Počátky mnišství na Karmelu

P. Elias Friedman, P. Silvano Giordano

Pohoří Karmelu je krajem ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku a jeho rozloha činí přibližně 150 km2. Severozápadní vrchol tohoto trojúhelníku je nejjižnějším bodem Haifského zálivu a nazývá se Hlava Karmelu (Roš Hakkarmel). V polovině úbočí, zhruba 150 metrů nad mořem, se nachází konvent Stella Maris, hlavní poutní místo řádu bosých karmelitánů. Na vrcholku el-Muhraqa (kde podle tradice došlo ke střetu proroka Eliáše s Baalovými proroky) pak bosí karmelitáni otevřeli v roce 1883 malé poutní místo zasvěcené proroku Eliášovi.
Tradice připisuje započetí mnišského života ve Svaté zemi svatému Charitonovi a svatému Hilarionovi. Svatý Chariton se na konci 3. století usadil severně od Jeruzaléma a tam založil komunitu. Svatý Hilarion se kolem roku 311, poté co poznal egyptské mnišství, uchýlil do jedné chatrče poblíž Gazy a brzy se kolem něho shromáždili učedníci. Mnišství se pak začalo šířit podél pobřeží a pravděpodobně se dostalo až na Karmel.
Mniši přebývali v tzv. lávrách, které sestávaly z jednotlivých cel, chatrčí či jeskyní. Žili spíše vedle sebe než ve skutečné komunitě a svému představenému byli podřízeni jen částečně. Většinu týdne trávili o samotě, jen v sobotu nebo v neděli se scházeli ke slavení bohoslužby, k vyslechnutí rad představeného a k projednání problémů společenství.
Existenci klášterů na hoře Karmel dokládají četné výzkumy a různá svědectví . V oblasti zvané Wadi ‘ain es-Siah (4 km od Haify) se vyskytuje mnoho jeskyň. Dvě z nich jsou uvnitř propojené schodištěm vytesaným ve skále. Archeologické nálezy dávají tušit, že dolní jeskyně sloužila jako kaple. Poblíž jeskyně byl postaven klášter zasvěcený svatému Eliášovi (dle podání tradice jej založila císařovna Helena). Klášter zbořili Peršané roku 614. V následujícím období byla úcta k proroku Eliášovi obnovena muslimy, kteří jej, stejně jako dolní jeskyni, nazývali „el-Khader“ (kvetoucí, zelenající se).
S křižáckými výpravami proniklo do oblasti západní mnišství. Jakub z Vitry, který byl ve 13. století biskupem ve městě sv. Jana z Akri (dnešní Akko), popisuje rozkvět poustevnického života v Palestině takto: „Svatí mužové se odříkali světa a podle svých sklonů, tužeb a své náboženské horlivosti si vybírali místa k bydlení ve shodě se svým zaměřením a se svou zbožností. (…) Někteří, po příkladu svatého anachorety a proroka Eliáše, vedli život samoty na hoře Karmel, zvláště v té části, která se tyčí nad městem Porfýrie, nyní pojmenovaném Haifa, poblíž pramene zvaného Eliášův, nedaleko od kláštera svaté panny Markéty, kde v malých úlech cel shromažďovali jako včely Páně sladký duchovní med.“
V této době se pro zmíněné propojené jeskyně užívalo označení „Eliášova jeskyně“ a „Elizeův příbytek“. V karmelitánské tradici se později vžilo pojmenování „Škola proroků“, neboť se mělo jednat o místo setkávání Eliášových žáků a pokračovatelů.

Z knihy Karmel ve Svaté zemi
S laskavým souhlasem KNA

Zpět