Rozhovor s P. generálem po znovuzvolení na generální kapitule 2015

7. května Vás generální kapitula znovu zvolila generálním představeným Řádu. Jaké jsou Vaše první dojmy po zvolení?

Svatý Pavel říká, že tělo touží proti Duchu. Vnitřně jsem prožíval něco z tohoto zápasu. Nezakrývám, že ve mně bylo přání utéci z obtíží, strach, že nebudu mít pro dalších šest let dostatek sil, pokušení začít znovu žít svůj vlastní život. Ale nad tím vším převažovala základní logika: jestliže jsem před šesti lety řekl ano, protože jsem ve volbě mých bratří viděl vyjádření Boží vůle, nemůžu se teď chovat jinak. A tak jsem nakonec přijal toto nové povolání s velkým pokojem.

Dokáži si představit, že po šesti letech vedení Řádu budete nyní k tomuto úkolu přistupovat jiným způsobem: zkušenost uplynulého šestiletí Vám v tom může pomoci.

Skutečně, dnes vidím práci, která mě očekává, jinak. Jde o to pokračovat v již započaté cestě, s tím, že už známe lépe obtíže, které se budou vyskytovat, ale také motivace, což nám pomáhá, abychom obtíže překonali.

Je jasné, že není možné celkově posuzovat stav Řádu, a nevšímat si přitom jednotlivých okolností, ale pokud dovolíte, rád bych Vás požádal, abyste nám všeobecně popsal, jak na tom Řád je.

Řád je živý a má v sobě bohatství a plodnost, které si možná nejsme úplně vědomi. Na otázku se mi chce odpovědět Ježíšovými slovy z Janova evangelia: Řád nese ovoce, ale právě proto je třeba, aby se prořezával a čistil, aby nesl ovoce ještě více.

Ve staré Evropě je krize povolání určitou výzvou. Jak této výzvě čelí Bosý Karmel?

Na tuto krizi jsou přirozeně různé reakce. Zdá se mi, že nejzdravější reakcí je dělat vše, co záleží na nás, jak říkala svatá Terezie: udělat to málo, co záleží na nás, což ve skutečnosti není zase tak málo, protože to znamená naplno žít v podmínkách dnešního světa naše povolání být bratrskou komunitou těch, kteří se modlí. Jsem si jist, že v té míře, v jaké budeme schopni takto pracovat sami na sobě, budeme také schopni čelit a překonat krizi, ve které se nachází řeholní život v západním světě.

Svatí Karmelu bezpochyby pomáhají nalézt odpověď.

Ano, naše „aktuálnost“, nebo, chcete-li, naše důležitost pro současný svět ve skutečnosti spočívá právě ve specifičnosti našeho charismatu. Myslím, že četba děl svaté Terezie nám pomohla si uvědomit, že mnoho našich problémů může najít odpověď ve zkušenosti jedné ženy, která žila před pěti stoletími. Odpovědi nejsou laciné, jsou originální a pomáhají nám objevovat, jak máme žít jako jednotlivci i jako komunity.

A naopak v některých částech světa Řád roste.

Ano, Řád zaznamenává závratný růst zvláště v Africe a v některých oblastech Asie. V některých dalších regionech je zřejmá jistá výdrž a stabilita.

Bez pochyby je jednou z výzev vstoupit do dialogu s mladými. Jakým způsobem to můžeme dělat v dnešní společnosti, která je zahrnuje mnoha jinými poselstvími?

Myslím, že první věc, kterou musíme udělat, je pozorně naslouchat mladým, hluboce jim naslouchat a nezastavovat se u prvního dojmu, který v nás starších může vyvolat způsob jejich komunikace. Mnohokrát vidím, že pokud nějaký řeholník nebo nějaká řeholnice mají tuto schopnost „empatie“, mladí je berou a odpovídají s velkým zájmem a otevřeností.

Změňme téma. Některé dny generální kapituly vyplnily referáty bosých karmelitek. V uplynulém šestiletí jste jim věnoval mnohé dokumenty. Jaké kroky je třeba udělat v následujícím šestiletí?

Dvoudenní přítomnost našich mnišek na kapitule nebyla jen nějakou zdvořilostní návštěvou, ale autentickým setkáním, při kterém bylo místo pro opravdový dialog, ve kterém se mohly projevit shody i rozdílnosti. Na závěr nás sestry vyzvaly k pokračování této společné práce, především na poli trvalé formace, která je podle mého názoru jednou z nejdůležitějších výzev kontemplativního života.

Na kapitule byl prostor také pro referáty laiků. To je další výzva pro příštích šest let…

Jeden den kapituly jsme věnovali třetímu řádu (OCDS), za přítomnosti některých členů z různých národů. Skutečnost karmelitánských laiků je velice rozmanitá. Být členem sekulárního řádu obsahuje nejrůznější prvky, v závislosti na jednotlivých oblastech a kulturách. Nicméně se domnívám, že na všechny se klade nárok seriozního přijetí odpovědnosti jakožto členů karmelitánské rodiny. Je třeba, aby laici našli svůj originální a specifický způsob, jak žít různé dimenze karmelitánského charismatu, což je samozřejmě něco jiného, než způsob vlastní komunitě bratrů nebo mnišek.

Před chvíli jsme mluvili o tom, jak se přiblížit mladým laikům. Na co je třeba se zaměřit během období formace?

Musíme především trvat na lidské a křesťanské formaci, jestliže nechceme, aby karmelitánská formace nebyla pouhým vnějším převlekem. V jistém smyslu je třeba najít karmelsko-tereziánský způsob lidské a křesťanské formace osoby. Jsem přesvědčený, že v charismatickém dědictví tereziánského Karmelu je dostatek možností vést tento proces zrání, jak na rovině osobního vědomí, na rovině vztahu s Pánem Ježíšem a na rovině přijetí vlastních závazků řeholního života.

Nesmíme zapomínat také na trvalou formaci. Také na tomto poli máme co dělat.

Musíme rozlišovat mezi trvalou formací a „aggiornamentem“. Často se tyto dvě skutečnosti zaměňují. Trvalou formaci raději nazývám „péčí o sebe sama“, péčí o své povolání, o svou vlastní duši, o své vlastní bytí. Jejím opakem je acedie, což etymologicky právě znamená „chybějící péče“. V tomto smyslu je trvalá formace osobním úkolem, který se uskutečňuje den po dni, v tom, co nám nabízí zkušenost běžného života (modlitba, komunita, práce). Jiná věc je aggiornamento, které v sobě obsahuje nutnost studovat, číst, hledat informace. V předchozím šestiletí jsme začali s iniciativami tohoto druhu, když jsme uspořádali kurzy biblicko-spirituální formace v Stella Maris (Haifa) a kurzy pro formaci formátorů, animátorů komunit a duchovních vůdců v Indii. Kapitula nás žádá, abychom v těchto iniciativách pokračovali i v následujícím šestiletí.

Zůstaňme nyní u generální kapituly. V závěrečném dokumentu „Je čas jít“ vybízíte k nové četbě Stanov. Co je ve stručnosti hlavním důvodem tohoto návrhu?

Pro novou četbu Stanov jsme se rozhodli v návaznosti na četbu děl svaté Terezie v předchozím šestiletí. Nechceme obracet list. Spíše se i nadále chceme ptát, „jakými máme být“ jakožto synové svaté Terezie. Proto je cílem nové četby Stanov porovnat zkušenost našeho současného života s modelem, který nám nabízejí Stanovy. Což na jedné straně znamená prozkoumat náš život ve světle Stanov, na druhé straně pohlédnout na Stanovy ve světle zkušenosti, kterou jednotliví řeholníci a celé komunity zažívají v posledních třiceti letech. Byly to roky velkých změn. Zdá se nám, že je třeba odpovědět na mnohé otázky, které nám tyto změny kladou.

Na kapitule se také hodně mluvilo o karmelitánských misiích. Misionářský duch svaté Terezie je stále živý. Jakým způsobem bude generální dům v následujících šesti letech podporovat misie?

Je třeba pracovat na mnoha úrovních. Především musíme lépe objasnit, co prostřednictvím misií zamýšlíme, abychom v sobě všichni vnímali tento misionářský a evangelizační závazek, který tvoří součást naší karmelitánsko-tereziánské identity. Papež František naléhavě vybízí církev, aby vyšla ze sebe samé, aby nepropadla pokušení uzavřít se do sebe. Pak je tu velice konkrétní problém, totiž ekonomické zabezpečení nových misií. Mám velkou radost z toho, že se kapitula rozhodla vytvořit „společenství hmotných dober“, tedy fond ekonomické pomoci misiím, který bude řídit generální dům. Doufám, že tímto způsobem budeme moci alespoň z malé části odpovědět na mnohé žádosti o pomoc, které k nám přicházejí.

Dalším důležitým tématem je komunikace. Ve své zprávě o stavu Řádu jste mnohokrát použil slovo „komunikovat“. Co nám na tomto poli schází a co můžeme společně udělat pro zlepšení komunikace?

Komunikace je existenciální dimenzí lidského života a ještě více života komunitního. Někdy máme určitou duchovní (spirituální) představu komunity. Mluvíme o společenství a zapomínáme, že dar společenství je třeba vtělit do konkrétní zkušenosti komunikace. Komunikace se vztahuje především na ty, se kterými žijeme, na bratry, kteří nás obklopují. V současné době riskujeme, že budeme více komunikovat z odstupu, virtuálně a málo s těmi, které máme kolem sebe. Komunikace v sobě zahrnuje mnohé: schopnost naslouchat, schopnost umět se vyjádřit, důvěru v druhého, investování do vztahů. To všechno jsou hodnoty, na které se musíme zaměřit, pokud opravdu chceme být bratry, kteří se znají a jsou přáteli, jak to chtěla svatá Terezie.

Mohli bychom tento rozhovor uzavřít nějakým poselstvím pro celou rodinu tereziánského Karmelu?

Nenacházím lepší poselství než to, které jsme vybrali jako název závěrečného dokumentu kapituly: je čas, abychom se vydali na cestu. Nesmíme zůstat stát, nesmíme se nechat blokovat ani strachem ani falešnou jistotou. Musíme se vydat na cestu církví a dnešním světem, a svou důvěru a naději vkládat ne v nás samé, ale v Pána, který nám slíbil, že půjde spolu s námi. Je čas jít, ale s tím, že „juntos andemos, Señor“ („pojďme spolu, Pane“).

Zpět