Překročit hranici
Myslím, že kdybychom měli říci, co je to misie, a to tak, abychom vyjádřili nejen její teologickou dimenzi, ale také její existenciální dopad, řekli bychom, že o misii jde vždy, když stojíme před nějakou výzvou „překročit hranici“. Podvědomě spojujeme misii se zkušeností cesty a dobrodružství. Ve skutečnosti je ale misie charakterizována přechodem z území, které nám patří, na území, které je nám cizí a o něž usilujeme. V tomto smyslu existují – a je třeba překonávat – hranice nejen zeměpisné, ale i společensko-ekonomické, kulturní, etnické a – stále častěji – generační. Z překonávání hranic máme strach. Tento čin vyžaduje odvahu zdolat odpor okolí, vnitřní sílu k tomu, abychom se vzdali toho, co je nám zajištěním a ochranou, a především vyžaduje touhu dosáhnout k druhému člověku, učinit ze sebe bližního.
Ale především je misie počin teologální, který dělají ne ti, kdo jsou lidsky silní a ctnostní, ale jde spíše o počin chudých, kteří věří, čili svěřují svůj život do rukou Boha, o němž vědí, že je miluje a provází.
Tento teologální kořen misie bych chtěl zdůraznit. Křesťan či řeholník není misionářem, protože chce jím být, není misionářem pouze proto, že je vnímavý k sociálním otázkám, protože chce žít životem chudším a radikálnějším, nebo protože má rád dobrodružství, anebo potřebuje nějak utéct z obtíží, které prožívá v prostředí kolem sebe. Jistě, v rozhodnutí pro misie i motivace tohoto typu často působí a mají svou hodnotu, ale – stejně jako všechny ostatní „lidské“ důvody – potřebují očistit a dospět. Nejautentičtější a nejradikálnější uchopení misie nepochází z těla, ale z Ducha, to znamená z pouta, které nás sjednocuje s Kristem. A proto není možné být opravdovými křesťany, a nebýt misionáři. Jsem misionářem tou měrou, že již nepatřím sobě, nejsem již pánem svého života, ale dostávám ho od Něj, obnovený co do jeho smyslu a toho, jak rozumím sám sobě. Moje misie je prodloužením misie Ježíše Krista, kterou uskutečnil vůči mně, když přišel až ke mně, setkal se se mnou a prostřednictvím smlouvy, která mění běh mého bytí, mne učinil svým. Pokud svůj život již nežiji sám jako jednotlivec, ale jediným smyslem mého žití je, aby to byl „život v Kristu“, jak říká sv. Pavel, je nemyslitelné, aby takový život nebyl pojímán jako mise, vyslání. To, co říká von Balthasar o Ježíši: že jeho osoba se shoduje s jeho misií, čili že jeho bytí je skutečně bytí-poslání, to platí také pro každého člověka, který žije v Kristu, pro každého, kdo je novým stvořením, znovu narozeným coby úd Kristova těla.
Tyto kristologické a antropologické úvahy nejsou pouhou spekulací. Slouží nám k tomu, abychom za základ misie znovu položili přináležitost k Ježíši Kristu, smlouvu s Ním, poslušnost Jeho vůli. Tak jako povolání neznamená vyvolit si, ale být vyvoleni, tak ani misie není naše rozhodnutí, při němž bychom vyrazili kupředu vyzbrojeni odvahou a dobrou vůlí, ale je to poslušná odpověď tomu, který nás posílá, nevybavené lidskými jistotami, nevybavené prostředky ani ctnostmi, ale skálopevně ukotvené jeho příslibem: „Já budu s tebou.“
Je tedy snadné pochopit, že misie musí sílu a motivaci, světlo a rozlišování neustále čerpat z dialogu „misionáře“ s Pánem, který ho poslal. Příliš často si myslíme, že misie je nějaké dílo, které máme udělat a rozvíjet podle lidských měřítek, a nedáváme prostor tomu, co nám chce říci Pán, co nám navrhuje v tichu modlitby, v hlubinách našeho svědomí nebo také v rozlišování naší komunity, shromážděné v Jeho jménu, a o níž nám slíbil, že bude přítomen uprostřed ní. Postupujeme-li pouze podle svých navyklých schémat, riskujeme, že nespatříme další možnosti toho, jak být přítomni (v současném světě) a hlásat evangelium, možnosti pravděpodobně více prorocké a více odpovídající našemu karmelitánskému povolání.