Úkoly pro šestiletí
První kapitoly Cesty dokonalosti patří mezi nejoriginálnější a nejdůležitější texty pro obnovu řeholního života, ve kterých se soustřeďují základní intuice tereziánské reformy. Na jejích stránkách najdeme nový způsob chápání řeholního života a Karmelu, který tvoří přirozený doplněk nové tereziánské vize modlitby a duchovního růstu člověka ve vztahu s lidstvím Ježíše Krista. Čím více půjdeme do hloubky, tím více si všimneme, že v úkolech, které nám Terezie navrhuje, se nachází jak řešení nejzávažnějších vnitřních problémů našeho života, tak možnost dát konkrétní význam současnému světu.
Jaké jsou tedy naše nejzávažnější vnitřní problémy? Není to úbytek povolání, ani stárnutí členů, ani osobní nedostatky, tedy skutečnosti, které na nás ve značné míře bezprostředně nezávisí. Nejzávažnějším problémem je bezpochyby nedostatek formace, která se nabízí jak na stupni formace počáteční, tak na stupni formace trvalé. Ale také tento nedostatek má své příčiny. Stejně tak malá kreativita a chybějící misionářská a pastorační podnikavost (abychom nemuseli použít slovo lenost), která se projevuje v chudé animaci a v chudém předávání našeho charismatu, je důsledkem únavy v prožívání našeho řeholního povolání. Nejzávažnějším problémem, jak jsme řekli, je nedostatek štěstí, je to skutečnost, že nežijeme naše povolání tereziánského Karmelu s radostí a s přesvědčením, že se nechvějeme touhou po hodnotách a zkušenostech, které zažehly srdce Terezie a Jana a všech našich světců, všech karmelitánů a karmelitek, kteří svědčili o kráse života na Karmelu. Kolik jsme poznali osob, které by mohly vyjádřit stejný postoj jakoTerezie od Dítěte Ježíše: „Neříkám: Je-li těžké na Karmelu žít, je krásné v něm umírat, ale je-li krásné na Karmelu žít, je mnohem krásnější v něm umírat“ (Derniers Entretiens 13.7.5)?
Uvažujeme-li o životě Terezie od Dítěte Ježíše, můžeme říci, že krása, o které mluví, se má chápat v konkrétním smyslu. Je to hluboké štěstí, které provází růst toho, kdo den co den stále více odkrývá, že je milován Bohem a že může aktivním způsobem vstupovat do této lásky – a to mu stačí. Je to jistý způsob oproštěnosti, který dává člověku mír, útěchu a činí ho svobodným a schopným milovat: „Quien a Dios tiene, nada le falta. Solo Dios basta“. („Kdo má Boha, tomu nic nechybí. Bůh sám stačí.“) Ale jak uskutečnit tento růst v naší rodině? Jak toto navrhnout jako jediný cíl, kterého máme dosáhnout, a pro který má ještě dnes smysl stát se karmelitánem a karmelitkou? V následující části navrhneme některé základní vůdčí linie, vzešlé z práce mimořádného definitoria, jako konkrétní orientaci pro znovunalezení smyslu a motivace našeho řeholního povolání, pro oživení našich komunit a pro znovunalezení odvahy k misii.
1. Konat pravdu
Věříme, že první a nenahraditelný krok pro skutečnou obnovu našeho života je „konat pravdu“ pro ni samotnou, beze strachu a bez moralizováni. Musíme se naučit dívat se do tváře realitě, tomu, co aktuálně jsme, ne tomu, čím jsme byli nebo tomu, co říkáme, že jsme, nebo čím máme touhu být. Jaká je naše lidská a duchovní věrohodnost – jako osob a jako komunity? Jakým směrem kráčíme a jaká budoucnost nás čeká, budeme-li v tomto směru pokračovat? Jaké změny v tomto našem kurzu chceme a reálně můžeme dosáhnout? V této pokorně poznané a prostě přijaté pravdě může jednat Boží láska a milost, aby ji uzdravila a osvobodila; překážkami tohoto Božího díla jsou předsudky, povrchnost, lenost a nedostatek odvahy.
Nedělejme si iluze, že zralosti „poznání sebe sama“ se může dosáhnout bez namáhavé „péče o nás samé“, která vyžaduje čas a energii. To, co zdánlivě nenese žádné plody, jako konání modlitby nebo každodenní povinnosti komunitního života, je právě tím privilegovaným prostředím, ve kterém se naše bytí vysvětluje a odhaluje, nabízí se našemu poznání a dovoluje nám postupně pronikat do jeho podstaty. Právě v tomto kontextu získává četba textů svaté Terezie všechen svůj smysl a všechnu svou účinnost. Terezie nás učí tomuto umění, protože nás předešla v tomto průzkumu „vnitřního hradu“ a zanechala nám deník ze své cesty, a pro toho, kdo by chtěl tento průzkum podniknout po ní, má její deník mimořádnou důležitost. Skutečnost, že jsme se jako rodina zavázali k četbě Tereziiných textů, tvoří z těchto let kairos, vhodný, prozřetelností určený čas pro to, abychom šli k jádru našeho povolání a znovu nalezli smysl jednání zaměřeného na to, co je vnitřnější, hlubší a bez čeho míjíme cíl.
2. Obejmout chudobu
Máme v sobě představu řeholního života, který je silný a výkonný. Doba, ve které žijeme, nám pomáhá očišťovat tuto představu a otevírá nám více evangelijní pohled na náš život. Dnes ve světě nic neznamenáme, jsme okrajovou skupinou, ale v této okrajové skupině stojíme před alternativou: cítíme se jako lidé žijící na okraji společnosti, vyřazení a poražení, nebo se cítíme jako následovníci Ježíše, „okrajového Žida“, jak ho někdo definoval? Jaký je pravdivější a hlubší smysl karmelského života? Není to konat veliká díla, není to hrát hlavní roli na scéně církve a světa. Ikony, na které se máme dívat, jsou jiné. Terezie se dívala na Nazaret, domov Svaté rodiny, nebo na Betánii, dům Ježíšových přátel, na místa, kde se Ježíš necítí sám a může si odpočinout, protože se cítí milován. Na místa chudá, skrytá, neznámá, ale plná světla a tepla pro kvalitu přijetí a vztahů. Takové jsou všeobecně domy chudých: prosté a bez mnohých věcí, ale otevřené druhému, pohostinné, připravené sdílet s druhým vše, co mají. Jsme schopni pochopit hodnotu tohoto „být Nazaretem“, „být Betánií“ pro naše současné bratry a setry? Nacházejí u nás chudobu prostředí a bohatství srdcí? Prostotu gest a vroucnost tváří? A nebo nás shledávají příliš zaměstnané naší prací a příliš stresované naší službou?
3. Riskovat misii
Mezi krásná a viditelná znamení svobody a radikality volby řeholního povolání vždy patřila disponibilita odejít, opustit vše známé a jisté a vydat se k neznámému, zapomínat na vlastní potřeby pro péči o potřeby bližních. Bez tohoto misionářského směřování není možné více mluvit o řeholním životě a tím méně o životě kontemplativním. Dnes existuje všeobecná tendence stáhnout se: staří, protože jim jejich věk nedovoluje čelit námahám a obtížím misií, mladí, protože křehkost a nejistota, pro ně tak často charakteristická, je vede k hledání útočiště a ochrany. V této situaci ale riskujeme, že zemřeme zadušením. Jistě, riskovat misii znamená dnes mnohem více než v minulosti udělat krok víry, ale to je přesně to, co potřebujeme: učit se žít ve víře, ne v jistotách světa. Víme, že jediný evangelijní způsob, jak získat život, je ztratit jej, ale ve chvíli, kdy máme učinit odvážné rozhodnutí, se raději necháváme inspirovat myšlenkami jiného druhu.
Během Definitoria mnozí podotkli, že uzavřenost uvnitř jednotlivé provincie nebo jednotlivých oblastí ohrožuje rozvoj a růst řádu a pokus zachránit svou existenci často ve skutečnosti znamená zříkat se budoucnosti. Vnímáme, že je zapotřebí nový způsob myšlení, který přijme do svého srdce tereziánský Karmel jako takový, který překoná připoutanost na vlastní zájmy a egoistické hledání zájmů svého konventu nebo své oblasti na úkor společného dobra. Především je třeba povzbudit a podnítit nové formy spolupráce a restrukturalizace našich komunit, které by znovu rozhýbaly misionářský význam a dynamismus. Již v počáteční formaci musíme naše mladé vychovávat k „překročení hranic“ tím, že se otevřou společenství a jednotě s celým řádem, a k odvaze k misii, s jejími výzvami a s jejím bohatstvím.
4. Přijmout odpovědnost řízení
Mezi úkoly šestiletí je rozhodujícím způsobem ve hře zodpovědnost toho, kdo byl povolán ke službě autority a řízení. Co to dnes znamená a co vyžaduje řídit určitou oblast nebo celý řád? Co je spravedlivé očekávat od místního představeného, od provinciála nebo od generála? Jsou tu dvě základní dimenze řízení řeholní komunity, které se musí vzájemně integrovat a doplňovat. První dimenzi bychom mohli definovat jako administrativně-právní, čímž rozumíne správu a řízení toho, co je nám svěřené, podle norem všeobecného a zvláštního práva. V tomto smyslu je vyšší představený ten, který vykonává všechna institucionální nařízení, které předkládají úřady a jednotlivé konstituce, od provádění rozhodnutí kapitul a vizitací klášterů, po ekonomickou správu a disciplinární opatření. To není malá věc a dobré provádění všech těchto úkolů je rozhodující pro to, zda daná oblast bude prospívat nebo ne. Je třeba pravdivě podotknout, že představeným často chybí hlubší znalosti a jistá zkušenost v aplikaci práva, jak Kodexu kanonického práva, tak našich konstitucí a aplikativních norem. V jistém smyslu je normální, že dokud není někdo povolán vykonávat řídící funkci, vystačí si s povrchní znalostí práva. Ale ve chvíli, kdy přijme úkol řízení, je třeba pustit se do studia a stálé konzultace jak s Kodexem kanonického práva, tak s našimi konstitucemi, jinak riskuje, že bude často hřešit „in opere e omissioni“ („skutky a opomenutími“).
A pak je tu dimenze, kterou bychom mohli definovat jako pastoračně-formativní. V tomto případě se nejedná o aplikaci norem nebo jejich provádění: musíme naslouchat Slovu Božímu a nechat se vést jeho Duchem. Řízení se stává teologickým úkonem, vírou v Boha přítomného a živého uprostřed nás, láskou a hledáním skutečného dobra mých bratří, nadějí v dějiny spásy, které skrze nás pokračují. Pouze tento postoj víry, naděje a lásky nám může dát odvahu čelit náročným volbám a sílu odolat pokušení setrvat v pozici pouhého zachovávání „status quo“ a čelit kritice, pádům a chybám, které nevyhnutelně doprovázejí každý proces změny. Vykonávat úřad vyššího představeného je objektivně velice náročný závazek, proto naše pravidla určují, že není slučitelný s žádným jiným úřadem. Je třeba mu věnovat čas, energii, úsilí bez omezení. Také úřad místního představeného se nesmí omezit na nějaké teplé místečko, na závazek s malou nebo nulovou zodpovědností, ve kterém si jako základ postavíme dostatečně dlouhý seznam úkolů, nebo dokonce – v některých případech naštěstí ne tak častých – úřad zneužijeme pro své vlastní osobní výhody.
5. Znovu se věnovat teologicko-spirituálnímu bádání
Reflexe duchovního života není pro tereziánský Karmel sekundární nebo čistě akademická skutečnost. Je to vědomostní a kulturní dimenze, která doprovází zkušenost života modlitby, jak o tom svědčí naši svatí. Oni trvale reflektovali své zkušenosti, kladli si otázky a hledali odpovědi, a tak prohlubovali svou inteligenci víry. Toto bádání dnes máme zvláště zapotřebí pro to, abychom „překládali naději evangelia do termínů životní praxe“. Ve chvíli, kdy je celá církev postavena před úkol „nové evangelizace“, nemůže chybět náš specifický přínos, který pramení z našeho charismatu a je integrální součástí našeho poslání, jak v mnoha bodech zdůraznila naše legislativa (srov. Konst. 100-102, NA 53-55, 111, 120)
Potřebujeme rekvalifikovat naše studijní centra a zvláštním způsobem naši fakultu Teresianum tím, že provedeme nezbytnou generační obnovu a tím, že povzbudíme naše mladé, aby se pustili do studia spirituální teologie. Je třeba najít nové metody, nové jazyky, nové formy komunikace se současnou kulturou, což se neobejde bez hlubších rozprav na tato témata uvnitř našeho řádu.
6. Sdílet charisma s našimi sestrami a s laiky
Součástí obnovy je také prohloubení našeho vztahu: především s mniškami a potom i s laiky, kteří jsou k nám přidružení, a zvláštním způsobem se společenstvím druhého řádu. Oslabit tyto vztahy nebo je redukovat na pouhou pastorační službu znamená ochudit naši identitu tím, že ztratíme z dohledu jednotu společného charismatu. Žít v autentickém bratrském vztahu s mniškami a s laiky v důsledku znamená čerpat sílu a stimuly pro růst v tom, co je povolání tereziánského Karmelu nejvlastnější: přátelství s Pánem Ježíšem a láskyplná péče komunity, v jejímž centru je On. Právě v tomto prostředí sdílení a hluboké jednoty, v komplementaritě obdržených darů a v různosti způsobů budování církve Terezie chtěla, aby její Karmel rostl a rozvíjel se jako radostná bratrská soudržnost, ve které vztah s Kristem dává hodnotu lidství každého jednotlivce a ze všech tvoří údy jednoho těla.