Právní situace

Po vydání nového církevního zákoníku v roce 1983 můžeme dnes prostřednictvím srovnání s kodexem z roku 1917 ještě lépe vystihnout právní strukturu třetího řádu, a vyvodit tak i závěr o jeho podstatě. Církevní právo z roku 1917 chápe pod pojmem „třetí řád“ „sdružení osob, které žijí ve světě a snaží se pod vedením a podle ducha určitého řádu dosáhnout křesťanské dokonalosti způsobem přiměřeným životu ve světě a podle řehole, schválené pro ně Apoštolským stolcem“ (CIC 1917, kán. 702, § 1). A následující čtyři kánony představují jednotlivá ustanovení, která předpisy obecného církevního práva, týkající se sdružení věřících, aplikují na místní společenství třetích řádů.
Nový církevní zákoník obsahuje o „třetích řádech“ pouze jeden kánon: „Názvem ,třetí řády‘ nebo jiným vhodným pojmenováním se označují sdružení, jejichž členové žijí ve světě apoštolátním životem a usilují o křesťanskou dokonalost podle ducha některého řeholního společenství pod vyšším vedením téhož společenství“ (CIC 1983, kán. 303).
Často citovaná slova Pia IX., podle nichž je „třetí řád … opravdovým řádem“, pocházejí z doby, kdy se pojmu „řád“ ještě používalo bez přesného rozlišování. (8)
Teprve církevní zákoník z roku 1917 definuje, co se řádem rozumí. Podle něj řády jsou společenství, v nichž se věřící zavazují veřejným slibem k zachovávání evangelních rad (srov. CIC 1917, kán. 487 a 488, 1 a 2). Nové církevní právo zavedlo souhrnný pojem „instituty zasvěceného života“ (srov. CIC 1983, kán. 573 a násl.) a zahrnuje do něj řády a kongregace – jako řeholní společnosti (srov. kán. 607 a násl.) – i sekulární společnosti (kán. 701 a násl.), jejichž členové nejsou řeholníci, nýbrž laici ve světě.
Třetí řády se mezi instituty zasvěceného života nepočítají, protože přísliby ve třetím řádě nejsou z hlediska církevního práva ani veřejné sliby (to znamená, že terciář nemění svůj stav), ani nezavazují k životu evangelních rad. Karmelitáský terciář slibuje, že bude žít „v duchu rad“, (9) tak jak to odpovídá jeho stavu, „ať už je svobodný, ženatý nebo ovdovělý“. (10)
V této právní úpravě se projevuje teologie, která se navzdory mnoha vnitřním zápasům vždy vinula dějinami zbožnosti a výrazně se prosadila nyní na posledním koncilu: že povolání k životu ve spojení s Bohem, povolání k úsilí o svatost, není vázáno na řeholní život, že dokonce ani evangelní rady nejsou jakýmsi vlastnictvím řádů, nýbrž že životem z ducha evangelních rad mohou žít všichni křesťané. (11)
V této souvislosti nás koncil upozornil také na to, že i každé rozmanité charisma jednotlivých řádů, tedy spiritualita řádu, má příslušet celé církvi, aby z ní mohli žít i laici a (diecézní) kněží. V úvodu k Řeholi života Sekulárního řádu bosých karmelitánů (12) je vztah mezi řeholním řádem a třetím řádem popsán zcela v duchu tohoto (celo)církevního hlediska. Ono charisma, které řády přijaly – ať už charisma společné všem řádům, tj. charisma života podle evangelních rad, nebo ono specifické charisma zakladatele – se má stát „společným dědictvím celého Božího lidu“ (odst. 3; srov. LG 44), „nejen pro samotné řeholníky, ale i pro mnoho věřících“ (odst. 4). Tyto věřící přijímá řeholní řád „do rodiny řádu“ (odst. 5), avšak ne jako řeholníky, nýbrž jako věřící toho stavu, v němž žijí; jako manžele, diecézní kněze, svobodné laiky: „Z podstaty sekulárních řádů tedy vyplývá, že musejí sloužit [životnímu] stavu, v němž jejich členové žijí, nikoliv jej měnit.“ (13)
Z toho všeho plyne: spiritualita Karmelu je cestou dostupnou i pro neřeholníky, může prohlubovat povolání každého stavu v Božím lidu. To ale také znamená, že ke vstupu do třetího řádu je naprosto nutné povolání, ne však právě povolání k řeholnímu životu ve světě, nýbrž povolání k životu podle spirituality Karmelu, tj. povolání k vnitřní modlitbě, k přátelství s Bohem (sv. Terezie od Ježíše), k vědomému vzdání se sebe a postupnému „připodobňování Milovanému“ (sv. Jan od Kříže). (14)
Proč by karmelitánský třetí řád neměl mít sílu a poslání podnítit dnes něco jako „karmelitánské hnutí“ a sám se jím stát? Duchovním obsahem a úkolem takového hnutí je – právě vůči okolí posedlému výkonem a úspěchem – zvěstovat svědectvím praktického života: Bůh tě miluje takového, jaký jsi, a to ne až tehdy a proto, že ses učinil v jeho očích hodným lásky svými zbožnými činy a výkony! Podnětem a vzorem pro tuto v zásadě starou, avšak věčně novou víru jsou přitom světci Karmelu: Terezie z Avily – světice přátelství s Bohem i s lidmi; Jan od Kříže – do Boha zamilovaný pěvec a básník; Terezie z Lisieux – dítě šťastné ve své důvěře v Boží milosrdnou lásku.
A nyní také můžeme snadno zodpovědět otázku po apoštolátu členů společenství tereziánského Karmelu. Nejde v první řadě o to mít „svůj vlastní spolek“ a udržovat ho při životě všemožnými aktivitami, nýbrž o to, abychom si každý na svém místě počínali jako lidé žijící ve víře v Boží lásku. V první řadě ve vlastní farnosti, protože ta je místem, kde křesťan normálně prožívá církev v konkrétní podobě. Důležité nejsou ani tak určité jednotlivé skutky apoštolátu, důležitý je samotný základ, z nějž vyrůstají. A tímto základem musí být přesvědčení, že Bůh mě miluje takového, jaký jsem. Tímto způsobem se zabrání tomu, že by se skutky apoštolátu zvrhly v mentalitu nároků vůči Bohu a lidem, ale stanou se spíše odpovědí na Boží lásku ke mně. V tomto smyslu volá svatá Terezie: Skutky, skutky chce Pán!
Tak se ozřejmuje, jak život z víry v Boží lásku ke mně vyvádí z omezenosti vlastního i skupinového myšlení a uschopňuje k neuvěřitelné disponibilitě. A víme: kdo ví, že je milován a přijímán, bude široce otevřený pro druhé. V tom může ostatně spočívat příbuznost karmelitánských terciářů s Marií a jejich blízkost vůči ní, jež byla zcela připravená a otevřená pro to, co s ní Bůh zamýšlel, jak to dokazuje svými slovy: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova!“ Odpovídající sílu a způsobilost obdržela ze svého stálého společenství a života s Bohem, neboť „všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19.51). Tento Mariin postoj předznamenává to, co se později mělo stát klíčovou větou karmelitánské řehole: „Dnem i nocí rozjímat o zákoně Páně a bdít na modlitbách.“ Tak se Maria, od prvního okamžiku své existence Bohem milovaná a omilostněná žena, stala matkou všech lidí, pod jejímž ochranným pláštem je místo pro všechny. Kdo ví, že je milován, může také milovat ostatní, a co jiného je nebo měl by být apoštolát, než rozdávání lásky, zakoušené od Boha?
Třetí řád by tedy měl být výchozím bodem „karmelitánského hnutí“? Mnohým by se mohly tyto úvahy a myšlenky zdát nezvyklými. Pohled na dějiny třetího řádu a jeho právní vazby v církvi však takovým představám v žádném případě neprotiřečí, stejně jako jim neodporují ani výroky koncilu a učitelského úřadu církve (v době po koncilu) o postavení a poslání laiků v církvi. Podle mého názoru s tím není spojeno žádné znevážení třetího řádu, nýbrž spíše naopak ocenění a uznání povolání laiků v církvi. A to nepochybně ve větší míře, než tomu bylo v právních i duchovních dokumentech o třetím řádě v desetiletích před koncilem. Nemluvě o tom, že takováto společenství tereziánského Karmelu by mohla o řádovém charismatu vydat svědectví mnohem přesvědčivější.

Přeloženo z časopisu Christliche Innerlichkeit v roce 1988, 23. ročník, 1. číslo.
Překlad sr. Petra od Zmrtvýchvstalého OCD

Z časopisu Karmel 2/2000
s laskavým svolením

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) Zpočátku se jednalo téměř výhradně o ženy. Srov. k tomu: J. Smet, U. Dobhan: Die Karmeliten. Eine Geschichte der Brüder Unserer Lieben Frau vom Berge Karmel, Freiburg 1981, str. 15 – 27.
(2) T. Motta Navarro, Tertii Carmelitici Saecularis Ordinis historico-iuridica evolutio, Roma 1960, str. 124n.
(3) Tohoto označení užívá u nás kromě sekulárního františkánského řádu i Karmel tereziánské reformy: „Sekulární řád bosých karmelitánů“ (zkráceně: OCDS). – Pozn. red.
(4) Navarro, str. 66.
(5) Navarro, str. 133 n.
(6) Srov. L. Saggi, La „Bolla Sabbatina“. Ambiente – testo – tempo, Roma 1967, 8.
(7) P. Migne, Patrologia Latina, sv. 183, str. 634 – 647.
(8) Srov. Lexikon für Theologie und Kirche – heslo „Orden“.
(9) Tak formule příslibu Sekulárního řádu bosých karmelitánů. V profesi terciářů karmelitánů tomu věcně odpovídají slova: „zavazuji se následovat Ježíše Krista“. – Pozn. red.
(10) Řehole života Sekulárního řádu bosých karmelitánů, čl. 12.
(11) Srov. kapitolu o všeobecném povolání ke svatosti konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 39 – 42.
(12) V originále článku se dokument nazývá: „Lebensordnung der Theresianischen Karmelgemeinschaft“, ale jistě jde o tuto Řeholi, jejíž „pracovní překlad“ do češtiny byl zpracován společenstvím sekulárního řádu bosých karmelitánů v Praze v roce 1995. – Pozn. red.
(13) Tamtéž, odst. 6. Německý text zní doslova: „…a nesmějí ho chtít měnit.“
(14) Tyto důrazy jsou vlastní tereziánskému Karmelu. Doplňme ještě alespoň zmínkou mariánský ráz spirituality Karmelu. – Pozn. red.