblický prostor – exodus, poušť, zaslíbená země
„Stará duchovní tradice spojuje rozjímavý život výslovně s Ježíšovou modlitbou „na hoře“ nebo osamělém místě, které není přístupné všem, nýbž jen těm, které On k sobě volá a bere stranou (Mt 17,1-9; Lk 6,12-13; 2 Petr 1,16-18).“ (Verbi Sponsa)
Tereziina vize je také vyjádřena ve dvou symbolech: Nazaret a Betánie.
Přítomnost sv. Josefa a Panny Marie a její „putování“ s mniškami jí dává zakusit skrytý život v Nazaretě.
Jindy Terezie identifikuje život své komunity s Betánií, domem sv. Marty, kde je Kristus vítaným hostem a kde se mu naslouchá a slouží jako Mistru a Pánu. Je to realistická identifikace, která staví do středu komunity přítomnost Božského Hosta a vztah s Ním: všechno je služba Božskému Hostu.
b/ Klauzura jako liturgický prostor – posvátný prostor (x profánnímu prostoru).
Prvotní monasticismus: to co je svaté, věnované Bohu, musí být oddělené a určené jen pro Něj. Člověk má žít soustředěný na Boha a snažit se, aby všechny rozměry lidství Mu byly zasvěceny. Proto musí být oddělený od toho, co zasvěcení oslabuje. Celý život v tomto prostoru se stává liturgií.
Pro Terezii byla důležitá eucharistická přítomnost, která je symbolem trvalé přítomnosti Pána uprostřed komunity. Tereziin úmysl je tvořit komunitu kolem eucharistie, vytvořit malou církev shromážděnou kolem eucharistie.
c/ Klauzura jako prostor samoty – Tereziiny časté výrazy: „Být v samotě“, „toužit po samotě“, „o samotě s Bohem“, „modlitba a samota“…
V Terezii se harmonicky doplňují a integrují vztahovost a samota; je přesvědčená, že samota je pro povolání karmelity přirozená (H 5,12). Je nutná pro modlitbu jako pro pěstování „přátelství s Bohem“ – být „o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje“; „o samotě“ vyjadřuje požadavek intimity, aby se vytvořila atmosféra přátelství. Touha po samotě je dobrým kritériem k rozlišení autenticity modlitby: „Působí-li v ní Boží Duch… touží žít o samotě, aby se lépe mohla těšit z takového dobra“ (Ž 15,14)
Samota je podle Terezie základem kontemplativního života. Při založení sv. Josefa dává sestrám jako důvod života „být samotné s Ním samotným“. Říká: „Ty, které se chtějí o samotě kochat svým ženichem Kristem, o to mají stále usilovat… samotné s Ním samým“ (Ž 36,29). Jedná se o samotu radostnou a plnou lásky. Klauzura není vzdálením se od života, ale koncentrací pozornosti a lásky. Pro Terezii existuje komunitní samota uprostřed města, uvnitř klauzury bude každá cela samotou v samotě.
d/ Klauzura jako prostor skrytosti
„Tento způsob života zviditelňuje kontemplativní povolání snoubenky církve, která je ukryta s Kristem v Bohu, hledá to, co je nahoře, v bdělém očekávání definitivního zjevení Pána (Kol 3,1-4).“ (S 106)
Klauzura odkazuje na Ježíšův skrytý život, jenž je znamením skrytého tajemství Boha, který i když se sdílí ve Zjevení a odhaluje se tak věřícím, nepřestává být tajemným a skrytým tomuto světu. I křesťan je tajemně skrytý, když se k tomuto skrytému Božímu tajemství přimyká. „Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě“ (Kol 3,1-4). Klauzura intenzivněji zpřítomňuje tento podíl na Ježíšově skrytém životě, je znamením skrytého Božího tajemství pro církev a pro svět. A je také výmluvným znamením oné tajemné skrytosti věřících s Kristem v Bohu, kde Bůh sděluje skrytá Boží tajemství, která se dávají poznat ve víře (např. DPB 1,7.9-10).
e/ Klauzura jako prostor modlitby
„Z popudu Ducha svatého. mnozí přijali jeho pozvání určené učedníkům (Mk 6,31), a uchýlili se do samoty, aby uctívali Otce v Duchu a v pravdě (Jan 4,23). Zůstali u Mistra, naslouchali jeho slovům a zvolili si jediné potřebné, nejlepší úděl, který jim nebude odňat (Lk 10,39-42).“ (S 105) – evangelijní základ.
Život v klauzuře je určitou polemikou k potřebě být užitečný; jednat tak, že naše práce není založená na lásce, ale na uspokojení vlasních ambicí. Obrací naši pozornost na to, že úkon skutečné lásky má pro Boha mnohem větší hodnotu, než apoštolská díla církve (sv. Jan od Kříže). Prostor klauzury redukuje na minimum horizontální myšlení, aby dosáhl vertikálního. Člověk obklopený klauzurou se zaměřuje nahoru a usiluje o to, co pochází shůry (Kol 3,2) Atmosféra odloučenosti umožňuje žít větší oddanost modlitbě. Umožňuje prodloužit tajemství uzavřeného večeřadla, kde apoštolové jednomyslně setrvávali na modlitbách s Mariií, a vyprošovat pro celý svět Ducha svatého.
2/ Klauzura jako vztah
a/ Klauzura jako vztah s Kristem
„Tento způsob života napodobuje Krista, „který prodléval v kontemplaci na hoře“, a je účastí na jeho velikonočním tajemství, na smrti pro zmrtvýchvstání.“ (S 106)
Velikonoční tajemství obsahuje přechod ze smrti k jinému, novému životu. Klauzura pomáhá hlásat lidem radost zmrtvýchvstání. Vita consecrata píše: „Klauzura vyrůstající z tohoto duchovního záměru je nejen nesmírně dokonalým způsobem askeze, ale také způsobem prožívání Kristovy Paschy. Z prožitku smrti vyplývá hojnost života, která se jeví jako radostné zvěstování a prorocké předjímání možnosti, která je dána každému jednotlivci i celému lidskému rodu, totiž žít pouze pro Boha v Ježíši Kristu.“ (VC 59)
Klauzura je zjevením žárlivé lásky samotného Boha. Pán chce být milovám výlučným způsobem a toto vyvolení zjevuje. Teprve v klauzuře je možné nejhlouběji prožít slova: skryl mě ve své komnatě. Terezie tuto zakoušenou důvěrnost vyjadřuje výrokem: „Ty a já, Pane, nikdo víc, my sami.“ Zúžení přirozeného horizontu v klauzuře je stálou výzvou k návratu k Bohu, k navracení a zkušenosti této výlučnosti.
b/ Klauzura jako vztah s církví
„Tyto společnosti… zaujímají vynikající místo v Kristově mystickém těle, podávají Bohu vznešenou oběť chvály, obohacují Boží lid vzácnými plody svatosti, povzbuzují ho příkladem a rozmnožují ho tajemnou apoštolskou plodností.“ (S 106)
Terezie si zvolila klauzuru, aby vedla duchovní boj k oslavě Pána a ve prospěch církve (S 107), naprosté darování se Bohu v kontemplativním životě pro církev (S) „Boží dějiny s lidstvem jsou dějinami snoubenecké lásky… Snoubenecká dimenze je vlastní celé církvi, avšak jejím živoucím obrazem je zasvěcený život, který velmi naléhavě vyjadřuje tíhnutí k jedinému Ženichovi. Ještě naléhavěji a radikálněji se tajemství jedinečného spojení církve – Nevěsty s Pánem projevuje v povolání klauzurovaných sester.“ (Verbi Sponsa)
c/ Klauzura jako vztah se světem
Prvním krokem je „radikální vnější odpoutání“ (S). Verbi Sponsa, když mluví o čistotě srdce, které je „nejen očištěné od hříchu, ale i sjednocené v dychtění po Bohu, miluje zcela a nerozděleně“, dodává, že „klášterní samota je velkou pomocí, aby dosáhly takto chápané čistoty srdce, protože omezuje možnost kontaktů s vnějším světem jen na nejnutnější, aby tak svět nevnikl různým způsobem do kláštera a nenarušil jeho atmosféru pokoje a svaté jednoty s jediným Pánem a se sestrami. Tak klauzura z velké části vylučuje rozptýlení, pocházející z mnoha zbytečných kontaktů, množství obrazů – prameni světských myšlenek a marnivých přání – z informací a emocí, které odvádějí od jediného nutného a ničí vnitřní jednotu.“
Pak ale následuje druhý krok: „Právě kontemplativní život je pro klauzurované sestry typickým způsobem, jak být církví, žít v církvi společenství a plnit poslání k užitku celé církve“ a „Putující církev je svojí podstatou misionářská, takže je toto poslání podstatné i pro instituty kontemplativního života. Zatímco přebývají v misionářském srdci církve, naplňují klauzurované sestry toto poslání neustálou modlitbou, sebezáporem a přinášením oběti chvály. Tak se jejich život stává tajemným pramenem apoštolské plodnosti a požehnáním pro křesťanské společenství a celý svět.“ Naše Stanovy – celá kapitola je věnovaná církevně – apoštolskému ideálu.
Klauzura je solidaritou s člověkem na třech rovinách:
- V odpovědnosti za bratry a sestry, za celý svět. Zasvěcená osoba plní před Bohem zástupnou roli. Venite Seorsum píše: „V samotě, v níž se věnují modlitbě, nikdy nezapomínají kontemplativní osoby na své bratry a sestry. Jestliže se odtrhli od časného styku s nimi, neudělali to pro pohodlí a pro osobní klid, ale aby měli univerzálnější účast na jejich pracích, bolestech a nadějích.“ (VS III)
- V učení se lásce ve společenství: intenzivní komunitní život. Klauzura umocňuje mezilidské vztahy a nenechává prostor pro únik.
- V práci na podobě vlastního lidství: v klauzuře má člověk co dočinění s lidskou bídou, zejména tehdy, když se ztrácí veškerá psychologická a existenciální zabezpečení. Je to forma solidarity s lidskou přirozeností, vše, co je lidské a co bylo vneseno do klauzury, má být spaseno. V klauzuře se se svým životem svádí bitva o to, aby vše, co je lidské, bylo zahrnuto do plánu spásy, aby byl do spásy zahrnutý celý člověk i celé lidstvo.
d/ Klauzura jako vzájemné vztahy (společenství)
„Radostná zkušenost sesterství v Kristu, svoboda a harmonie komunitního života“ (S); styl sesterství, který chtěla Terezie; vztahy, které představuje v Cestě dokonalosti; radostná rodinná atmosféra; nezištná obětavá láska… Povolání je darem, každá sestra je darem, komunita náleží Pánu, je Jeho dílem.
Terezie říká:
- Pán nás shromáždil (C 1,5),
- Pán přebývá s námi (Ž 35,12),
- Pán se o nás postará (C 2,1)
e/ Klauzura jako vztah k sobě samému
„Radikální vnější odpoutání, abychom dosáhly vnitřního, nalezly živou vodu kontemplace, dospěly k svaté svobodě ducha“ (S)
Naprostá uzavřenost klauzury může sloužit ke svobodě ducha. Spoutaný člověk, zaměřený na dočasné věci, si všímá pouze zotročující a omezující tváře klauzury. Ale svoboda vůči materiálním věcem, svoboda vůči lidem, které by člověk tak často chtěl vlastnit, svoboda vůči duchovním iluzím, falešným hodnotám, svoboda od egoismu, od sebe sama – taková svoboda vytváří prostor pro Boží výzvy.
V klauzuře se také člověk pravdivě setkává se sebou samým, se svým nitrem, se svou podstatou, aby se takto zbavený iluzí mohl nově setkávat s Bohem. Je třeba mluvit o klauzuře srdce (otcové pouště mluvili o „bdělosti srdce“) – tj. nevpustit do sebe pochybnosti, znechucení, citovou vzpouru, odstranit z obrazotvornosti chaotická přání, touhy, které odnímají duchovní pokoj, zříci se různých forem psychologických odškodnění, udržet si mysl i srdce volné pro Boha a pro setkání s Ním.