Základní prvky karmelitánského ideálu

Dominik Wider OCD

Kristocentrický rozměr

Klíčem ke karmelitánskému způsobu života je věta z Řehole umístěná hned na jejím počátku, která přikazuje žít v poslušnosti Ježíši Kristu s čistým srdcem a dobrým svědomím. Další ustanovení představují realizaci této slušnosti Kristu. Svatá Terezie od Ježíše a svatý Jan od Kříže obnovili život Karmelu podle „prvotní“ Řehole a ve svých spisech silně a jednoznačně zdůraznili centrální postavení Krista a jeho následování v obnoveném Karmelu. Svatá Terezie mluví téměř neustále o Ježíši Kristu v jeho lidství. V modlitbě doporučuje dívat se na něj a vnímat, jak se on dívá na nás, naslouchat tomu, co říká, a hledět na něj podle vlastní potřeby v jeho radostných, slavných nebo bolestných tajemstvích. Jí popsané mystické manželství se uskutečňuje s Ježíšem Kristem. Není pro ni možný život v klášteře bez živé přítomnosti Ježíše, žijícího v Eucharistii mezi sestrami. Všechny záležitosti řeší s Ježíšem. Největšího mystického prožitku se jí dostává při svatém přijímání.

O nic méně není Ježíš Kristus přítomen ve všech duchovních spisech svatého Jana od Kříže. On je Ženich duše. Duše hledá jeho a touží se s ním sjednotit. On je na cestě sjednocení s Trojjediným Bohem vším. V Modlitbě zamilované duše svatý Jan s potěšením říká, že všechno je jeho: země, nebesa, andělé, Matka Boží i „sám Bůh je můj a pro mne, protože Kristus je můj a celý pro mne“. Sjednocení s Bohem – učí – se dokonává v Trojici. Každá z Božských Osob má na něm svůj podíl. Bůh Otec sjednocuje ty, kteří přijali jeho Syna, od něj poslaného, Ježíše Krista, a podvolili se vedení Duchem svatým. Zároveň tím říká, že Bůh Otec se dívá na člověka skrze svého Syna. Přijímá ho jako syna skrze účast, pokud se v něm dokoná podobnost s Božím Synem. Pod tímto zorným úhlem svatý Jan od Kříže sepisuje celou nauku o sjednocení s Bohem. Ve Výstupu na horu Karmel píše o základních zásadách této cesty, učí, že „je třeba mít neustálou touhu napodobit Krista ve všem, snažit se přizpůsobit svůj život Jeho životu, o kterém je třeba často přemítat, abychom ho mohli napodobit a jednat ve všech okolnostech tak, jak by jednal on“, a všechno – radostné i obtížné – se rozhodnout konat z lásky k Ježíši Kristu. To je nejdokonalejší naplnění základních doporučení Řehole žít v poslušnosti Ježíši Kristu s čistým srdcem a dobrým svědomím.

Mariánský rozměr

Mariánský ráz Karmelu je vyjádřen již v jeho oficiálním názvu: Řád bratří Blahoslavené Panny Marie z hory Karmel. To lze chápat dvěma způsoby: karmelitáni jsou bratři a Maria je jejich sestra, nebo jsou mezi sebou bratři a žijí ve vztahu k Marii, jejich Matce a Královně. Mnoho o mariánském rázu píše dokument O založení prvních mnichů, který byl v minulosti považován za první pravidlo poustevníků na hoře Karmel. Karmelitáni po vyhnání z Palestiny museli bojovat o svou příslušnost k Marii, a prosili o její přímluvu a ochranu. Panna Karmelu je zachraňuje před nebezpečím a dává jim znamení mateřské péče – škapulíř spolu s privilegii: ochranu před peklem pro každého, kdo bude oddaně nosit toto znamení, a vysvobození z očistce na první sobotu po smrti. Škapulíř byl spolu s privilegii schválen církví a je považován za svátostinu. Dar škapulíře k nám hovoří nejen o ochraně Panny Marie a jejím prostřednictví, ale v první řadě o vztahu, který se skrze škapulíř rozhodla s námi navázat jako Matka, když říká těm, kdo ho přijímají: „Já budu jejich matkou, oni budou mé děti.“ Kdo nosí škapulíř, měl by se podobat své matce. Na Karmelu se pěstovaly především dva aspekty mariánské úcty: prosba o přímluvu a napodobování. Zvláště se rozvinulo následování Marie v jejím sjednocení s Bohem: milovat Boha láskou Marie a v duchu sjednocení s Marií.

Rozměr poustevnický

Zákonodárce – sv. Albert, patriarcha jeruzalémský – kodifikoval způsob života poustevníků žijících na Karmelu a zdůraznil jejich poustevnický aspekt: mají žít na osamělých místech, uprostřed jejich cel má být kaple, ve které se účastní mše svaté, mají přebývat ve svých celách, rozjímajíce o zákoně Páně a dnem i nocí bdít na modlitbách a žít v přísné askezi a mlčení. To je způsob, jak si zvolit Boha, aby byl na prvním místě. Tyto hodnoty zůstaly jako základní a byly obnoveny sv. Terezií od Ježíše a sv. Janem od Kříže a nadále tvoří základ spirituality Karmelu. Ve všech klášterech bosých karmelitánů i karmelitek se praktikují, jak je to ustanoveno ve Stanovách, posty a strohý život, který je vyjádřen volbou dokonalé chudoby: v neponechání si ničeho z majetku, v osvojení si ducha chudoby a v odpoutání se od všeho v duchu sv. Jana od Kříže. Askeze, uchýlení se do pouště, strohost a praktikování ctností má vést k dokonalé čistotě srdce. Řehole klade důraz na teologické ctnosti a ctnost prozíravosti, která je mírou všech ctností. Pokud jde o samotu, na Karmelu má každý svou celu – místo, kde žije, místo vyjití ze sebe a zároveň místo setkání s Bohem. Kromě převora do ní nemá nikdo přístup. Tato cela je také místem, kde karmelitán o samotě pracuje. Proto se mluví o samotě vnitřní a vnější, které by se měly vzájemně pronikat. Obě společně vedou k samotě plné Boha.

Kontemplativní rozměr

Odříkání, samota a mlčení v životě poustevníka jsou zaměřeny na Boha: na jeho poznávání, hledání v askezi i modlitbě, která přechází v kontemplaci. Kontemplativní život je v Řeholi ustanoven v bodě, kde se píše, aby poustevníci rozjímali dnem i nocí Boží slovo a setrvávali na modlitbách. Tento příkaz se primárně zabývá osobní modlitbou a vyzývá k ustavičné modlitbě. Kromě tohoto je předepsáno společné slavení liturgické modlitby a účast na mši svaté. Zaměření se na kontemplaci je určujícím a sjednocujícím prvkem celého života na Karmelu. Svatá Terezie z Avily, která obnovila karmelitánský život, se opírala o toto pravidlo. Život bosých karmelitek je zcela zaměřen na modlitbu a kontemplaci. Stačí říci, že mnišky Karmelu se věnují komunitní modlitbě asi sedm hodin denně, ke které je nutno doplnit, zejména o nedělích a svátcích, dobu modlitby individuální. Modlitební a kontemplativní život na výzvu sv. Terezie přijal i sv. Jan od Kříže. Oba dva ve spisech, které po sobě zanechali jako dědictví jimi obnoveného Karmelu, poukázali na ideál kontemplativního Karmelu s kontemplativním způsobem života a jeho rozvojem. Jestliže máme před očima charakter kontemplativního života karmelitánských poustevníků a učení a příklad života reformátorů, stejně jako přesvědčení církve a věřících, mělo by být jednoznačně uvedeno, že kontemplace je ideálem a cílem Karmelu. Přípravou na ni je čtení, rozjímání nad Božím slovem a vnitřní modlitba prohlubující víru, naději a lásku, a z ní vyplývající láska k druhým: dobré slovo pro všechny a o všech. Bůh – jak píše sv. Terezie – takto připravenému člověku dar kontemplace neodmítne.

Prorocký rozměr

Karmelitánští poustevníci duchovně navázali na proroka Eliáše, který zůstal věrný Bohu a jeho zákonu, v každém okamžiku setrvával před tváří živého Boha a splnil všechny příkazy Boží. Dílo O zakládání prvních mnichů jednoznačně potvrzuje tradici Eliáše a jeho „prorocké školy“. Na těchto tradicích vyrostly v průběhu staletí generace karmelitánů. Eliáš se stal vzorem člověka, který si vybral Boha a postavil ho na první místo ve svém životě. Jako prorok byl vzorem živého vztahu s Hospodinem zástupů, žárlivě střežil jeho slávu, neustále o něm vydával svědectví a žil nepřetržitě v jeho přítomnosti. Nejdůležitějším svědectvím o Bohu je věrný život modlitby. Člověk takto žijící bude vyzařovat Boha do svého okolí. Tomu je až na druhém místě podřízen apoštolát slova, který by měl vyplývat z ducha modlitby a žárlivé věrnosti. Toto je prorocký ideál Karmelu. Nejdokonaleji ho znázorňují mnišky. Žijí v naprosté odloučenosti od okolního světa, uzavřené v klauzuře, a setrvávají v ustavičné modlitbě. Velmi výmluvné je jejich svědectví života a bytí pro Boha. Jedna z nich, sv. Terezie od Dítěte Ježíše, ačkoli nikdy opustila klášter, byla prohlášena za patronku misií stejně jako sv. František Xaverský. V mírně odlišné podobě tento ideál realizují bosí karmelitáni. V postavě proroka Eliáše vidí svědectví života, sdílejí se s ostatními o své zkušenosti s Bohem, hlásají Evangelium, učí hlubšímu náboženskému životu, duchovnímu rozměru života. Trochu jiný je rozměr apoštolátu, kterým žijí instituty apoštolského života utvářené karmelitánskou spiritualitou, sekulární Karmel a členové škapulířových bratrstev. Pokud se jejich činnost má stát prorockou, musí vycházet z hlubokého ducha modlitby po příkladu proroka Eliáše.

Rozměr církevní

Karmelitánská spiritualita vznikla v církvi nasloucháním a rozjímáním Božího slova. Poustevníci, kteří si uvědomili, že jejich způsob života vyžaduje souhlas církve, její péči a vedení, tomu podřídili své veškeré snahy. Schválení pravidel života jim v měnícím se prostředí dalo pocit bezpečí s možností rozvoje. Svatá Terezie, která těžce prožívala události v církvi a její rozdělení v době reformace, zápasila o jednotu církve a svatost kněží a v tomto duchu horlivě zachovávala prvotní Řeholi a obětovala sebe i život svých sester, všechna umrtvení, posty, modlitby i kontemplaci v duchu služby církvi. U sv. Terezie od Ježíše má ekleziálnost dvojí rozměr: první vyplývá z vědomí příslušnosti k mystickému tělu Kristovu a odpovědnosti za něj; druhý rozměr vyplývá z jednoty těla. Není to jen sjednocení s Ježíšem Kristem, Hlavou mystického těla, ale i se všemi jeho členy. Ke sjednocení s Kristem dochází skrze sjednocení s bližními. Podobný je postoj sv. Jana od Kříže. Horlivě se oddává modlitbě, hlásá Boží slovo, zpovídá a duchovně doprovází. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, žijíc své spojení s církví, najde své životní povolání a místo v církvi: „V srdci církve, své Matky, budu láskou.“

Konečným ideálem spirituality Karmelu je „můj Bůh“. Je-li Bůh opravdu mým Bohem, tak ho neustále hledám, věrně a horlivě plním své povolání, snažím se neustále žít před jeho Tváří, vášnivě usiluji o jeho slávu a snažím se, aby ho i ostatní znali a klaněli se mu.

Přeloženo s laskavým svolením
bosých karmelitánů krakovské provincie

Přeložily sestry bosé karmelitky Praha

Zpět